Člověk

1. Dvě zprávy o stvoření člověka

V Gn máme dvě různé zprávy o stvoření člověka [Gn 1,1-2,3; 2,4n]. Starší je zpráva druhá [2,4n], příbuzná s mythy šumersko-akkadskými [Bič II., 226n], ale ve skutečnosti s nimi polemisuje tím, že prohlašuje člověka nikoli za emanaci božství anebo za polobožskou bytost, nýbrž za výsledek tvůrčího aktu Božího. Člověk byl učiněn z prsti [prachu země] a v prach se navrátí [Gn 3,19]. Jeho charakteristikou je stvořenostnost, kreaturnost, aby se nepovyšoval. Mezi ním a Bohem je hluboký odstup. Úkolem člověka bylo střežiti ráj [2,15].

Druhé vypravování [Gn 1,1-2,3] zdůrazňuje osobní rozhodnutí Boží [„učiňme člověka“] na rozdíl od neosobního rozkazu „Buď světlo!“ „Zploď země“! Zdá se, že podle tohoto vypravování člověčenstvo bylo stvořeno hned od počátku jako muž a žena [1,27]. Prof. Koehler totiž upozornil na to, že hebr. Adam jest kolektivum a znamená původně ,lidi, ‚člověčenstvo‘, ne jednotlivého člověka, což je patrno i z českého překladu: „Učiňme člověka… a ať panují.“ [sr. Ž 8,7]. Člověčenstvo bylo určeno k naplnění země a k panování nad ní, což je bez práce nemyslitelno. Práce tedy sama o sobě není kletbou, ale stvořitelským řádem [S tohoto hlediska nutno dívat se i na Gn 3,17n. Viz níže bod 4.]. I to je třeba zdůraznit, že podle tohoto vypravování člověk byl vyvrcholením stvořitelského díla Božího.

2. Duše, tělo a duch

Podle Genese 2,7 „byl člověk v duši živou“. Není tu řečeno, že člověk dostal duši, nýbrž že se stal duší. Člověk je celostní bytostí. „Dchnutí života“, které Bůh vdechl v lidské maso [a kosti], učinilo z něho „duši živou“. Duše je přímo jiným názvem pro člověka [Gn 12,5; 46,27; Ex 1,5]. Tělo a duše je celek, jednotka v každém životním projevu. Snad to lze vyjádřiti tak, že jde o viditelnou a neviditelnou stránku lidské existence. Tedy nikoli dualismus, jak tomu bylo v řecké filosofii, kde tělo bylo jen něco vedlejšího, přivěšeného na duši, jakési vězení, z něhož člověk musí vyjít, aby byl opravdu svoboden, ale také nikoli materialistický monismus, v němž duše je soubor funkcí těla. Ovšem, výraz duše ve SZ je hodně široký a mnohdy je jen všeobecným označením pro každého živoucího tvora, takže i zvířata jsou duše živé [Gn 1,20.21.24; Ž 104,29-30]. Ve své stvořenostnosti je tedy člověk na úrovni zvířete. Člověk je také jen tělo, maso [sarx] jako zvěř [Dt 5,26]. SZ však mluví též o duchu [rúach], nejen o duši [nefeš].

Duch není smysly postižitelný, dá se poznat jen svým působením [Ez 37,8]. To znamená, že bez těla se duch nemůže uplatnit. Tělo a duch se podle pojetí SZ nezbytně doplňují. A duše -jak to výstižně vyjadřuje Bič [11,230] – není nic jiného než zformovaný duch. „Kdyby byl člověk jenom maso z prachu, byl by jen tělem. Kdyby byl člověk jenom duchem bez těla, byl by beztvarý. Neboť duch jest svým způsobem bez podoby a postavy. Ale tím, že člověk je duchem naplněné tělo, jest duší.“ [L. Köhler, Theologie des ATs, 1936 s. 128.] Sídlem duše je *krev [Lv 17,14; Dt 12,23]. Odtud zákaz jísti krev.

3. Člověk jako obraz Boží

Rozdíl mezi člověkem a zvířetem naznačuje bible jednak tím, že při stvoření člověka šlo o zvláštní akt a rozhodnutí Boží [„učiňme člověka“], jednak tím, že člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“ [přesněji přeloženo „v obraze Božím“]. To znamená po stránce formální nikoli cíl, ideál, k němuž má dospět pozvolným vývojem, nýbrž jeho postavení před Bohem. „V obraze“ překládají někteří také „ve stínu“, to znamená v Boží blízkosti [A. Dillmann, E. Böhl]. Tím je označeno místo, v němž je člověk člověkem. Jakmile by z tohoto místa odešel, přestal by být člověkem. „Obraz“ znamená tedy „stání před Bohem“. Toto stání před Bohem činí člověka člověkem. Původně snad se myslilo víc na tělesnou stránku [Gn 5,3; 9,6], ale jakmile se začalo přemýšlet o stránce obsahové, muselo se dojít k hlubšímu pojetí. Neboť po stránce obsahové znamená toto „stání před Bohem“, že člověk od Boha obdržel nejen slávu a „moc“ [Kral. : „čest“, hebr. kábód, jež přísluší především Hospodinu] a tedy úkol „panovat“ nad tvorstvem [Gn 1,26; Ž 8,7], a tak zastupovat Boha – i pozemští vládcové vztyčují své obrazy jako výsostná znamení tam, kde osobně nemohou vystupovat –, ale také schopnost slyšet Boží hlas a odpovídat na Boží oslovení. Bůh stvořil člověka slovem, ale také pro Slovo. Člověk byl stvořen k tomu, aby stál před Bohem jako naslouchající bytost [Thurneysen]. Opatrně to lze vyjádřit tak, že člověk je osobnost. Tím připomíná Boha. Bůh může říci: „Já jsem“, a právě tak člověk. Být stvořen k podobenství Božímu znamená, že stojí k Bohu v poměru „já – Ty“, že Bůh chce být od něho poznán a člověk ví, co to znamená být stvořen. Tím se člověk liší od zvířete.

4. Pád člověka

Obě biblické zprávy o stvoření člověka [Gn 1 n] shodují se v tom, že člověk měl od prvopočátku zvláštní poslání, jež mohl plnit, pokud stál „v obrazu Božím“. Vláda nad světem i střežení ráje se stýkají v tom, že člověku byla dána svoboda k plnění Božího zákona. Mluví-li se tedy o svobodě člověkově, znamenalo to konkrétně možnost rozhodovati se pro Boha či proti němu. V obou případech však posledním a rozhodujícím činitelem zůstává Bůh sám a člověk je na něm závislý, ať chce či nechce. Je pánem ráje, má jej ostříhat – pro sebe, aby mu zůstal rájem. Ale to vyžaduje poslušnost. Ne vynucenou vnějšími prostředky, nýbrž radostnou a dobrovolnou. Zkušebním kamenem byl příkaz: „Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez…“ [Gn 2,17] s hrozbou: „Smrtí umřeš“. Vědění dobrého a zlého souvisí tedy příčinně s životem a smrtí a tedy strom vědění dobrého a zlého se stromem života. Utržením plodu porušil člověk příkaz bezpodmínečné poslušnosti Boha, titánsky se postavil proti Bohu – a tím přivodil na sebe věčnou smrt. Svůdce měl arci pravdu, když ujišťoval: „Nikoli nezemřete smrtí“ [3,4], protože mluvil o jiné smrti! S biblického stanoviska víry však může člověk žít a přece být mrtev [*Blázen 3.], stejně jako může umřít a přece být živ [J 11,25]. Jest právě rozdíl mezi životem jen živočišným, přírodním – a životem z Boha, jenž je závislý na poslušnosti. Ovšem Bůh zůstává Bohem, a tak ani lidská neposlušnost, lidský hřích, nemůže zmařiti jeho slovo [sr. Iz 55,11] a od prvního *Adama nutně vede cesta k druhému [Ř. 5,14n]. Jako eschatologická veličina zůstává život věčný v Kristu cílem člověčenstva, jež nyní, v časnosti, vypuzeno z ráje, po věčnosti jen touží, neschopno se jí vlastními silami zmocniti. Ne věděním, nýbrž poslušností se stává člověk účastným onoho života. Vědění pak mu ukazuje jen, jak daleko je cíle svých tužeb: člověk vidí svou nahotu [Gn 3,7] a chce ji ukrývat před sebou i – před Bohem. Svou moudrost staví nad Boží rozkaz, chce být sám nejvyšší, neomylný, a tak se vzdaluje Boha a ztrácí radostnou poslušnost k jeho slovu. Bez Boha však není života věčného, země se stává zlořečenou [v. 17] a člověk klesá na úroveň ostatního tvorstva, s nímž „bude jísti byliny polní“ [v. 18] místo rajského pokrmu. Pomíjítelná bylina přirozeně nemůže být zdrojem života věčného. I práce se nyní upíná na věci pomíjející, jako vůbec celé snažení člověka, o němž praví Kazatel, že jest „marnost nad marnostmi“ [Kaz 1,2; 12,8]. – *Adam jest představitelem člověčenstva veškerého, bibli nejde o historii, o jednorázovou událost, nýbrž o vylíčení vztahu mezi člověkem a Bohem, při čemž v Adamovi poznáváme každý sama sebe. Proto také nelze biblického Adama chápat mythologicky a tím oslabovat svou vlastní vinu! Vystupuje-li v Genesi [a vůbec v Písmu] jako první člověk a o jeho pádu se podrobně mluví, pak to zůstane i pro lidstvo veškeré stálou připomínkou, že člověk je závislý na svém Stvořiteli a nemůže sám od sebe svou přirozenost změnit a svou porušenost napravit. Může jen pokorně a poslušně přijímat nabízenou milost Boží.

5. Člověk v Novém zákoně

*Adam.

6. Tělo, duše, duch

Dosti často se diskutovalo o tom, zda se podle Písma člověk „skládá“ ze tří složek [tělo, duše, duch, t. zv. trichotomie] či jen ze dvou [tělo a duše, t. zv. dichotomie]. Pro první názor se někteří pisatelé dovolávali 1Te 5,23 nebo i Žd 4,12, pro druhý značného počtu biblických míst, v nichž se nečiní rozdíl mezi duší a duchem a člověk se pokládá za existujícího ve dvou složkách či videch, tělesném a duševně-duchovním.

V otázce takto položené se nedošlo k závěru zcela přesvědčivému, i když se vážky kloní spíše na stranu dichotomie. Důvodem této obtížnosti, najíti uspokojivou odpověď, je patrně to, že sama otázka není kladena dosti správně a přiměřeně biblickému myšlení. Předně je třeba si uvědomit, že bibličtí pisatelé neužívají těchto výrazů [ostatně ani jiných!] zcela jednotně, nýbrž s rozličnými odstíny a důrazy a s rozličnou upřesněností: někdy v běžném „lidovém“ smyslu, jindy s pozoruhodnou pojmovou vypracovaností. To už samo o sobě ztěžuje, ne-li znemožňuje podat přehledný a jednotný obraz pojmů biblické anthropologie [učení o člověku]. K tomu přistupuje druhá okolnost: bibličtí autoři nesoustřeďují zpravidla svůj zájem na člověka samého o sobě. Neusilují o vystižení a popis jeho bytosti, jeho složek a t. p., jak se člověk jeví předmětnému a isolujícímu nazírání. Právě na vrcholech biblického svědectví jde o člověka před Bohem; člověk je tu viděn ve vztahu k Bohu, a to konkrétně k Božímu soudnímu i spasitelnému jednání. Tímto zorným úhlem jsou určovány všecky biblické anthropologické pojmy. Lze proto podati uspokojivou celkovou odpověď na otázku, jak se jeví člověk ve světle zjevení a spasení Božího, nikoli však na otázku, z jakých složek se „skládá“, je-li pozorován sám o sobě.

Konkrétněji třeba říci, že základním protikladem biblickým je „*tělo“ a „*duch“. Při tom však „duch“ není v prvé řadě a ústředně vyšší složkou lidské bytosti, nýbrž je to *Duch Boží, Bůh ve svém přiklonění k člověku, označení svrchovanosti, svatosti, věčnosti Boží. „Tělo“ pak není jen nějaká nižší složka lidské bytosti, nýbrž je to člověk ve své celosti, arci s důrazem na lidskou slabost, pomíjitelnost, nicotnost a [zejména v NZ] hříšnost v kontrastu k Bohu. „Tělo“ a „Duch“ jsou tedy do jisté míry totéž jako „člověk“ a „Bůh“; nejde tu o dvojitosti nižší a vyšší složky v člověku, nýbrž o dvojitost mezi člověkem a Bohem.

V Písmu se mluví arci také o „duši“, to však zpravidla není vůbec „složka“ člověka, nýbrž jeho „oživenost“, to, co odlišuje živou bytost [i zvířecí! Gn 1,20n] od mrtvé; nelze tedy mluvit ani o „rozdělení“ člověka na „tělo“ a „duši“, nýbrž o tom, že jeden a týž člověk, který jest po stránce své pozemské povahy „tělem“, jakožto žijící jest „duší“; přitom je nejednou naznačeno, že tato oživenost je darem Božího „ducha života“ [sr. Gn 2,7; 6,17; 7,15.22; Ž 104,29].

Také NZ se v hlavní linii přidržuje tohoto SZ nazírání a způsobu vyjadřování. Obměňuje jej předně tím, že užívá dvou řeckých slov pro „tělo“: první z nich, sarx [maso], označuje pozemskost člověka, jeho odloučenost od Boha, jeho propadlost smrti, tedy celkem totéž, co míní SZ svým pojmem „tělo“, jenže v NZ je větší důraz na zaviněnost této bídy: tělo-sarx je těsně spjato s hříchem. Druhý výraz pro tělo, sóma, označuje neutrálnějším způsobem vnější zjev člověka, jeho prostou existenci, bez zvláštního důrazu na jeho nedostatečnost a hříšnost. Proto mohou NZ pisatelé mluvit o tom, že tělo-sóma má býti vydáno Pánu [1K 6,13; Ř 12,1 n], že má být chrámem Ducha 1K 6,19, že bude vykoupeno Ř 8,23, znovu obživeno Ř 8,10, připodobněno tělu slávy Kristovy F 3,21. Nic z toho není řečeno o tělu-sarx; tělo-sóma však může být zároveň duchovní 1K 15,44. „Duše“ v NZ je většinou také oživeností, životem [na př. Mt 10,39; Mk 8,35; J 10,11 a mn. j.], při čemž může být dokonce zdůrazněna „živočišná“ povaha tohoto života-„duše“, takže „duševní“ může znamenati totéž co „pozemský, pomíjitelný“ [tak 1K 15,44, kde předlohou Kral. „tělo tělesné“ je řecký výraz znamenající doslova „duševní“!].

Lze tedy říci, že podle NZ proti tělu-sarx jakožto souhrnnému označení pomíjitelnosti a hříšnosti člověka stojí Duch jakožto souhrnné označení Boží skutečnosti k člověku obrácené a člověka se týkající. Tělo-sóma a duše [psyché] nejsou vlastně, přesně řečeno, protikladným pojmy: tělo-sóma označuje existenci člověka, která může být určena buď jeho hříšnou a pomíjející pozemskostí [„tělo duševní“], anebo naopak Božím milostivým děním [„tělo duchovní“]. Duše je v NZ pojem poměrně ne příliš častý, a zejména málokdy obdařený závažnějším zásadním obsahem. Jinak řečeno, NZ stejně jako SZ myslí ve dvojicích, ale základní a zásadní dvojitost je člověk – Bůh; jde-li o vystižení člověka samého, nelze přesně řečeno mluvit o žádném „dělení“, tedy ani o dichotomii ani o trichotomii: člověk je ve své podstatě jednotou, jednotou těla a duše, ale může být v této své jednotě, „s tělem i duší“, určen buď hříšnou sarx a tedy k zahynutí, anebo Božím Duchem a tedy k životu.

Připomněli jsme si ovšem hned na začátku tohoto oddílu, že bibličtí pisatelé nejsou pedantsky důslední ve svém užívání slov. Vyskytují se případy, v nichž „duše“ označuje cosi jako vyšší polohu lidského bytí [na př. 1Pt 1,9; 2,11] nebo „duch“ lidskou niternost [na př. Ř 1,9; 1K 2,11] a sóma hříšnou a smrti propadlou lidskou skutečnost, tedy totéž, co se obvykle označuje slovem sarx [tak Ř 6,6; 7,24; 8,13]. Na pozadí této okrajové neostrosti v užívání slov nejlépe lze pochopit výroky, v nichž je výrazů tělo [sóma], duše a duch užito ve smyslu pravděpodobně anthropologickém a podle všeho „trichotomickém“ [1Te 5,23, sr. Žd 4,12]. Je důležité pamatovat, že v těchto výrocích není vyjádřeno jádro biblického pojetí člověka, a že by bylo zcela nemístné budovat na nich náročné theorie o biblické anthropologii domněle trichotomické. Rozhodující je, jak jsme už naznačili, že se Písmo soustřeďuje na vztah člověka k Bohu jednajicímu v milosti i v soudu, nikoli na stav člověka samého o sobě.