Rozdati, rozdávati

Rozdati, rozdávati. Už SZ zdůrazňuje, že dobrý a *spravedlivý činí milost a rozdává. Tím se liší od *hříšníka, jenž si vypůjčuje a nesplácí [Ž 37,21; 112,5.9]. Př 11,24 pak připomíná, že mnohému z těch, kteří štědře rozdávají, ustavičně přibývá, kdežto lakota vede k chudobě. V hesle *Almužna bylo poukázáno na to, jak ve farizejském židovství bylo rozdávání, zvl. almužen, spolu s modlitbami a posty základním povinným a ovšem záslužným skutkem, který činí spravedlivým a otvírá cestu do království Božího, t. j. věčného života.

Pro NZ je příznačná Matoušova formulace Ježíšova slova bohatému mládenci, jež vedla v římsko-katolické církvi k neevangelickému pojetí dokonalosti [Mt 19,13-30]. Podle v. 17 a 21 se totiž na první pohled zdá, že Ježíš rozeznává dva stupně dokonalosti: těm, kteří chtějí dosáhnouti věčného života, stačí ostříhat přikázání; ale ten, kdo chce být „dokonalý“, „spravedlivý“ ve zvláštním slova smyslu [sr. Mt 10,41], rozdá svůj statek a bude následovat Ježíše Krista. Podle textu Markova [10,13-31] to vypadá tak, jako kdyby Ježíšova výzva zásadně platila všem učedlníkům Ježíšovým. U Mt však jde o „dokonalé“. Tento výklad vedl v katolické církvi k rozeznávání dvojí mravnosti, nižší a vyšší, což přispělo ke vzniku mnišství a t. zv. evangelických rad [consilia evangelica] pro dokonalejší mravnost. Ale tento výklad odporuje všemu, co známe z NZ. Nejde tu o dvojí mravnost. „Vejít do života“ a „být dokonalým“ jsou dva výrazy pro tutéž věc. Ježíš ve svém rozhovoru s bohatým mládencem chce otřást jeho sebevědomou důvěrou, že je dobrý. Jen Bůh je dobrý, kdežto lidé jsou zlí [Mt 7,11]. Pak jim žádné činění dobrých skutků nedopomůže ke vstupu do věčného života [sr. Mt 7,16-20]. Když mládenec tvrdil, že všecka přikázání zachovával a přece se mu zdá, že nedosáhl dokonalosti, navazuje Ježíš na toto mlčelivé přiznání a radí, aby rozdal svůj majetek [sr. Mt 6,20] a pak ho následoval. Všechen důraz je na tom posledním. Neboť bez připojení se k Ježíši není možno získati věčný život, i kdyby člověk všechen majetek rozdal. Bez spojení s Ježíšem Kristem by rada o rozdání majetku nebyla opravdu nic více než consilium evangelicum, t. j. radou, jež jde nad prostá přikázání Božího Desatera a o níž by Ježíš nemohl souditi jinak než o radách farizejských u Mt 15,3-9. Svým požadavkem rozdati majetek chtěl Ježíš dopomoci mládenci k sebepoznání a přiměti jej k tomu, aby se připojil k němu, jedinému vůdci k věčnému životu. U mládence však láska k majetku byla silnější než jeho touha po „dokonalosti“. Toto sebepoznání, projevené smutkem, bylo prvním stupněm pokání, jež však nebylo proměněno v plné pokání. Neboť v plném pokání [sr. Mt 10,37-39; 16,24-29] je obsaženo i vnitřní osvobození od majetku, jež se v rozhodných okamžicích může projevit i zřeknutím se majetku vůbec.

V Ř 12,8 praví Pavel, aby ten, kdo má duchovní dar rozdávání, činil to upřímně, t. j. bez vedlejších vypočítavých myšlenek [sr. 1Pa 29,17; Ef 6,5; Ko 3,22].