Jídlo, jísti

Jídlo, jísti. Ve SZ právě tak jako v jiných náboženstvích mělo jídlo namnoze kultický význam. Už to, že se jídlo začínalo [1S 9,13] a končilo modlitbou [Dt 8,10], ukazuje na kultickou stránku přijímání pokrmů. Jísti s někým znamenalo nejužší obecenství [1S 9,19] a obětní hody znamenaly obecenství s božstvem. Část dobytčete byla spalována Hospodinu, ostatní se společně snědlo. Proto bylo zakázáno uzavírati smlouvy s pohany, protože to předpokládalo zapojení do kultického obecenství s jejich božstvy [Ex 34,15]. Smlouva s Bohem byla uzavírána obětí a stolováním [Ex 24,5n.11]. Pozdní židovská literatura očekávala nebeské hody v posledních dnech na základě Iz 25,6; Sof 1,7 [sr. L 14,16n; 22,16.30; Mt 8,11; 26,29; Zj 3,20]. Poněvadž j. mělo kultický význam, musely být při tom zachovávány určité předpisy, jež rozeznávaly čistá a nečistá jídla [Lv 11; Dt 14,3nn; Dn 1,8.12; sr. Sk 10,14], nařizovaly mytí rukou [sr. Mk 7,1n] a ve zvláštních případech půst [Ex 34,28; Dt 9,9; Za 7,5n; Est 4,16; Dn 10,3; sr. Sk 23,12.14].

Zvláštní těžkost v době NZ působila otázka, zda lze jísti maso, jež bylo obětováno modlám. Souviselo to se zásadní otázkou, zda, po př. v jakém smyslu jsou i pro věřící v Ježíše Krista závazné předpisy Zákona Mojžíšova. Apoštol Pavel bojoval pro svobodu od Zákona, přesněji řečeno pro výlučnost a postačitelnost spasení daného v Kristu. To však neznamená, že mu otázka jedení či nejedení masa obětovaného byla prostě lhostejná. Tato otázka se rozvinula zvláště v Korintu, kde maso, kupované na trzích, bylo ze zvířat poražených v rámci pohanského obřadu. Nestává se jedením takového masa člověk účastníkem pohanského kultu? Pavel ukazuje, že najedení či nejedení samém o sobě nezávisí obecenství s Bohem, protože modla „nic není“, ale je-li tím bratr, nemající ještě plné pochopení, pohoršen, porušuji tím zákon lásky a tím se zbavuji obecenství s Bohem [1K 8,13; 10,23-31]. Mimo to jsem povinen klásti si otázku, zda se na př. okázalou účastí na hostině v pohanském chrámu [1K 8,10] opravdu nehlásím k pohanskému kultu a zda spoléháním, že si mohu „všecko dovolit“ [1K 10,23], nezneužívám dobroty Páně, po př. zda i projevy jeho milosti [konkrétně křest a stůl Páně] nesnižuji na úroveň jakýchsi kouzel, o nichž se pověrečně domnívám, že mne musí zabezpečit, ať už dělám cokoli a žiji jakkoli [to je smysl argumentace 1K 10]. Podobně argumentuje Ř 14 a 15, kde jde o zdržování se masa a vína. Hlavní věcí je neklásti pohoršení bratru [Ř 14,13.20-23].

V korintském sboru bylo zvykem scházet se k „jídlu“ [1K 11,30], v jehož rámci byla vysluhována *Večeře Páně [1K 11,20n]. Pavel zdůrazňuje kultický charakter tohoto stolování, s nímž se nesnáší žádné sobectví [22 a 34]. Je třeba, aby jedni na druhé čekali a dělili se s chudými o to, co k tomuto stolování přinesli [v. 21.34]. „Jísti z dřeva života“ [Zj 2,7] znamená míti podíl na věčném životě. V přeneseném slova smyslu mluví Ježíš o duchovním jídle, které záleží v plnění vůle Boží a v dokončení jeho díla [J 4,32.34]. Toto duchovní jídlo je mu právě tak nutné a nepostradatelné jako denní chléb. *Pokrm.