Tajemství

Tajemství ve Starém zákoně

V běžném slova smyslu označuje výraz t. to, co je utajeno, skryto [*Skrýti se], co bylo důvěrně sděleno a není přístupno prostému pozorování. Kral. vyhrazují tento výraz tomu, co nějak souvisí s Bohem, kdežto tam, kde jde o lidi, smluví o *tajnosti o tajných věcech, i když překládají v obou případech tentýž hebr. výraz. Hebr. sôd znamená důvěrný rozhovor [Ž 55,15], důvěrnou poradu, tajný plán, to, co bylo usneseno a dohodnuto za zavřenými dveřmi [*Rada] s vyloučením veřejnosti. V tom smyslu jest rozuměti Jb 15,8, jež překládá Hrozný: „Jsi-li posluchačem v Boží radě?“ [sr. Jr 23,18], Také v Ž 25,14 výraz t. znamená tajný plán, tajné rozhodnutí Boží, jež je pro ty, kdo se ho bojí. Podle Př 3,32 jest ohavností Hospodinu převrácenec, ale „s upřím[n]ými t. jeho“. Snad se zde myslí na důvěrné obecenství, důvěrný rozhovor, v němž ovšem „spravedliví“ se dozvědí mnohého z toho, co je skryto před převrácenými [sr. to, co praví svým přátelům Ježíš u J 15,14n]. Podle Am 3,7 zjevuje Hospodin prorokům svá t., t. j. rozhodnutí, jež se mají uskutečnit v budoucnosti [sr. Dn 2,28n. 47, kde je užito aram. ráz = tajnosti, to, co je skrytého]. V poněkud jiném smyslu mluví Jb 11,6 o t. [hebr. ta'lúmá = to, co je skrytého, Jb 28,11; Ž 44,22] moudrosti Boží, jež je člověku skryta [sr. Ko 2,3]. Hrozný překládá: „Věru však, kdyby Bůh chtěl jenom mluviti a otevříti rty své proti tobě, a vypověděti tobě hlubokosti moudrosti, jež jsou pravým divem, co se týče rozumu, abys poznal, že ti Bůh odpouští tvá přestoupení“. Podobně Karafiát: „Aby oznámil tobě t. moudrosti, že přehluboký [jest jeho] soud. A věz, že se Bůh tobě zapomíná na [mnohou] nepravost tvou“. V tom právě je nevysvětlitelné t. Boží moudrosti, že odpouští [sr. Ezd 9,13]. Jeho tajemná moudrost je spasitelná.

Tajemství v Novém zákoně

V NZ-ě je t. překladem řeckého mystérion. Je to slovo, které v soudobém řeckém světě nabylo technického významu, označujíc tajné, jen pro zasvěcence určené obřady, jimiž byla účastníkům slibována účast na skryté vyšší božské moudrosti a na osudu božstev těmito obřady představovaných, t. j. na nesmrtelnosti. Byla s tím spojena představa, že božská t. jsou obsažena v prastarých tradicích a tajných naukách zejména některých orientálních kultů a že se jich člověk může státi účasten obřadným zasvěcením a mystickým vytržením ducha [Viz *Řekové 1d, str. 824]. Je složitou a nesnadnou otázkou, do jaké míry NZ pisatelé s tímto slovem převzali i jeho náplň. – Mt 13,11; Mk 4,11; L 8,10 mluví o t. království nebeského [Božího]. Ježíš tu rozeznává mezi těmi, kteří jsou vně, t. j. nepatří k jeho učedníkům, a těmi, kteří už jsou jeho učedníky. Těm, kteří jsou vně, mluví v podobenstvích, „aby hledíce hleděli, ale neuzřeli, a slyšíce slyšeli, ale nesrozuměli, aby se snad neobrátili, a byli by jim odpuštěni hříchové“ [Mk 4,12].

Podobenství měla u těch, kteří jsou vně, přivodit dokonalé zatvrzení [sr. Mt 13,14n.35; Iz 6,9n], kdežto učedníci Ježíšovi i v těch podobenstvích měli dáno spatřiti t. království Božího, vyslovené snad jen nepřímo. Podle souvislosti dlužno míti za to, že t. království Božího je Ježíš Kristus sám jako král tohoto království; jeho příchodem byla zahájena mesiášská doba [sr. Mt 13,16n], Tato skutečnost nebyla přímo ohlašována, nýbrž byla zahalena v t. Vždyť Ježíš sám zapovídal, aby jeho mesiášství nebylo rozhlašováno [Mk 1,43n; 3,12; 5,43; 7,36 a j.]. Toto „mesiášské t.“ nemohlo totiž býti odkryto pouhým vzepětím mysli ani prozrazeno přímým sdělením – tím by bylo ve své podstatě obměněno a narušeno, – nýbrž mohlo být odhaleno toliko aktem osobního pochopení, v němž je zahrnuta oddanost celého života a následování Ježíšovy cesty. Proto po mesiášském vyznání Šimona Petra následuje výzva k následování a k nesení kříže [Mk 8,34]. Proto také jedině učedníci, t. j. ti, kteří ho opravdu následují, mohou vskutku rozumět i Ježíšovým podobenstvím. Jen jim je „dáno“ t. království Božího. Ne že by podobenství tuto skutečnost zahalovala svou temností a složitostí – jsou naopak prostá a jednoduchá –, ale podstata věci, kterou zvěstují, nemůže být postižena bez přelomu nejvnitřnější bytosti a celého životního směřování. Že Kristus sám je t-m Božím, je patrné zvláště z Pavlových epištol. T. Boží je u Pavla Boží spasitelná vůle, která byla u něho od věků „předuložena“, aby byla v plnosti časů uskutečněna v Kristu Ježíši [Ef 1,9n, podobně v později připojené doxologii Ř 16,25n]. Zvěstovat Ježíše ukřižovaného [1K 1,23] je Pavlovi totéž co zvěstovat t. Boží [1K 2,1, kde egyptský text čte t., mystérion, místo svědectví, martyrion]. Kristus je t. Boží; v něm jsou ukryty všecky poklady moudrosti a poznání [Ko 2,2 podle spolehlivějších řeckých textů překládá Žilka: „K vystižení t. Božího, totiž Krista, v němž jsou obsaženy všecky tajemné poklady moudrosti a poznání“, sr. Ko 1,27; 4,3]. „Není jiné cesty k posledním záhadám jsoucna. Zvláštní zjevení, dané v Ježíši Kristu, v jeho osobě, v jeho díle, v jeho smrti a vzkříšení, je klíčem k pochopení smyslu veškerenstva“ [J. B. Souček, Výklad Ko, str. 45]. Slovo kříže, o kříži Kristově je moudrost Boží, „skrytá v t.“ [1K 2,7], t. j. v Kristu Ježíši, a to ukřižovaném. Je to t., skryté před knížaty tohoto světa, ale zjevené skrze Ducha sv. věřícím [sr. 1K 1,24]. Toto t. [tajemná moudrost Boží] bylo připraveno před věky [1K 2,7], avšak skryto od věků [Ef 3,9; Ko 1,26; sr. Ř 16,25] v Bohu, který stvořil všecko skrze Ježíše Krista [Ef 3,9]. Bylo to t. Boží vůle [Ef 1,9], jež však se zjevila a uskutečnila v Ježíši Kristu [Ef 1,10], v jeho smrti na kříži, ale také v jeho přebývání „v nás“ [Ko 1,27], t. j. bývalých pohanech. Právě vtom jest uskutečněno předuložené t., před věky pojatý spasitelný plán Boží, že jak Židé, tak pohané se stávají účastníky Boží spásy [Ef 3,3-6], takže jsou všichni spoludědici, spolupodílníky a spoluúdy zaslíbení, že v Kristu bude sjednoceno všecko, co je na nebi, i to, co je na zemi [Ef 1,10]. Lze krátce říci, že t. jest předmětem, obsahem Božího zjevení, které Bůh dává „podle dobré libosti své“ [Žilka: „podle svého rozhodnutí“, Ef 1,9], na základě svého příkazu [Ř 16,26]. Proto stojí výrazy t. a zjevení v těsné blízkosti [Ř 16,25n; Ef 1,9; 3,3nn; Ko 1,26.27 a j.] právě tak jako t. a zvěstování [Ko 1,25n; 2,2; 4,3]. Apoštolové jsou správci [šafáři] Božích t. [1K 4,1]. Tím se liší od ostatních věřících [Ef 3,5]. V Ef 3,9 mluví Kral. podle přijatého textu o „obcování [koinónia = obecenství, společenství, účastnost] t. skrytého od věků v Bohu“, a myslí při tom na to, že apoštolovi bylo dáno, aby všechněm vysvětlil, jak se mohou stát podílníky Božího t. v Kristu. Ale spolehlivější řecké texty zde mají oikonomia, t. j. hospodaření, správa, řád, způsob hospodaření, ekonomie. „Bůh ve svém spasitelném jednání s lidmi také ‚hospodaří‘ podle předem připraveného plánu, v němž jednotlivé události i jednotliví lidé mají své pevné místo a funkci a jenž jejich počínání stanoví pevný řád“ [J. B. Souček, Výklad Ko, str. 40]. Ef 3,9 tedy praví, že Pavlův úkol byl objasnit všechněm to, co Bůh zařídil ke spáse člověka skrze Ježíše Krista. Je-li toto t. Boží, předuložené před věky [1K 2,7, sr. Ko 1,26n], zjevené a zároveň uskutečněné v Kristu a zvěstované apoštoly, přijato u víře, pak je to důkazem Božího vyvolení, jež se stalo rovněž „před ustanovením světa“ [Ef 1,4]. Nositelkou tohoto t. pro svět je církev, jež je zvěstovatelkou rozličné moudrosti Boží [Ef 3,10]. Církev je totiž *tělo Kristovo [Ko 1,24n], ovšem jenom pro věřící. Nevěřícím to vše zůstává skryto právě tak, jako „pokladové moudrosti a známosti“ jsou skryti v Kristu [Ko 2,3]. Proto může 1Tm 3,9 mluvit o t. víry, t. j. t., jež odhaluje Duch sv. věřícímu [Ř 16,25; 1K 2,7-10], jež však zůstává t-m, záhadou neprobuzenému, přirozenému člověku. Podobně 1Tm 3,16 mluví o t. pobožnosti [sr. 1Tm 4,1.7; 6,3]; obsahem tohoto t. je, že Bůh „se zjevil v těle, byl ospravedlněn duchem, ukázal se andělům, byl hlásán mezi národy, došel víry ve světě, byl vzat do slávy“ [1Tm 3,16 v překladu Škrabalově].

Jiný význam má výraz t. v 1K 13,2. Nejde tu o t., zjevené v Kristu, nýbrž o skryté úradky Boží o budoucnosti, jak byly zjevovány SZ prorokům. Sem zařazuje Pavel i glossolalii [mluvení jazyky], jež je mu projevem neproniknutelného Božího t. [1K 14,2]. T-m je Pavlovi i částečné zatvrzení Izraelovo [Ř 11,25], jež však má eschatologický smysl: Až bude evangelium hlásáno všemu pohanstvu, bude zachráněn i celý Izrael. Je to člověku sice nepochopitelné [Ř 11,33nn], ale Pavlovi je jisté, že Boží úradek platí; Izrael zůstává Božím milovaným pro pevnost Božích zaslíbení prorokům. Božím úradkem, t-m, je Pavlovi i to, že ne všichni zemrou, než přijde Kristus, ale že všichni budou při jeho příchodu náhle proměněni. [1K 15,51]. V Ef 5,32 označuje Pavel Gn 2,24 [Ef 5,31] za tajemný výrok, v němž je skryto proroctví o poměru Krista k církvi.

V 2Te 2,3nn, se mluví o Antikristu, který sice ještě není zjeven, ale přesto skrytě působí. V. 7 překládá Žilka: „Tajemná síla nepravosti už působí“, Škrabal: „Nepravost totiž už působí ve skrytu“. Ale její působnost je zadržována do určitého času. Snad tu autor 2Te myslí na všelijaké bludy, jež se začaly ujímat v církvi [uctívání andělů, askese a pod. Sr. 1J 2,18; 4,3] jako projev působící satanské moci [Viz Tesalonicenským. 3 b]. Podobně mluví Zj 17,5.7 o „Babyloně velikém, mateři smilstva a ohavností země“, jehož jméno je T. Smysl toho je dosud záhadou. Žilka překládá: „Na čele napsané jméno tajemného významu: Babylon veliký…“. Teprve anděl vysvětlil tajemný význam tohoto jména a konečné určení jeho nositele ve zkáze [Zj 17,7n].

O t. Božím, t. j. o skrytém eschatologickém plánu Božím, mluví Zj 10,7. Bůh zjevil toto t. prorokům obrazem sedmi hvězd a sedmi zlatých svícnů, jež drží v ruce „podobný Synu člověka“ [Zj 1,16.19n]. Skrytý smysl tohoto obrazuje, že Kristus, už nyní obklopený svými sbory, bude Pánem nového světa.