Prostředník

Prostředník, hebr. môkîach = rozhodčí [Jb 9,33], mafgîa = přímluvce, jenž se někoho ujímá [Iz 59,16, sr. Gn 23,8; Jr 36,25]; zástupce Iz 53,12; řecké mesités [= jenž stojí uprostřed, mezi] znamenalo rozhodčího, vyjednavače [míru], smírce, ručitele a tudíž i svědka uzavření smlouvy, správce sporného majetku, určeného soudem a pod. V náboženském názvosloví starověku bylo božstvo p-em [=ručitelem] smluv a přísah, ale také člověk [král, kněz, prorok], různé nebeské bytosti a zvláště zakladatel náboženství byli p-y mezi božstvem a lidmi. Jb 9,33 se ohlíží nejprve marně po p-u, který by rozhodl mezi ním a Bohem, s nímž se chce soudit [Jb 13,3], nakonec však dochází k závěru, že Bůh sám je jeho svědek v nebesích [Jb 16,19], vykupitel, který se jednou postaví nad jeho prachem [Jb 19,25], Job se tedy obrací na Boha jako na rozhodčího soudce proti Bohu jako tomu, který jej tak zle navštěvuje. Je to ojedinělé místo ve SZ, jež dosahuje téměř NZ pojetí p-a. Bůh má ovšem své p-y, chce-li se zjevit. Především je to anděl Hospodinův [mal'ak Jahvé = posel Hospodinův, Gn 16,7; Ex 3,2; 14,19; Nu 20,16; Sd 2,1 a j.], duch Hospodinův [rûach Jahvé, 1Kr 18,12; 2Kr 2,16; Iz 40,7; 59,19; Ez 3,14 a j.] a konečně *Moudrost. P-em byl i král, zvláště mesiášský král, kněz i prorok, především však *Mojžíš, jemuž se Bůh zjevil novým jménem [Ex 3,13n] a jenž vystupuje jako vyslanec, mluvčí Boží a prostředník nejen u lidu Božího [Ex 4,16.29n; 19,3nn.9nn.21nn; 20,18nn; Dt 5,5], ale i u faraóna [Ex 5,1; 7,1]. Mojžíš přijímal přikázání od Hospodina a sděloval je lidu [Ex 35,1.4; Lv 1,1; 4,1 n] a lid žádal Mojžíše, aby za něj mluvil s Bohem [Ex 20,19] a přimlouval se u Boha [Nu 21,7; Dt 5,24nn; 18,16]. Přímluvná modlitba byla základním úkolem Mojžíše, který se ztotožňoval s lidem i tenkrát, když se sám ničím neprovinil [Ex 32,30nn; Dt 9,8n.26nn]. Prostřednickou úlohu Mojžíšovu vyjadřuje pěkným obrazem Ž 106,23 [sr. Ez 13,5; 22,30]: Mojžíš se stavěl do mezery městských zdí, proražených Božím hněvem. Na druhé straně však Hospodin mluvil k Mojžíšovi jako mluví člověk se svým přítelem [Ex 33,11nn; Dt 34,10].

Jiným p-em je t. zv. *Služebník Hospodinův, původně asi konkrétní historická postava [na př. král v kultických slavnostech], jež se stala typem SZ prostřednictví mezi Bohem a jeho lidem, Bohem a světem [Iz 42,1-4; 49,1-6; 50,4-9; 52,13-53,12]. Při tom je zdůrazněno zástupné utrpení tohoto p-a za hříchy Izraele a celého světa. Tento rys zástupného utrpení se ozýval už při líčení postavy Mojžíšovy [Dt 9,8n.26nn; jeho smrt mimo hranice zaslíbené země byla také součást zástupného utrpení, Dt 3,23nn] a neopouští ani pozdější proroky, ale u Deuteroizaiáše dosáhl téměř NZ hloubky. Lze krátce říci, že myšlenka prostřednictví je ústředním pojmem SZ bohosloví, i když výraz sám je všelijak opisován.

Stejně je tomu v NZ. Ježíš sám zřejmě navazuje na postavu trpícího a vítězícího Služebníka Božího [Mk 8,31; 10,35-45; J 10,17, sr. Iz 53,10; Mk 14,24 sr. Iz 42,6; 49,8; Jr 31,31; L 22,37, sr. Iz 53,12 a j.], sebe pokládá za p-a zjevení Otcova [Mt 11,2] a je jist, že na poměru člověka k Synu se rozhoduje poměr Boží k člověku [Mk 10,32n]. Jako prostřednický Služebník uzavírá novou smlouvu s Bohem [Mt 26,26nn, sr. Jr 31,31nn].

Také Sk svým výrazem pais [= Syn, ale také služebník, jak je patrno z LXX, jež hebr. ebed = služebník překládá výrazem pais] navazuje na prostřednickou úlohu SZ Služebníka Hospodinova [Sk 3,13 sr. Iz 52,13; Sk 4,27, sr. Iz 60,1; Sk 3,14, sr. Iz 53,11; Sk 22,14, sr. Iz 53,7.11; a ovšem Sk 8,32-35]. Také u Pavla je učení o vykoupení nevysvětlitelné bez vztahu na prostřednickou úlohu Služebníka Hospodinova, vyjádřenou zvláště u Iz 53 [Ř 4,25,sr. Iz 53,5.12; Ř 5,19, sr. Iz 53,11; Ř 8,33n, sr. Iz 50,8n a 53,12, kde „zástupce“ je překladem hebr. kořene pg', jenž u Iz 59,16 je přeložen výrazem „prostředník“, u Jr 36,25 „přímluvce“. Dále Ř 10,14-18; 15,21, sr. Iz 52,13; F 2,7, sr. Iz 53,3.11n; snad také Ko 2,15, sr. Iz 53,12]. Vedle toho ovšem výrazy jako „skrze Pána našeho Ježíše Krista“ [Ř 5,1n; 1K 8,6; Ko 1,16], „vKristu“ [1K 3,1; 4,10, 15,19 a j.], jakož i paralela Adam – Kristus [Ř 5,12nn; 1K 15,22.45nn] ukazují na prostřednictví Ježíše Krista, kterého Pavel v 1Tm 2,5n výslovně jmenuje p-em [ve smyslu smírce] mezi Bohem a lidmi. Podobně 1Pt 2,22.24, sr. Iz 53,9.4.12.5. Také janovská literatura je proniknuta duchem deuteroizaiášovským. Výraz „Beránek Boží“ [J 1,29, sr. Iz 53,7.4; Zj 5,6.12; 13,8 a j.] je snad už odborným výrazem, jehož se užívá ve starokřesťanské liturgii, a zřejmě navazuje na prostřednickou úlohu Služebníka Hospodinova. Ježíš Kristus přišel ve jménu Otce [J 5,43], je cestou, pravdou a životem [J 14,6], a jako pravý p. [J 10,8] přimlouvá se u Otce [J 17; 1J 2,1]. V Žd 8,6; 9,15; 12,24 je Kristus výslovně uveden jako kněžský p. nové smlouvy, při čemž Žd 7,22 užívá řeckého výrazu engyos = ručitel. Jeho prostřednictví i ručitelství je na rozdíl od SZ p-ů dokonalé, protože je na jedné straně Syn Boží a může tedy zastupovat Boha, na druhé straně má podíl na našem těle, takže může zastupovat i člověka [Žd 4,15]. U Jk se myšlenka prostředníka nevyskytuje, ale je snad předpokládána.

Poněkud jiný význam má výraz p. na těžko srozumitelném místě Ga 3,19n, kde Pavel navazuje na rabínskou tradici, že Zákon [na rozdíl od zaslíbení] byl nařízen skrze anděly [sr. Sk 7,38.53; Žd 2,2] a dán skrze p-a [Mojžíše]. Zatím co rabíni v této tradici vidí slávu Zákona, vidí v ní Pavel důkaz jeho méněcennosti. Nikoli Bůh přímo, nýbrž pouze nepřímo skrze anděly stojí za Zákonem. A také to, že bylo třeba Mojžíše jako p-a, je Pavlovi důkazem, že Zákon skutečně byl nařízen skrze množství jednajících osob [anděly]. Neboť tam, kde jedná jednotlivec se stranou, mluví obyčejně sám. Bůh je jeden. Nepotřeboval tedy p-a a mohl mluvit přímo tak, jako mluvil přímo [bez p-a] k Abrahamovi, když mu dal zaslíbení [Ga 3,16]. Poněvadž však Zákon byl vydán v ruce p-a, je to pro Pavla důkazem, že za ním stojí množství jednajících osob [andělé]. Pavel se ovšem brání proti námitce, že by snad podceňoval Zákon. Výslovně praví [podle Žilkova překladu Ga 3,19], že „byl uveden v činnost dodatečně k vůli přestupkům [má tedy co činit ne se spásou a životem, nýbrž s hříchem], než přijde potomek [Kristus], na kterého se vztahoval slib.“ Zákon je pouze vychovatelem [Kral. pěstounem] pro Krista [v. 24].