Velbloud

Velbloud [hebr. gámál, řecky kamélos, lat. camelus] jednohrbý [dromedár] byl znám v bibl. dobách v Palestině ve dvou odrůdách: jako pomalé, tažné zvíře, jehož se užívalo k nošení nákladů [Gn 37,25; 1Kr 10,2; 2Kr 8,9; Iz 30,6]. Unese až 350 kg a dovede jít až 18 hodin denně. Vedle toho je druh rychlého dromedára, který uběhne až 12-16 km za hodinu, takže se ho mohlo užívat i ve válce [1S 30,17]. Dvouhrbý v. se dostal do Palestiny ze střední Asie. Je vysoký až přes 2 m a dlouhý přes 3 m. Pro cestování pouští je znamenitě vybaven jednak poduškovitě upravenými chodidly, jež ho chrání před zapadáním do písku, jednak zvláštním zařízením, jež chemickým spalováním tuku v hrbech vyrábí vodu, která přechází do tkání a napájí tak celé tělo. Vydrží tak i při nejchudším žrádle. Zvláštní pochoutkou je mu bodláčí všeho druhu. Je to celkem trpělivé zvíře, ale v určitých měsících se stává zuřivým a pak je velmi nebezpečný. Jeho kousnutí je vždy osudné. K pohodlí cestujících žen a dětí byla na v-u umístěna jakási proutěná nosítka [palankin], opatřená stříškou [hebr. kar, Kral. sedlo, Gn 31,34]. Hrdla v-ů byla ozdobována *halžemi [Sd 8,21.26]. Z v-í srsti byla zhotovována hrubá látka, zvláště na stany, ale také na nejhrubší oděvy, jaké nosívali proroci [2Kr 1,8; Mt 3,4; Mk 1,6]. Podle Lv 11,4 patřil v. mezi kulticky nečistá zvířata, jejichž maso nesmělo být požíváno.

V-í kosti byly nalezeny ve vykopávkách už z nejstarší semitské kultury v palestinském Gezeru [3.000 let př. Kr.], takže lze říci, že v. byl jedním z nejstarších zdomácnělých zvířat v Palestině. O izmaelitských kupcích čteme v Gn 37,25, že vezli na v-ech kadidlo a vonné věci do Egypta. O Madiáncích a Amalechitských se dokonce vypravuje, že měli v-ů jako písku na mořském břehu [Sd 7,12]. David pobral Amalechovi a Gessurským mnoho v-ů [1S 27,8n]. Královna ze Sáby přivezla na v-ech vonné věci, zlato a drahé kameny, když navštívila Šalomouna [1Kr 10,2]. Benadad, král syrský, poslal na 40 v-ech dary pro Elizea, aby zvěděl, zda se uzdraví [2Kr 8,9]. Gedarští a Azorští měli veliké množství v-ů [Jr 49,28n. 32]. U národů sousedících s Izraelci bylo jmění vůbec odhadováno podle počtu v-ů. Job měl před nemocí 3.000, po nemoci 6.000 v-ů [Jb 1,3-42,12].

Podle Mt 19,24; Mk 10,25; L 18,25 je snadněji v-u projíti skrze ucho jehly než bohatému do království Božího. Podobně mluví talmud o slonu. Ježíš vzal prostě za příklad největší zvíře známé na palestinské půdě v jeho době, aby obrazně znázornil nemožnost vstupu bohatce do království Božího [Mt 5,3; L 6,20]; jen Boží spasitelný čin tu může přemoci překážku [Mk 10,27]. Není správné vykládati slovo v. [kamélos] jako kamilos [= lodní lano] a ucho jehly jako úzkou branku v městské zdi.

U Mt 23,24 nazývá Ježíš zákoníky a farizeje slepými vůdci, kteří cedí nápoje, aby v nich nebyl ani jediný mrtvý komár, a polykají velbloudy. Jde tu zase o protiklad nejmenšího a největšího. Farizeové byli mimořádně úzkostliví při maličkostech, ale zapomínali na spravedlnost, milosrdenství a věrnost [Mt 23,23], ano dopouštěli se i loupeží a nestřídmosti [Mt 23,25]. Ztratili měřítko pro to, co je velkého a malého v Zákoně [*Veliký]. V tom se právě jevil Boží soud nad jejich zbožností.