Láska

Starý zákon

Pro lásku a příbuzné pojmy [milovati, smilovati se, slitovati se, hořet milostí ap.] má hebr. několik výrazů, z nichž SZ nejčastěji [více než 200 x] užívá pojmu 'áhab. Kral. tento výraz a jeho odvozeniny překládají milovati [Gn 37,3.4; Lv 19,18.34; Kaz 5,10; Př 8,17; Oz 14,4; Iz 56,6; 1Kr 10,9; Dt 7,8], milování [Kaz 3,8], přítel [= milovaný, Iz 41,8; 1S 18,3], milovník [Ez 16,33; 23,5], frejíř, frejovati; libost [Oz 8,9], milost [sexuální milování Př 5,19; 7,18; snad Pís 3,10] nebo láska [Pís 2,4]. Jiný hebr. výraz [chášak] překládají „hořet milostí“ [Gn 34,8], milovati [Dt 7,7], žádost [1Kr 9,19; 2Pa 8,6]; hebr. 'ágab [= blázniti po někom, slepě zbožňovati] překládají „frejů hleděti“ [Ez 23,5], „frejíř“ [Jr 4,30], hebr. dûd: milosti [Pís 1,2.4; Př 7,18], milý, přítel [Iz 5,1] aj. Jsou to výrazy, které většinou označovaly poměr mezi mužem a ženou.

Není tedy divu, že těchto výrazů bylo z počátku jen výjimečně užíváno pro lásku Boží. Mnohem vhodnější se zdál SZ pisatelům výraz racham, chánan, a chesed, jež Kral. překládají milovati [2S 18,2], smilovati se [Ex 33,19], slitovati se [Ž 103,13], lítostivý [Ž 116,5], milosrdenství [Iz 47,6; Ž 25,6; Gn 21,23; Ž 5,8; 36,6]. Zvláštní vztah Boží k Izraeli byl vyjádřen pojmem smlouvy [Ex 34,10.27; Am 3,1n; 2,10]. Snad teprve Ozeáš se odvážil pro tento vztah užíti obrazu manželství [Oz 3,1; 11,1; 14,4] a po něm Jr 2,2; 3,1.14; 31,32; Iz 54,5; 62,4 aj. Ovšem, ani tyto obrazy nestírají naprostou odlišnost lásky Boží a lásky lidské.

L. je podstatnou známkou Boží osobnosti, takže SZ nemůže o ní mluvit jinak než v anthropomorfních výrazech [Oz 11,8; Jr 31,20; Iz 63,9.15n]. Ale je to l. svrchovaná; vyvoluje, koho chce [Dt 4,37; 7,6-8; 10,15; Iz 43,4; Am 3,2 sr. Ex 19,5; Dt 14,2; 26,17-19; Ž 135,4; Mal 3,17], není vázána na nikoho nějakým přirozeným poutem, není závislá na kvalitách toho, koho miluje [Dt 7,7n; 9,4-6; Ez 16; sr. Oz 1,2; 3,1]; její původ je ve svrchované, nevysvětlitelné vůli a milosti Boží, která ovšem v tom, kdo je jí zahrnut, vyvolává lásku, jež vypadá jako podmínka Boží l. [Dt 5,10; 7,9-13; Ex 20,6]. Boží l. je ničím nezasloužená, ale lid Boží se jí smí dovolávat, protože Bůh je věrný přísaze, kterou učinil [Dt 7,6nn; Lv 26,42; Ex 2,23; 6,5; Ez 16,60; Ž 105,8.42; 106,45]. Ovšem, Boží l. je svatá. Očekává naprostou věrnost se strany svého lidu [Ex 20,3-5; Dt 6,5], takže známost Boha a spravedlnost jsou její protipóly na straně lidu Božího [Oz 2,20; 6,6; 13,4; Dt 26,18; Mi 6,6-8]. Právě proto, že jde o svatou l., je přirozené, že trestá, není-li chápána naprosto vážně. Ale trestá s bolestí v srdci [Am 3,2; Oz 11,8n; Iz 63,9], aby přivedla k pokání. Ale i toto pokání je zázračné dílo Boží l. [Iz 55,7-9; Jr 31,31-34; Ez 37,1-14]. Boží l. je odpouštějící l. [Iz 44,22n]. Předmětem této l. je především Izrael jako celek [Ex 4,22] a jednotlivec jen jako část tohoto celku, ale už v žalmech snad prosvítá i myšlenka Boží lásky k jednotlivci, zvláště jeli bezmocný a potřebný [Ž 146,8; Př 12,2]. Am 9,7; Iz 19,19-25; 42,1-6; 49,6, kniha Rut a Jonášova ukazují [podle běžného pojetí], že Boží laskavý zájem není soustředěn jen na Izraele, ale i na jiné národy.

L. k Bohu je podle SZ odpovědí člověka na Boží l., tedy vděčnost [Ex 20,1nn; Dt 4,5-40; 6,5n; Ž 116,1nn], ale ani tato vděčnost není něčím samozřejmým a přirozeným, nýbrž výsledkem Božího zákroku [Dt 30,6]. Projevuje se poslušností [Ex 20,6; Dt 5,10; 7,9.10.12n; 11,1; 1Kr 3,3; Neh 1,5; Dn 9,4], službou [Dt 10,2], ostříháním jeho cest [Dt 11,22; 19,9; 30,16; Joz 22,5], bázní Boží [Dt 10,12]. Milovati Boha = milovati jeho jméno [Ž 5,12], jeho příbytek [Ž 26,8], jeho zákon [Ž 119,97], jeho svědectví [Ž 119,119], jeho spasení [Ž 70,5], jeho přikázání [Ž 119,127] ap.

L. k Bohu se projevuje také láskou k člověku. Je nařízena od Boha [Lv 19,18] především k *bližnímu [Lv 19,18], t. j. spoluizraelci, zvl. slabému, chudému, potřebnému, vdově a sirotku, pak také k cizinci, který se usadil v zemi vyvoleného lidu a nemá dosud občanských práv [Lv 19,34; Dt 10,19], dokonce i k nepříteli, který je v nouzi [Ex 23,4-5; Dt 22,1-4; Př 25,21], i když tu je přikázána jen pomoc, nikoli přímo láska. Jde tu o praktickou l., ne o lásku citovou. Pojem bližního se ovšem u proroků rozšířil na sousední národy, mezi nimiž měl Izrael misijní úlohu [Iz 49,6; Jon]. Určití národové však tvořili výjimku [Dt 23,3-4 Ammonitští a Moabští].

Nový zákon

Pro NZ je charakteristické, že pro l. a milování neužil výrazů běžných v klasické řečtině, nýbrž následoval LXX, jež hebr. ’áheb ’ahᵉbá překládá řeckým agapaó, agapé. Tyto výrazy zdůrazňují více vůli než cit a označují l., jež se projevuje činy. LXX i NZ pomíjejí řecké výrazy eraó, erós, jež označují pohlavní lásku, i když někdy zduchovnělou, ale vždycky vyvolanou hodnotou milované osoby a v podstatě egocentrickou, toužící po majetnictví této osoby k uspokojení sama sebe. Několikrát užívá NZ výrazu fileó [láska sociální, přátelská] jako synonyma za agapaó [Mt 6,5; 10,37; J 5,20; 11,3; 12,25; 15,19; 16,27; 20,2; 21,15; 1K 16,22; Zj 3,19; 22,15 aj.]. Jednou je užito podst. jména filia [Jk 4,4], filadelfia [láska bratrská Ř 12,10; 1Te 4,9; Žd 13,1; 1Pt 1,22; 2Pt 1,7], filanthropia [láska k lidem Tt 3,4; ve Sk 28,2 překládají Kral. „přívětivost“, Žilka: laskavost].

Boží láska k člověku je podle NZ uskutečněna ve vtěleném Slově, Ježíši Kristu [J 3,16; Ř 5,8]. Už předtím ze své l. posílal Bůh proroky a posly, ale teprve Ježíš zjevuje Boží l. svými slovy, činy, utrpením a svou bytostí. V něj se vtělila l. B. jako touha po sebesdílení, sebezjevení, sebeobětování a obecenství [J 1,1.14]. Ježíš mluví o Božím milosrdenství [L 6,36], milování [J 14,23; 16,27], slitování [Mk 5,19] a kreslí Boží l. v podobenstvích [L 15], v nichž je zdůrazněno otcovství Boží [Mt 7,11; 10,29; L 12,32; J 16,27; 20,17], a svými činy jako přítel publikánů a hříšníků [L 7,34; Mt 9,10; 11,28n aj.]. Ovšem teprve po zmrtvýchvstání a vylití Ducha sv. pochopili učedníci plně zjevení Boží l. v Kristu Ježíši [J 20,28 sr. 14,8-9; 2K 5,19; Ř 8,39].

Vše, co SZ zvěstoval o l. Boží, bylo aktualisováno v Ježíši Kristu. I v NZ je Boží l. nezávislá na vnějších okolnostech. Bůh svou podstatou je l. [1J 4,8.16]. Dříve než byl svět, byl Bůh láskou nezávisle na člověku. Miloval Syna „před ustanovením světa“ [J 17,23-24. 26; sr. Mk 1,11; 9,7; J 3,35; 5,20; 15,9n; Ko 1,13; Mk 12,6] a Syn miluje Otce [J 14,31].

Je to tajemství trojjediného Boha [Mt 11,27; J 16,13-15; 1K 2,10-13]. Tato l., jež byla v Bohu před založením světa, projevuje se jako svrchovaná vůči člověku: vyvoluje, koho chce [Ř 8,28; 9,13nn; 1Te 1,4; 2Te 2,13]. Předmětem lásky Boží je na prvním místě jeho vyvolený lid staré smlouvy, Izrael [Mt 10,5; 15,24; Ř 11,16], ale l. Boží se neomezuje na Izraele podle těla [Mt 3,9], nýbrž má na mysli svět [J 3,16; Mk 7,24n; Mt 8,5-12; Ga 3,27-29; Ef 2,5.11n; 1J 2,2; 4,14; 2K 5,19 aj.], který vyšel z jejích rukou. L. Boží si tak tvoří svůj nový předmět, jímž je Izrael Boží nové smlouvy [Ga 6,16], církev Kristova [1Pt 2,9; Ef 5,25]. Tato l. není ničím zasloužená [Mt 5,45; 20,1-16; Ř 5,6-8; 1J 4,10.19], ale žádá nerozdělené srdce [Mt 6,24; 10,37n; 12,30; Mk 12,29n]. Proto trestá a odhaluje pokrytce [Mt 23,23; Žd 12,6], čistí chrám [Mt 21,12], ale také odpouští, smiřuje, vykupuje prostřednictvím kříže a zmrtvýchvstání [Mk 10,45; Mt 26,28; 1K 15,3; Ř 3,23nn; Žd 9,28; 1Pt 2,24; 3,18]. Tato l. je prohlášením nové smlouvy [Mk 14,24; 1K 11,25], v níž Bůh splnil všecka dosavadní zaslíbení [2K 1,20; Žd 10,23; 1J 2,25].

Láska k Bohu v NZ není něco, co plyne z přirozeného srdce člověka [Mt 15,19; Ř 5,10; Ko 1,21 sr. J 3,20; 7,7; 15,18-25; ukřižování Mk 12,7; L 19,14], i když je určením, smyslem a cílem jeho života, ale je odpovědí na l. Boží v Kristu [1J 4,10.19], reakcí vyvolanou Duchem svatým [Ga 5,20; Ř 5,5], jež se projevuje jako rozhodnutí pro Boha [Mt 6,24]. Je to l., jež vzniká setkáním s Bohem v Ježíši Kristu. Poněvadž Bůh svou l. zahrnuje celého člověka, očekává také lásku celého člověka [Mk 12,29-30; Dt 6,4n]. L. k Bohu se nápadně podobá víře v Boha, jež je také lidskou odpovědí na Boží l. Zdá se, že Pavel ve většině případů, kde by synoptici užili výrazu l., klade víru. Ale je mnoho míst, kde užívá výrazů láska, milovati [Ř 8,28; 1K 2,9; 8,3; Ef 6,24; jiného řeckého slova užívá v 1K 16,22]. Jako ve SZ, tak i v NZ láska k Bohu se projevuje poslušností [J 14,15; 1J 5,3].

Láska k bližnímu je doplňujícím protějškem lásky Boží a lásky k Bohu. Je závislá na l. Boží [1J 4,11] a na l. k Bohu a jako taková je důkazem l. k Bohu [Mk 12,31; Ř 13,8-10; Ga 5,14; Jk 2,8; 1J 4,20n]. Někde to vypadá tak, jako by l. k lidem byla napodobování l. Boží a Kristovy [Mt 5,43nn; L 6,35n; J 13,34; 15,12; Ř 15,7; Ef 4,32-5,2; 5,25nn], ale vždy je dílem Ducha sv. [Ga 5,22; 2Tm 1,7; Ř 5,5], Boží lásky v člověku [1J 3,17n], jež nutí k tomu, aby člověk s druhým jednal jako s tím, za nějž Kristus umřel [Ř 14,15; 1K 8,11; 2K 5,16; 1K 13,7] a v němž je nám přítomen Syn člověka [Mt 25,31nn]. L. patří k novému aeonu, který se tak vlamuje do tohoto světa [1Pt 4,7-8; 1K 13,8-10; Ř 13,8-11]. Její popis podává Pavel v 1K 13. L. je známkou učedníků Kristových [J 13,35], dítek Božích [1J 4,7], které byly „přeneseny ze smrti do života“ [1J 3,14]. L. je také rozlišující známkou církve Kristovy, jdoucí až ke společenství majetku [Sk 2,44n; 4,34n; 1J 3,17n]. Proto Pavel pokládá roztržky v církvi za neslučitelné s láskou [1K 1,10nn; 3,3nn; 11,18nn; sr. J 17,21n; Ef 4,1nn; Ř 12,16; 15,5; 2K 13,11 a j]. Ale tato l. nesmí zůstat omezena jen na členy církve [L 6,27n.32-35; Mt 5,43-48; 1Te 3,12], i když členové církve jsou nejbližšími bližními [Ga 6,10]. Teprve láska k nepřátelům je důkazem toho, že tu je opravdu l. *Milovati.