Účasten, účastenství, účastnost

Účasten, účastenství, účastnost. *Obcování. *Obecenství. *Sdíleti se. *Společnost. *Spolek. *Spoluúčastník. *Tovaryš. *Tovaryšství. Všecky tyto výrazy jsou překladem dvou skupin slov, obsahově příbuzných: metechein, metochos [symmetochos] a koinónein, koinónia, koinónos [synkoinósos]. První skupina v klasické řečtině označuje podílnictví, spoluúčast na něčem. Tak oráč má orati a mlatec mlátiti v naději, že na výsledku své práce bude míti podíl [1K 9,10]. Žalmista vyznává, že je účastník, věrný přítel všech, kteří se bojí Hospodina [Ž 119,63]. Děti mají podíl na společné kázni a výchově v rodině [Žd 12,8].

V Ef 5,7 jde o spoluvinníky [sr. Mt 23,30]. Filosofové těmito slovy označují spoluúčast na vyšším, božském světě, jež se jeví ve schopnosti náboženské inspirace a náboženského vnímání a konečně v obecenství s božstvem po smrti.

V NZ-ě se užívá tohoto výrazu jak pro podílnictví na ďábelském [1K 9,21, sr. Oz 4,17], tak na božském světě. Podle Žd 1,9 jsou andělé ‚spoluúčastníky‘, druhy Synovými, ale Syn je daleko nad nimi [Ž 45,7n; Sk 10,38]. Věřící jsou učiněni účastníky Krista [Žd 3,14] v tom, že mají podíl na nebeském povolání [Žd 3,1] za předpokladu, zachovají-li až do konce ten základ, na němž byli postaveni svou vírou [Žd 3,14]. Věřící mají na základě této víry také podíl na Duchu sv. [Žd 6,4]. Inkarnace Kristova měla právě za účel toto naprosté sebeztotožnění s člověkem [Žd 2,14] až do společné krve a masa, aby věřící mohli mít účast na jeho vykoupení. Tak se stávají věřící, ať Židé nebo bývalí pohané, spoluúčastníky, spolupodílníky, spoludědici slibu, vtěleného v Kristu Ježíši, t. j. spásy, jež je hodnotou přítomnou i budoucí [Ef 3,6]. Náznakem tohoto spolupodílnictví je výrok Ježíšův k Petrovi u J 13,8. Jen ten může mít účast na Kristu a na všem, co Kristus přinesl, kdo si jím dal spasitelně posloužit. Je-li umývání nohou obrazem křtu, jak se někteří domnívají, pak má naznačit, že křtem je člověk naroubován na tělo Kristovo, na jeho církev.

Druhá skupina výrazů [koinónein, koinónia, koinónos = míti podíl na něčem, být společníkem, stát v úzkém společenství, obecenství] je pokládána v NZ-ě za překlad hebr. kořene ch-b-r. Je proto příznačné, že těchto výrazů není ve SZ-ě nikdy užito pro poměr člověka k Bohu, protože se SZ člověk cítil v poměru k Bohu vždycky jen jako závislý služebník, anebo jako člověk, jehož poměr k Bohu byl stanoven smlouvou [Ex 24,1nn]. Ani tam, kde šlo o oběti, kde tedy podle starověkého názoru Bůh vstupoval do svátostného obecenství s člověkem prostřednictvím kropené krve na oltář i obětní hostiny, není užito ani hebr. ch-b-r, ani řeckého koinónein, nýbrž výrazu ‚jísti před Hospodinem‘ [Dt 12,7], ‚veseliti se před Hospodinem‘ [Dt 12,12.18]. Teprve pod vlivem hellenistické filosofie u Filóna a v NZ-ě, kde byl prožit vlom Božího království do lidské skutečnosti v Kristu Ježíši, užívá se těchto výrazů i pro poměr člověka k Ježíši Kristu.

Zde si všimneme hlavně těch NZ míst, kde Kral. mluví o účastenství, účastnosti a účastníku. Zvláště u Pavla se tyto výrazy vyskytují velmi často, mnohem častěji, než je patrno z kral. překladu. Podle 1K 1,9 jsou věřící povoláni „k účastenství Syna Božího, Jezukrista“, t. j. k podílnictví na Kristu a jeho darech. Věřící se stali skrze Krista účastníky kořene a bohatství olivy, kterou zasadil sám Bůh [Ř 11,17]. Tak se stávají spoludruhy Kristovými a vstupují s ním do mimořádně důvěrného obecenství skrze víru, skrze evangelium, jež zprostředkuje spasitelné dary [1K 9,23], skrze sv. večeři Páně [1K 10,18, kde sv. večeře Páně je přirovnávána k oltáři, jenž je krycím jménem pro přítomnost Boží. Tak jako ti, kteří se zúčastňují pohanských obětí, stávají se účastníky ďáblů [1K 10,20], tak ti, kteří přistupují ke sv. večeři, stávají se druhy Kristovými [1K 10,21], protože mají podíl na tělu a krvi Kristově [1K 10,16], jež jsou nositeli Kristovy přítomnosti]. Toto úzké obecenství činí věřícího účastníkem Kristova života [Ř 6,8], utrpení [Ř 8,17], ukřižování [Ř 6,6; Ga 2,19], smrti [Ř 6,4; Ko 2,12], ale také jeho zmrtvýchvstání [Ef 2,6; Ko 2,12; 3,1], obživení [Ef 2,5; Ko 2,13], oslavení [Ř 8,17] a spolukralování [2Tm 2,12; sr. 1Pt 5,1]. Právě účast na utrpeních Kristových dává Pavlovi jistotu, že bude mít účast i na jeho budoucí slávě [2K 1,5.7]. 2Pt 1,4 jde dokonce tak daleko, že mluví o podílnictví na božské přirozenosti.

Ale věřící má podíl i na Duchu sv. [2K 13,13], jenž ovšem vede do pospolitosti jednotlivých věřících mezi sebou v milosti [F 1,7] i v souženích [Žd 10,33]. Kral. tu mluví o *společnosti [Sk 2,42], obecenství a pod. Lze říci, že křesťanská koinónia má vztah vertikální [podílnictví na Kristu a s Kristem] i horizontální [pospolitost křesťanů mezi sebou]. Věřící totiž mají podíl na milosti Boží [F 1,7], na evangeliu [1K 9,23], zaslíbení [Ef 3,6], na slávě [1Pt 5,1], na tělu a krvi Kristově [1K 10,16n], na Duchu sv. [F 2,1; 2K 13,13], na vyvolení [1Pt 5,13], na údělu svatých [Kral. ‚losu‘, Ko 1,12], na svatosti [Žd 12,10] Boží, což vše je zároveň spojuje v nerozlučné pospolitosti [sr. 1J 1,3.7], jež se především jeví láskou [F 2,1n; sr. J 13,12nn. 34]. Odtud ono časté NZ užívání slůvka ‚spolu‘: spoluvězeň [Ř. 16,7], spoluslužebník [Ko 1,7; 4,7; Zj 6,11], spoluměšťan [Ef 2,19], spolurytíř [F 2,25], spolunásledovník [F 3,17] a pod.

Různě lze chápat 1Tm 6,2, jak je patrno na jedné straně z překladu Kral., kteří u věřících pánů myslí na účastníky Božího dobrodiní, a tudíž věřící a milé, na druhé straně z překladu Žilkova: „Ti, kdož mají věřící pány, nesmějí se k nim chovati nevážně proto, že jsou to jejich bratří; naopak musí jim sloužiti tím ochotněji, protože jen ti, kdož se chápou dobrého díla, jsou věrní a milovaní“. Zde se vztahuje obrat ‚věrní a milovaní‘ na otroky. Hejčl překládá: „Protože jsou to věřící a miláčci [Páně], kteří se snaží konati dobro“. Podobně Fr. Koehler ve Weissově komentáři. Škrabal chápe toto místo jinak: „Protože jsou věřící a milovaní, kteří mají účast v tomto dobrodiní“, t. j. v poctivém sloužení služebníků. Podobně rozumí textu angl. revidovaný překlad.