Veliký

Veliký. Ve SZ-ě jde převážnou většinou o překlad hebr. gádól, jež označuje velikost všeho druhu, především velikost, jež je nápadná, ať už jde o lidi [Iz 45,14] nebo zvířata nebo věci. Bůh stvořil v-á světla na obloze [Gn 1,16; sr. Zj 8,10], v-é ryby [Gn 1,21], v-é moře bylo záp. hranicí Izraelců [Nu 34,6n], v-á, rozsáhlá poušť byla místem putování do zaslíbené země [Dt 1,19; 2,7], v-ý kámen přikrýval studnici [Gn 29,2, sr. Mt 27,60], na Achana byla nakupena v-á hromada kamení [Joz 7,26], Absolon byl uvržen do v-é, hluboké jámy [2S 18,17], Abraham uspořádal v-é hody, t. j. pro mnoho hostů [Gn 21,8; sr. L 5,29; 14,16] a pod. V přeneseném smyslu znamená v-ý tolik jako mocný, slavný [Dn 4,27; Zj 14,8; sr. Mk 13,2; 2K 11,5]. Bůh slibuje Abrahamovi, že ho učiní ve v-ý, slavný národ [Gn 12,2; sr. Dt 4,7]; assyrský král je označován za v-ého, mocného krále [2Kr 18,19.28; Mt 20,25; Mk 10,42]. Mojžíš dosáhl pověsti významného muže v Egyptě [Ex 11,3], Náman u svého pána [2Kr 5,1]. ‚Malý i v-ý‘ = bezvýznamný i významný, mladý a dospělý, všichni [Gn 19,11; Dt 1,17; 1Kr 22,31; 23,2; 2Pa 34,30; Jb 3,19; Jr 16,6; sr. Sk 26,22; Žd 8,11; Zj 11,18; 19,5; 20,12]. Někdy kral. hebr. gádól překládají výrazem ‚nejpřednější‘ [v městě, 2Kr 10,6.11], ‚přednější‘ [= významnější Jr 5,5], ‚bohatý‘ [Lv 19,15], ‚mocný‘ [Př 18,16] a pod. Výrazem v-ý je překládáno také hebr. rab, rób, rábá, jež označují množství, početnost, bohatost [Joz 10,11; 1Kr 3,8; Ž 25,11; 31,20; 40,11; 68,12; 71,20; Am 3,9; sr. Mt 20,29; Mk 5,11; 14,43; Žd 10,35], stáří [Gn 25,23; Ř 9,12], dále saggî = vyvýšený [Jb 36,26 v překladu Hrozného: „Hle, Bůh jest vyvýšen tak, že ho nepoznáváme“] a j. Výrazu v-ý se užívá o přírodních silách, dešti [1Kr 18,45], větru a bouři [Jb 1,19; Mt 8,24; J 6,18; Zj 6,13], krupobití [Ez 13,13], o pohromách [Gn 41,31; 1Kr 18,2; 2Kr 6,25; sr. Mt 28,2; L 21,11], o hnutích mysli [Ex 11,8; Dt 29,28; Jon 4,6], o projevech zármutku [Gn 27,34; 50,10; Ex 11,6], radosti [1S 4,5; 1Pa 29,9; Mt 28,8; L 2,10], úzkosti [Neh 9,37; sr. Mt 24,21; Sk 5,5], o oslňujícím světle [Iz 9,2; Mt 4,16; Sk 22,6], o nápadných jevech a událostech všeho druhu [Dt 29,3; Mt 24,24; L 21,11; Sk 6,8; 8,13] a pod.

To, co činí Bůh, je vždycky v-é, významné, podivuhodné, ať už jde o rány, které sesílá [Gn 12,17] nebo o milosrdenství, jímž zahrnuje [Gn 19,19] nebo o soudy [Ex 6,6], zázraky [Dt 6,22], prchlivost a hněv [Dt 29,28; 2Kr 22,13], vysvobození [Sd 15,18] nebo radu a správu [Jr 32,19]. Všecky jeho skutky jsou v-é, mimořádné, slavné [Dt 10,21; Sd 2,7; 1S 12,16; Ž 126,2; Zj 15,3 a j.], neboť on sám je v-ý. Tento přívlastek je téměř stálým doprovodem jména Hospodinova. Snad to souvisí, jak se někteří vykladači domnívají, s pronikajícím monotheismem u starého Izraele, jak dosvědčují srovnávání Boha s jinými božstvy [Ex 18,11; Dt 10,17; 2Pa 2,5; Ž 47,3; 77,14nn; 86,10; 95,3], ale také s polemikou proti pohanství, kde výraz v-ý je stálým přívlastkem božstev [sr. Sk 19,27n]. V-á je Boží síla [Ex 32,11], moc [Dt 4,37] a sláva [Ž 138,5], v-é je jeho milosrdenství [Ž 86,13; 108,5], slitování [Iz 54,7], jeho jméno [Ž 76,2; 99,3; Mal 1,11]. Formule Bůh silný, v-ý a hrozný [Dt 7,21; 10,17; Neh 1,5; 4,14; sr. Jr 32,18] označuje Izraelci podstatu Boží, jeho jedinečnost, vyvýšenost, nadsvětnost, všemohoucnost, slávu i svatost. On je v-ým Králem nade vší zemí [Ž 47,3; Mt 5,35], on je výlučně chvályhodný [1Pa 16,25; Ž 48,2; 96,4]. Proto také každý hřích, každé přestoupení jeho Zákona je v-ým hříchem [Ex 32,30; 1S 2,17; 2Kr 17,21; Ž 19,14; 25,11; Am 5,12].

V NZ-ě jde převážně o překlad řeckého megas, jež zahrnuje v sobě vše, co SZ vyjadřuje výrazem gádól, rab, saggí a pod. Zde si všimneme pouze některých NZ míst. Mt 15,28 mluví o v-é, mocné, všeočekávající víře. Ti, kteří stojí v mimořádném, úzkém poměru k Bohu, jsou označováni výrazem v-ý [L 1,15.32; 7,16; Žd 4,14]. Pavel mluví o lásce jako o největším z darů milosti, charismat [1K 12,31; 13,13]. Je největší proto, že buduje [Kral. ‚vzdělává‘] pospolitost [sr. 1K 14,4n], ale hlavně proto, že všecky ostatní dary jednou pominou, protože jich nebude třeba, ale láska nikdy nepadá [Kral. ‚nevypadá‘, 1K 13,8], nepomine „ani při největším přelomu Božích dějin, přetrvá i hranici, oddělující přítomnou pozemskou a časnou skutečnost od budoucí dokonalosti, hranici smrti, soudu a vzkříšení. Láska je jediná skutečnost společná zemi i nebi, přítomnosti i budoucnosti, církvi i království Božímu; je nejvlastnějším pojítkem bojující církve s budoucí dokonalostí. Vše ostatní pomine“ [J.B. Souček, Výklad 1K, str. 142]. Ovšem, je to láska, jež je spojena s vírou a nadějí a je plodem víry [Ga 5,6]; nejde o lásku jakožto lidskou možnost, nýbrž o charismatické vybavení, dané Bohem. Je to láska, jež se ztělesnila v sebeoběti Ježíšově [J 15,13] a do níž věřící musejí ustavičně dorůstat [1J 3,16].

V Ef 5,32 označuje Pavel Gn 2,24 [Ef 5,31] za v-é tajemství, t. j. za velmi tajemný výrok, v němž je skryto proroctví o poměru Krista k církvi. Podobně 1Tm 3,16 mluví o v-ém tajemství pobožnosti [Žilka: „Veliká jest tajemná pravda náboženství“], že se totiž Bůh zjevil tělesně, byl ospravedlněn Duchem, ukázal se andělům, hlásán pohanům, vírou uznán ve světě, vzat v slávu. Tyto skutečnosti jsou v-ou záhadou neprobuzenému, přirozenému člověku. Zbožnost sama, spojená se skromností, je pramenem v-ého zisku [1Tm 6,6], rovněž ‚smělá doufanlivost‘, t. j. odvážná důvěra v Boha, má naději na v-ou odplatu [sr. Mt 5,12; 10,32]. – Podle Ju 1,6 chystá Bůh v-ý soud [Sof 1,14], který zahrne všecko lidstvo, ale také nebeské mocnosti. Tento soud je označen ve Zj 6,17 jako ‚v-ý den jeho hněvu‘ [Jl 2,31; Sk 2,20].

V době Ježíšově byla mezi židovskými bohoslovci s oblibou přetřásána otázka, kdo bude největší v království nebeském. Odrazem této otázky byla touha po předních místech v bohoslužebných shromážděních, zasedáních synedria, při *večeřích a pod. Budoucí zahrada Eden bude mít podle učení zákoníků sedm oddělení. Byl spor o to, které z těchto oddělení bude nejvznešenější a kdo se do tohoto oddělení dostane. Na tomto pozadí pochopíme otázku učedníků u Mt 18,1, která u L 9,46 je přeměněna v otázku po tom, kdo z učedníků je největší. Ježíš postavil mezi učedníky pacholátko jako symbol pravé velikosti v království Božím [Mt 18,3n]. Tím odsoudil všecky snahy židovské zbožnosti dosáhnout velikosti vlastním úsilím. Do království Božího se hodí jen ten člověk, který jako dítě důvěřivě přijímá, co je mu nabízeno, kdo nemá žádných nároků, jež by chtěl uplatňovat, kdo se poníží, pokoří jako dítě, t. j. kdo není puzen touhou po moci, ale na svém místě pokorně koná službu lásky. Tím se postavil Ježíš proti záslužnictví farizejské zbožnosti. U Mt 20,20nn je otázka po velikosti zarámována do vypravování o žádosti matky Jakuba a Jana, aby její synové zaujali nejčestnější místa v království Božím. Ježíš odpovídá, že velikost záleží v nezištné, sebeobětovné službě druhým. A stal-li se kdo opravdu v-ým, užije této své velikosti ke službě [L 22,26n]. U Mk 10,43 odpovídá Ježíš na otázku, jak se kdo stane v-ým; u L 22,26n odpovídá na otázku, jak s touto velikostí naloží. Ježíš sebe klade při tom za příklad: „Ale já mezi vámi jsem jako ten, který slouží.“

Podle Mt 5,19n ten, kdo narušuje plnou platnost Boží vůle, jak byla vyjádřena Zákonem a vyložena Ježíšem v kázání na hoře, všelijakými lidskými přídavky, ustanoveními a omezeními [„Slyšeli jste, že říkáno bylo starým“, v. 21.27.31.33.38.43, je polemikou proti zákonickému tradičnímu výkladu Zákona; proto ‚slyšeli jste‘, nikoli ‚psáno jest‘; sr. Mt 23,4], ten bude slouti nejmenším, nejnepatrnějším v království nebeském, ano podle v. 20 do něho vůbec nevejde [sr. Mt 23,13]. Jen ten, kdo plní vůli Boží i v tom nejmenším a jiné tak činit učí, bude nazván v-ým v království nebeském. Sem možno zařadit i otázku po největším, prvním přikázání [Mt 22,36 v překladu Žilkově: „Mistře, který příkaz v zákoně je největší?“], jež je pochopitelná na pozadí zákonické zbožnosti. Ta rozeznávala v Zákoně 248 příkazů a 365 zákazů, a hodnotila je podle toho, jak velkého lidského úsilí vyžadovaly a jakým způsobem jejich přestoupení mohla být smířena. Podle toho rozlišovala přikázání lehčí a těžší. Odpověď Ježíšova ukazuje, že mu jde o plnění vůle Boží, nikoli o jednotlivé příkazy a zákazy, jinými slovy, jde mu o vystižení principu všech příkazů a zákazů. Jemu všechen Zákon i proroci visí na dvojpříkazu lásky k Bohu a bližnímu. Jde mu o vnitřní spojení s Bohem a oddanost jemu, o synovství Boží, jež se uplatňuje v poměru k člověku. V tomto poměru k člověku se přijatá láska Boží obráží a vyžívá [sr. Mt 5,44-48], takže je možný i Žilkův odvážný překlad: „Miluj svého Pána Boha celým srdcem, celou duší a celou myslí. To je největší a první příkaz; druhý je s ním stejný: Miluj svého bližního jako sebe“ [Mt 22,37n; Mk 12,28; Dt 6,5 + Lv 19,18]. Tím přemohl Ježíš v zásadě židovské zákonictví, které tvrdilo, že svět stojí na třech věcech: na thoře, obětní službě a prokazování lásky. Ježíš nejen že nestaví lásku nad Zákon a oběti, jak to činí zákoník u Mk 12,33, nýbrž vůbec pomíjí Zákon a oběti a lásku prohlašuje za princip, srdce vůle Boží.

U Mt 11,11; L 7,28 nazývá Ježíš Jana Křtitele největším prorokem mezi syny ženskými, protože v něm vyvrcholila a ukončila prorocká doba očekávání království Božího. Ale ten, kdo prožil příchod království Božího, t. j. kdo přijal Ježíše Krista, byť byl nejmenší a sebebezvýznamnější v tomto království, je větší než Jan Křtitel [Mt 13,16n]. Někteří vykladači v souhlase s církevními Otci se však domnívají, že tím nejmenším v království Božím myslí Ježíš, který přišel, aby sloužil, sama sebe. On přinesl království Boží, a proto je větší než Jan Křtitel, který jeho příchod pouze oznamoval [sr. Mt 12,6.41n].

To vede k janovskému pojetí velikosti ve vztahu k Ježíši Kristu a Bohu. Když Natanael vyznal svou víru v mesiášství Ježíšovo, bylo mu dáno zaslíbení, že uzří něco většího nad to, totiž otevřené nebe a slávu Kristovu [J 1,50n]. Myslí se tu na všecky projevy božské přítomnosti, jež učedníci prožili v obecenství s Ježíšem od uzdravování až po kříšení mrtvých. Ježíš sám prohlašuje kříšení mrtvých nikoli pouze za *znamení, jímž byly divy, odkazující za sebe, nýbrž za větší skutek než znamení, protože v něm jednota mezi Otcem a Synem je naprosto jasná [J 5,17-21,26]. To největší, co dává Ježíš, je věčný život. Škrabal překládá J 10,29 podle lépe doložených rukopisů: „Co mi dal Otec, je větší nade všecko, a nikdo to nemůže vyrvati z ruky Otce“. Myslí se tu na věčný život, největší Boží dar, který dává Syn z plné moci, dané mu Otcem. Tuto plnou moc mu nikdo nemůže vzít. Podle kral. překladu je záruka pastýřské péče Kristovy založena ve velikosti Otcově. Odchod Ježíšův k Otci mu umožní, aby skrze učedníky, kteří s ním zůstanou u víře spojeni, vykonával větší skutky, než jaké konal za svého pozemského života [J 14,12]. Přesto však upozorňuje učedníky, že budou prožívati totéž, co on: nenávist, ale také poslušnost víry [J 15,20]. Neboť „není služebník větší nad pána svého, ani posel větší nežli ten, kdo jej posílá“ [J 13,16]. Ježíš je právě větší než praotcové a proroci. Tušila to Samaritánka [J 4,12] i židé [J 8,53]. Ježíš sám prohlašuje, že má pro svůj mesiášský nárok větší svědectví, než podával Jan Křtitel; Janovo svědectví bylo jen lidské [J 5,34], Ježíš však má na své straně svědectví svých činů, které mu dal Otec vykonati, a svědectví Písem [J 5,36.39]. Svědectví Boží je větší než svědectví lidské [1J 5,9]. Při tom však Ježíš vyznává, že Otec je větší než on [J 14,28].

K 1J 3,19n viz heslo *Potupa, potupen, str. 698.

Do oblasti hellenistické theologie nás vede Tt 2,13. Ježíš Kristus je tu označen výrazem ‚veliký Bůh a Spasitel‘, který se ozýval často v hellenistických kultech [sr. Sk 19,27n]. Hejčl překládá: „Očekávajíce v blahé naději slavný příchod velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista“ [sr. Mt 16,27]. Do oblasti magicko-hellenistické zbožnosti spadá označení kouzelníka Šimona za ‚Boží moc velikou‘ [Sk 8,10]. Chce se říci, že Šimon je božský člověk, prostředník Božího zjevení, vtělení veliké moci Boží [sr. v. 9].

V-é věci Boží‘ [Sk 2,11] = veliké činy, skutky Boží, zvláště zjevení Boží v Kristu Ježíši.