Pokrm

Pokrm. Podle Gn 1,29n se lidé i zvířata v době předhistorické živili výhradně potravou rostlinnou. Teprve po potopě bylo Bohem dovoleno jísti i zvířata pod podmínkou, že z nich bude vycezena krev [Gn 9,3]. Je příznačné, že je to spojeno s výrokem: „Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země a všecko ptactvo nebeské. Všecko, což se hýbe na zemi, a všecky ryby mořské v ruce vaše dány jsou“ [Gn 9,2]. Teprve návrat ráje, kdy „lev jako vůl jísti bude plevy“, obnoví původní stvořitelský řád [Iz 11,7].

Také potrava průměrného Izraelce byla téměř výhradně rostlinná. Jen při náboženských, tedy i rodinných slavnostech, při vzácné návštěvě [Gn 18,6], a ovšem hlavně při obětních hostinách ve svatyni bylo požíváno i maso. Sám David byl uctěn jen rostlinnou stravou a živočišnými produkty [2S 17,28n]. Ovšem, v době královské král a boháči se na tuto stravu neomezovali [1Kr 4,22n; Am 6,4n]. Nejvíc se pojídalo obilí [pšenice a ječmen] buď prostě vymnuté [Lv 23,14; Dt 23,25; 2Kr 4,42; Mt 12,1] nebo upražené [Lv 2,14; Rt 2,14] nebo „zetřené“ [= rozdrcené, Lv 2,16]. Obilí se ovšem i mlelo na mouku, jíž bylo používáno k pečení *chleba [Sd 7,13; J 6,9.12] nebo jiného pečiva [Nu 15,20]. Z luštěnin jsou v bibli jmenovány hlavně boby a čočka [2S 17,28, sr. Gn 25,34], jichž bylo několik druhů. Ze zeleniny byly oblíbeny okurky, melouny, por, cibule a česnek [Nu 11,5], hořké byliny, požívané při slavnosti *fáze [pascha, Ex 12,8], hořčice [Mt 13,31] a j. Z ovocných stromů [Lv 19,23] stál v popředí olivovník, jehož plodů bylo užíváno nejen k tlačení *oleje, který sloužil k maštění všech pokrmů [Ex 29,2; Lv 2,4; 1Kr 17,12], nýbrž i k jídlu, a to buď čerstvých nebo naložených v soli. Sd 9,8nn se zmiňuje o fíkovníku, jenž patřil k nejdůležitějšímu potravinovému bohatství země [Iz 28,4; Jr 24,2, kde ranním ovocem jsou míněny fíky]. Fíky byly také sušeny a lisovány do hrud [koláčů, 1S 25,18; 1Pa 12,40; Iz 38,21] právě tak jako vinné hrozny [Nu 6,3; 1S 25,18; 1Pa 12,40]. t. zv. „lahvice“ [*Flaše] byly hrudy hrozinek [2S 6,19]. Ovšem velká část hroznů byla zpracována na víno. Také byly pěstovány datlové palmy [2Pa 31,5; Oz 1,12], jabloně různého druhu [Jl 1,12], moruše, bobovník obecný [svatojanský chléb, L 15,16], mandlovník a ořechy různých druhů. Původně za božskou stravu, zakázanou člověku ve stavu nějaké nečistoty [na př. 1S. 14,26nn] byl považován med včel domácích i divokých [Dt 32,13; 1S 14,25], jejž v denním životě pro všední potřebu zpravidla nahrazovala sladká syrupovitá šťáva, která vytékala z některých stromů. Oleje s moukou, případně i se syrupem, se užívalo k pečení různých moučníků [Ez 16,13.19, sr. Ex 16,31; Nu 1,8].

Požívání masa bylo omezeno na zvířata kulticky čistá [*Čistý, *Nečistý, Lv 11; Dt 14,4-20]. Z domácích to byly kozy [L 15,29], brav a skot [Gn 18,7; 1Kr 4,23; Př 15,17; Neh 5,18; L 15,23]. Kozí mléko bylo pokládáno za pochoutku [Př 27,27]. Z divoké zvěře šlo hlavně o srnu a jelena [Gn 27,5nn; Dt 12,15, sr. 14,5; 1Kr 4,23]. Maso jedli vařené [Ex 23,19] i pečené [Ex 12,8]. Zakázán byl vepř [Lv 11,7; Dt 14,8; sr. Mt 8,30nn], velbloud, zajíc, králík a osel [ale viz Gn 32,15; 2Kr 6,25]. Také některé druhy ryb byly zakázány k požívání [Lv 11,9nn; Dt 14,9n; sr. Nu 11,5; Dt 33,19; Neh 13,16 sr. 3,3]. Dovolené ryby byly otevřeny, vyvrženy, nasoleny a sušeny na slunci, takže, mohly snadno sloužit za pokrm na cestách [J 6,9]. Také někteří z ptáků byli vyňati z požívání [Lv 11,13-19; Dt 14,11-18]. Pěstováni byli holubi [Iz 60,8], později za perské periody i slepice [Mt 23,37; 26,34], snad i husy [1Kr 4,23 „ptactvo vykrmené“]. Mezi dovolené ptactvo patřily koroptve, křepelky. Chudina nepohrdla ani vrabci [Mt 10,29; L 12,6]. Rozumí se, že i vejce všech kulticky čistých ptáků tvořila součást výživy [Dt 22,6; Iz 10,14; L 11,12]. Pro úplnost je třeba zmíniti se ještě o kobylkách [různé druhy kobylek a jejich vývojová stadia popisuje Lv 11,22n]. Assyřany byly pokládány za pochoutku a Arabové je pojídají dodnes různě upravené [hlavně smažené, vařené, nasolené i sušené na slunci a pak rozemleté na jakousi mouku]. Sr. Mt 3,4; Mk 1,6. Palestinské kobylky bývají až 13 cm dlouhé a na prst silné.

Pokrmy byly kořeněny solí, kmínem [Iz 28,35], koliandrem [Ex 16,31; Nu 11,7], rozetřenými listy hořčičnými [nikoli semínky], mátou, routou, koprem a p. Pepř přišel do Palestiny až v době poježíšovské.

Krev byla zakázána vůbec [Lv 3,17; 7,26n; 17,10nn; Dt 12,16.23-25; 15,23; 1S 14,32nn], rovněž požívání některých tukových částí [Lv 3,3nn; 7,22nn], jakož i zvířat zdechlých [Dt 14,21; Lv 17,15] nebo roztrhaných či udávených dravou zvěří [Ex 22,31]. Zvířata musela býti zabita předepsaným způsobem, aby krev pokud možno všecka vytekla [kóšer]. Sr. také Gn 32,32, kde je zakázáno jísti šlachu ze zadních kýt s podivuhodným odůvodněním. Souvislost prodávaného masa s pohanskými oběťmi vedla k zákazu jeho požívání [Ex 34,15; Dn 1,8; sr. Sk 15,20. 29; 1K 8,10; 10,19.28].

V době, kdy se Izraelci stali obyvateli měst, vznikly i potravinářské obchody. V Jerusalemě byly na př. „ulice pekařů“ [Jr 37,21], rybná a bravná brána [Neh 3,1.3], za Nehemiáše slyšíme o obchodnících, kteří přiváželi potraviny do města [Neh 13,15n]. Potraviny byly kupovány na trzích, v branách a dokonce i v chrámu [J 4,8; 13,29; Mt 25,9, sr. J 2,16]. 1K 10,25 mluví o „masných krámech“. Jistě, že takové krámy byly i v městech palestinských.

Příprava pokrmů v domácnosti patřila ženám [Gn 18,6; 1S 28,24; L 10,40]. Jen na dvoře královském a v zámožnějších rodinách mívali kuchaře [1S 9,23] nebo kuchařky [1S 8,13]. Také při větších svatyních museli být levité, kteří obstarávali vaření obětního masa [Lv 8,31; 1S 2,13nn; Ez 46,24]. V nejstarších dobách se peklo tak, že maso bylo kladeno přímo na rozžhavené kameny [1Kr 19,6; J 21,9]; větší kusy [na př. velikonoční beránek] byly pečeny na rožni.

Jedlo se obyčejně jen dvakrát denně: kolem poledne [oběd, Mt 22,4; L 11,38; J 21,12n], kdy horko nedovolovalo těžkou práci a nutilo k odpočinku [Rt 2,14], a pak kolem západu slunce po práci [Gn 19,1-3; Ex 12,18; L 17,7; večeře L 14,17]. To ovšem nevylučovalo možnost jísti i jindy [Ex 16,12]. Původně se při jídle sedělo na zemi se zkříženýma nohama [Gn 37,25], později na stolicích [1S 20,24n] u stolu [1Kr 10,5; 13,20], ještě později byl přijat syrský zvyk ležeti u nízkých stolů na lehátkách [Am 3,12; 6,4; Est 1,6; Ez 23,41], při čemž byl stolující opřen o levý loket. Na každém lehátku leželi šikmo ke stolu tři až čtyři muži, a to tak, že hlava jednoho se téměř dotýkala prsou druhého [J 13,23; 21,20]. Nejčestnější místo zaujímal ten, kdo neměl nikoho za svými zády. Také lehátka bývala různě vysoká. Ti, kdo byli posazeni na nejvyšším lehátku, byli pokládáni za nejváženější hosty [sr. Gn 43,33; 1S 9,32; Mt 23,6; L 14,8]. Pravou rukou se jedlo. Jen ženy a děti u jiných stolů stále po starém způsobu seděly. Za dob Ježíšových bylo dbáno na umývání rukou před každým jídlem pro zachování kultické čistoty [Mk 7,3; J 2,6]. Ženy pak nebo otroci přinesli pokrmy na stůl [Mk 1,31; L 10,40; 1Kr 10,5; J 2,5], pán domu pronesl modlitbu [sr. 1S 9,13; Mt 15,36; 26,26; Sk 27,35] a pak se jedlo. Vidliček a nožů se při stolu obvykle neužívalo. Jedlo se rukou [Př 19,24; 26,15, avšak Př 23,1n mluví o užívání nože], při čemž kousky chleba nahrazovaly lžíci [Mt 26,23; J 13,26]. Po jídle nastalo opět umývání rukou, k čemuž sluhové podávali nádobu s vodou. Pak bylo při bohatších hostinách, při nichž býval ustanoven i zvláštní správce, podáváno ovoce, nad nímž byla pronesena nová modlitba. Hlavně v této druhé části bylo také podáváno víno, rozředěné vodou. Hudba a tanec [2S 19,35; Iz 5,12; Am 6,4nn; Mt 14,6; L 15,25] a jiné druhy zábavy [na př. dávání hádanek, Sd 14,12nn] bývaly součástí hostin. Stolování bylo ukončeno modlitbou [Dt 8,10].

Ježíš a prvokřesťanská církev se stavěli lhostejně ke kultickým předpisům o čistotě. Mk 7,19 překládají novější vykladači: „I praví jim:… Nerozumíte, že co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho poskvrnit, poněvadž nevchází mu do srdce, nýbrž do břicha, a vyjde do stoky? [- tím prohlašuje za čisté všecky pokrmy]“. Slova, uvedená v závorce, jsou chápána za poznámku čtenáře evangelia ve smyslu Ř 14,14.20. Ježíš tím prohlásil kultické rozlišování mezi čistým a nečistým za překonané. Pavel prohlašuje v Ř 14,17 p. a nápoj za bezvýznamný v poměru k Bohu [1K 8,8; sr. 6,13]. Jen ohled na mdlého bratra může vést k tomu, že se věřící ochotně a dobrovolně vzdá požívání p-ů, na nichž se z náboženských důvodů uráží z nejistoty, zda nebylo obětováno modlám [1K 8,13; Ř 14,15.20n], Žd 9,10 prohlašuje rozlišování mezi čistými a nečistými p-y a nápoji za pouhá „nařízení pro tělo“ [Kral. : „Ospravedlňování tělesná“, Žilka: „Samá zevnější pravidla“], určená nedokonalé staré smlouvě jen do té doby, než nastane náprava [v Kristu]. V novém, dokonalém řádu Božím toto rozlišování pozbylo platnosti, neboť p-y nejsou s to „upevnit srdce“ [Žd 13,9]. 1Tm 4,3 prohlašuje proti bludařům. [Ko 2,16.21nn], že p-y jsou dary Boží, jež má věřící přijímati s díkůčiněním.

V obrazném smyslu mluví Ježíš o činění vůle Boží a dokonání jeho díla jako o svém p-u [J 4,34]. Chce tím říci, že poslušnost vůle Boží a plnění Bohem daného úkolu je mu právě tak nutné, nepostradatelné a nasycující jako hmotný chléb [sr. Mt 4,4]. Není to podceňování tělesného života, ale zdůraznění skutečnosti, že za určitých okolností [zde spasitelná rozmluva se samaritánskou ženou] konání Božího díla nasycuje tak, že člověk necítí tělesného hladu, a navíc, že právě onoho je především třeba pro získání a udržení toho života pravého, věčného. U J 6,27.32nn.51 prohlašuje Ježíš sebe [a svou přítomnost ve Večeři Páně] za pravý p., za chléb života, který je přijímán věrou [v. 29.35]. I Pavel mluví o Večeři Páně jako o duchovním p-u, přirovnávaném manně, jež byla pokrmem s nebe [1K 10,3, sr. Ex 16; Ž 78,24; 105,40; Př 9,5; Ž 63,6]. Tak jako manna byla mocným znamením Boží milosti ve staré smlouvě, tak v nové smlouvě Večeře Páně. V 1K 3,2 přirovnává Pavel počáteční vyučování, které udělil Korinťanům o základních skutečnostech křesťanské víry při svém prvním působení mezi nimi, mléku, ne hutnému pokrmu [Žd 5,12nn] moudrosti [1K 2,6nn], protože Korintští nebyli ještě duchovně tak vyspělí, aby chápali nejhlubší moudrosti, skryté v evangeliu. Ale ani nyní nejsou s to přijímat hutný p., ježto jim v tom brání tělesnost, projevená v jejich řevnivostech a sporech. Jsou stále ještě začátečníci, ač se domnívali, že jsou „duchovní“.