Bližní

Bližní v SZ je především spoluúčastník smlouvy Hospodinovy, syn vlastního lidu v kultickém slova smyslu, spolu-Izraelec. Protože pak SZ lid Hospodinův má také znaky zvláštního národa, má b. také význam „spoluobčan“ a je v protikladu k těm, kteří k této náboženskonárodní pospolitosti nepatří. Na „sourodáky“ se především vztahuje příkaz lásky k b. Lv 19,17-18. Už Lv 19,34 je však tento příkaz rozšířen i na „příchozího“ [na rozdíl od „doma zrozeného“] s odůvodněním: „i vy pohostinu jste byli v zemi egyptské“. „Příchozí“ a „b.“ jsou tedy stavěni na roven ve svém nároku na lásku. Spolu s chudými, vdovami a sirotky mají právo paběrkovati na polích a vinicích [Lv 19,10; 23,22; Dt 24,19] a mohou spolu s levity každého třetího léta jísti v branách z desátků [Dt 14,28-29]. To vše ukazuje, že „příchozí“ nebyl jen přistěhovalec, nýbrž ten, kdo se připojil k nábožensko-národní pospolitosti Izraele a byl jí určitým způsobem přijat, čili: byl to náboženský *proselyta. Souviselo to s tím, že Izrael byl nejenom národem, nýbrž také „církví“, do které bylo možno přistoupit, což se v plnosti dělo obřízkou [Ex 12,48-49]. Těmto proselytům náležela potom práva bližního. Přitom však podle pojetí židovského, obecného v době Ježíšově, bližním nebyl ten, kdo takovým viditelným způsobem nepatřil k pospolitosti Izraele; vůči němu neplatil závazek lásky, a pokud patřil k zjevným nepřátelům Izraele, bylo nejen dovoleno, nýbrž přikázáno jej nenávidět [Mt 5,43]. – Na tomto pozadí lze plně pochopit smysl vypravování o milosrdném Samaritánu [L 10,25-37]. Ježíš tu odpovídá na otázku zákoníkovu „A kdo jest můj bližní?“ t. j. na otázku, zda platí ono pojetí, omezující závazek lásky toliko na soukmenovce nebo souvěrce. Odpovídá příběhem, v němž je ústřední postavou *Samaritán, t. j. příslušník pospolitosti, která sice měla zvláštní vztah k Izraeli, vyznávajíc spolu s ním Hospodina a uznávajíc Zákon Mojžíšův [Pentateuch], ale přitom se tento vztah konkrétně projevoval vzájemným prohlašováním za kacíře a odporem, ano nenávistí. I když někteří židovští vykladači byli ochotni Samaritánům theoreticky přiznat postavení proselytů, v praxi Židé Samaritány a ovšem i Samaritáni Židy považovali snad za horší vyděděnce než pohany [sr. L 9,52-55; J 4,9; 8,48]. Tento Samaritán však, ukazuje Ježíš, dobře pochopil, že láskou a pomocí je zavázán člověku upadlému mezi lotry, aniž se předem ptal, jakého je původu a církevně národního zařazení; tím se k němu skutkem zachoval jako b., tím také zahanbil a příkladem se stal pro korektní zákoníky židovské, kteří na Samaritány shlíželi s pohrdáním. Základní smysl příběhu je jasný: neplatí už ono úzké pojetí b., vylučující cizince, nesoukmenovce, nesouvěrce, a dovolující nenávist k těmto lidem. Závazek lásky se vztahuje na všecky potřebné – vždyť všichni jsou bratry Syna člověka, sr. Mt 25,40.45, všichni jsou proto bližními. – Proč však je podobenství formulováno takovým způsobem, že odpovídá vlastně na otázku „Komu ty jsi bližním?“, nikoli na otázku „Kdo je můj bližní?“ Částečně jistě v důsledku formální stavby vypravování: bylo by nesnesitelně pedantské formulovat otázku v. 36 způsobem „Kdo z těch tří pochopil, že onen upadlý mezi lotry je jeho bližním?“ Důvody jsou však hlubší: otázku po bližním – jako všechny podobné otázky – nestaví Ježíš (a vůbec Písmo) teoreticky, jako hledání definice bližního, nýbrž v podobě osobního apelu, jako výzvu k rozhodnutí víry a lásky: musíš osobně pochopit, že jsi zavázán chovati se v podobných situacích ke každému potřebnému bez předchozího teoretického vyšetřování jako b.: „jdi, i ty učiň též“. To všechno platí proto, že Ježíš jest ten, kdo bez rozdílu hledá a zachraňuje všecky ztracené [L 19,10]. V pozadí vypravování je tedy spasitelství Ježíšovo, a to snad v této konkrétní podobě: tento Syn člověka, kterým pohrdáte jako přítelem publikánů a hříšníků [Mt 11,19 sr. L 15,1n], ano kterého pokládáte za ďábelstvím posedlého Samaritána [J 8,48], je ve skutečnosti vaším pravým bližním, jehož pomoci všichni potřebujete; jím jste voláni a zavázáni, abyste ke všem potřebným, zraněným a ztraceným bez rozdílu uznávali stejný závazek lásky.

To je základ a smysl příkazu lásky k bližnímu, ano i k nepříteli, který je podle Ježíše i Pavla i jiných svědectví NZ největším přikázáním, shrnutím Zákona i proroků, jádrem veškerého požadavku Božího; sr. Mt 5,43.48; 19,19; 22,39; Mk 12,31; Ř 13,8-10; 15,2; 1K 10,24; Ga 5,14; Ef 4,25; Jk 2,8.