Modlitba

Modlitba, nejrozšířenější způsob a výraz náboženského života ve styku člověka s Bohem, výraz osobní důvěry ze strany závislé, omezené, nedokonalé bytosti lidské k dokonalé, absolutní, spravedlivé, dobrotivé a svaté bytosti Boží, uvědomění toho, že jest možné osobní obecenství s Bohem, které člověka pokořuje i povznáší, vnitřně obohacuje a vyzbrojuje k životu víry a činu. Modlitba je měřítkem náboženského života. Je především vzýváním Boha. Obsahem jejím je jednak prosba k Bohu, jednak oslava Boha. Naproti mystickému noření se do Boha, při kterém se lidská osobnost a vědomá činnost ztrácejí, jest modlitba uvědomělé spojení s Bohem, při čemž nestačí mechanicky pronášená nebo opakovaná slova, nýbrž je nutná vroucí účast vůle a citu [srdce].

V NZ se Ježíš vyslovil proti bezduchému mnohomluvení a tím i proti modlitebnímu formalismu, který myslí, že m. je buď kouzelné působení na Boha nebo záslužný, bohulibý skutek. Doporučoval modlení v duchu a v pravdě. V Otčenáši [Mt 6,9-13; L 11,2-4] dal vzor, ne formuli m-y. Zdůraznil potřebu a naléhavost upřímné m-y a zaručil její vy slyšení, ovšem s výhradou „ne, jak já chci, ale jak ty chceš“ [Mt 26,39]. M. může být osobní nebo společná, v domě nebo ve sboru [liturgická], prosebná nebo velebící a děkovná, přímluvná i žehnající. Chrám se nazývá místem m-y, ale m. není omezena na určité posvátné místo, ani na vyhrazený čas, ač se stalo zvykem modliti se v ustanovenou dobu. V některých náboženstvích zaujímají modlitebníci určitý směr [k východu, k Mekce a pod.] a ustálené postavení [klečení, povstání, sklonění hlavy, sepnutí, zvednutí rukou], což jsou všecko podřadné věci. Pomůckou i cvikem mohou býti modlitební knihy. Protestantismus připouští jen m-y k Bohu, zamítá m-y ke svatým. Zbožný člověk ví, že se smí modlit o všecko a že jeho m. dochází k Bohu, ale také ví, že vyslýchání m-y nejde vždy podle jeho přání. Rozbor bibl. míst nám dává tento obraz: 1.

Ve Starém Zákoně modlitebník se snažil zajistit přízeň Boha opakováním posvátných formulí a božských jmen, sr. výraz „vzývání jména Hospodinova“ [Gn 4,26; 12,8; 13,4; 2Kr 5,11]. Ale přesto m. ve SZ je vcelku zbavena vší magičnosti, jak je patrno na mách Abrahamových a Mojžíšových a jak vyplývá i ze zákazu Ex 20,7. Jsou to osobní rozmluvy, někdy dokonce i dohadování s osobním Bohem [Gn 18,23nn; Ex 32,7nn; Nu 12,8; Dt 34,10], Stvořitelem nebe i země. Tato víra, jež se obrací na všemohoucího Boha, jenž uzavřel se svým lidem smlouvu a osvědčil se v minulosti svého lidu jako milosrdný a milostivý Bůh, dodává SZ m-ám zvláštní hloubky a síly, ať už jde o jakýkoli její druh [vzývání, hledání Boha 2Pa 20,4; Ž 27,8; Iz 55,6; vzdychání Ž 38,10; Pl 3,56; Sk 7,34; úpění 1Kr 8,28.38.45; Ž 5,2; 119,169; vylévání srdce Ž 62,9; 102,1; 142,3; prosbu Ž 55,2; 119,170; 130,2; 143,1; Iz 26,16; Jr 37,20; Za 12,10; oslavování Ž 149,6; chválu Ž 34,2; 51,17; plesání Ž 81,2; 84,3 nebo i pokorné umlknutí Ž 37,7; 62,6 a očekávání Ž 39,8; 25,3]. Bůh sám svým slovem ujišťuje SZ věřícího, že na každou vážnou m-u bude reagovat, odpovídat [Jr 29,13n; Iz 58,9; 65,24; Ž 50,15; 91,15], protože je Bohem „modlitbu vyslýchajícím“ [Ž 65,3]. Toto vyslýchání spatřoval Izraelec ovšem hlavně ve splnění proseb, ale také ve vnitřní radosti po m-ě [Ž 16,8n], jež plyne z obecenství s Bohem [Ž 31,8; 73,28]. Izraelec je přesvědčen, že Stvořitele nebe i země, jenž uzavřel se svým lidem smlouvu a osvědčil se v jeho dějinách jako milosrdný a milostivý Bůh, může prosit o všecko a děkovat mu za všecko. Prosí a děkuje – podle našeho soudu – především za tělesné dary. Nesmíme však zapomínat, že pro Izraelce tělo, duch, duše tvoří mnohem užší jednotu než pro nás a že tělesná a duchovní bída pro něj souvisí takřka bytostně. Je přirozené, že SZ modlitebník do svých modliteb zahrnuje i nepřítele, ovšem jinak než modlitebník NZ. Nepřítel SZ modlitebníka je totožný s nepřítelem Božím, bezbožníkem [Ž 17,13nn; 28; 37,34; 69,23-29; 94,23], a jen odtud správně pochopíme prosby žalmistovy, v nichž nikterak nejde o čistě lidský pocit nenávisti a osobního zaujetí, na př. Ž 54,7.9; 58,7nn; 109 a v m-ách proti pohanům [Ž 79,10.12; 129,6-8; 137,7-9; 149,6-9]. Ale ani tu nejde o osobní mstu.

Zvláštním rysem na m-ách praotců je přímluva, jež vyrůstá z vědomí, že Bůh s nimi uzavřel smlouvu a že tedy v tomto výjimečném postavení mají právo a povinnost předkládat, Bohu i potřeby těch, kteří v této smlouvě nestojí. Bible nám zaznamenává, že i ti, kteří stáli mimo smlouvu [na př. Abimelech Gn 20,7.17], byli si vědomi tohoto mimořádného vztahu patriarchů k Bohu a žádali o přímluvnou m-u. Tuto přímluvnou činnost vyvinuli zvláště Mojžíš [Ex 32,11-14; 34,8n; Nu 14,13-19] a proroci [1S 7,5; 12,19; 1Kr 13,6; Am 7,2nn; Jr 37,3; 42,2], kteří přímluvu za svůj lid považovali za přední úkol prorockého povolání a za největší utrpení pokládali, když se přímlouvat nesměli [Jr 7,16; 11,14; 14,11; 15,1]. I pro chrámovou bohoslužbu skládali m-y zvláště kající [na př. Abakuk, jehož kniha je chrámovou liturgií]. Ale i králové se modlívali za lid [2Pa 32,20], Job za své přátele [Jb 42,10]. Odepřít přímluvnou m-u znamenalo dopustit se hříchu proti Hospodinu [1S 12,23]. Při tom však proniká jasné vědomí, že m. musí vycházet ze srdce obráceného k Bohu; jinak je právě tak jako obětní kult pouze hlukem a prázdným žvaněním [Iz 1,15; 29,13; Am 5,23nn].

Poněvadž SZ zbožnost docházela výrazu především v obětním kultu, je přirozené, že kultické místo bylo považováno za zvlášť příhodné pro m-u. Neboť tam je blízkost Boží pro SZ představy téměř zaručena. Proto Anna předkládá své osobní těžkosti Hospodinu ve svatyni v Sílo [1S 1,9nn], proto se modlitebník klaní a pozdvihuje ruce směrem k chrámu [Ž 5,8; 28,2; 134,2], zvláště je-li mimo Jerusalem [2Pa 6,34; Dn 6,11], právě tak jako k nebi [Ex 17,11; 1Kr 8,22.54], ale m. není vázána ani na chrám, ani na zaslíbenou zemi [Gn 20,17; Sd 16,28; 1Kr 17,20]. Když byla obětní chrámová služba ve vyhnanství znemožněna, stala se m. jediným účinným prostředkem bohoslužebným. Daniel upozornil na sebe svými m-ami [Dn 6]. Ezdráš [8,21nn] a Nehemiáš byli muži m-y. Nehemiáš začíná a končí svou knihu m-ou [Neh 1,5nn; 13,31; sr. 2,4; 4,4.9]. Proniká přesvědčení, že m. je právě tak účinná, ne-li účinnější, než oběť [Př 15,8; Ž 50,12-14.23; 69,31n; 141,2]. T. zv. třetí Izaiáš pak přikládá budoucímu chrámu jméno „dům modlitebný“, „dům m-y“ [Iz 56,7], aby naznačil, že nejen oběti, ale i m-y budou tvořit výraznou podstatu izraelských bohoslužeb, jež bude nápadná i pohanům [*Žalmy]. S m-ou bývá spojován i půst [Ezd 8,23; Neh 1,4; Jr 14,12; Jl 1,14; 2,12.15-17], zvláště tam, kde jde o m-u kající [Neh 9,1nn sr. 1S 7,6].

V synagogách se staly m-y náhradou za chrámové oběti a jejich vlivem m. pronikla denní život každého pravého Izraelity, jenž se modlil třikrát denně [Ž 55,17n; 119,62; Dn 6,10; Sk 3,1], nepočítaje v to pravidelné m-y před jídlem a po něm, na počátku a konci soboty, o svátcích velikonočních ap. V knihách Makkabejských se dokonce vyskytuje i m. za mrtvé [2Mak 12,44] a m. mrtvých za živé [2Mak 15,12nn], jejíž hodnotu však popírá 2 Ezd 7,45. Lze říci, že v době Ježíšově byl lid izraelský aspoň zevně prosycen modlitebním duchem.

Vedle žalmů máme ve SZ tyto význačnější příklady m-y: Gn 24,12-14.42-44; 32,10-13; Ex 32,11-14.31 n; 34,8-9; Nu 14,13-19; Dt 9,26-29; 33,7-11; Sd 6,36-40; 1S 1,10nn; 2,1-10; 2S 7,18-29; 1Kr 3,6-9; 8,23-53; 18, 36n; 2Kr 19,15-19; 20,2-3; 1Pa 16,8-36; 29, 10-19; 2Pa 14,11; 20,6-12; 33,12-13; Ezd 9,6-15; Neh 1,4-11; 4,4n; 9,5-38; Jb 7,7-21; 10,2-22; 13,20-14,22; 30,20-23; 42,2-6; Jr 10,23-25; 14,7-9.19-22; 17,12-18; 18,19-23; 20,7-13 a j.

2. Nový zákon

NZ modlitební život vychází z modlitebního života Ježíšova jako svého základu a příkladu. Ježíš žije ustavičně v modlitebním styku s Otcem, znovu a znovu vyhledává pustá místa anebo hory, aby se modlil [Mt 14,23; Mk 1,35; 6,46; L 5,16], zachovává zvyk modlení před jídlem [Mk 6,41; Mt 14,19; L 9,16], také uzdravování a vymítání ďáblů provází m-ou [Mk 7,34], modlí se za učedníky [L 22,31n; J 17], zápasí s Otcem v Getsemane [L 22,41nn] a má naprostou jistotu, že ho Otec vždycky slyší [J 11,41n]. Jeho modlitební život byl tak výrazný a při tom svou důvěrou tak odlišný od současné zbožnosti, že učedníci ho prosili, aby je naučil modliti se [L 11,1]. Při té příležitosti jim předložil to, co nazýváme modlitbou Páně [Otčenáš]. Zvláštností této m-y není formulace jednotlivých proseb [Židé rádi poukazují na to, že všecky prosby Otčenáše lze najíti v židovských předlohách], nýbrž výběr a jejich pořadí. Jen jediná prosba se vztahuje na hmotné hodnoty, a to ještě jako na společnou potřebu všech [„Chléb náš… dej nám…“]. Je to v souhlase s Mt 6,33n. Prosba za realisaci Boží slávy a Božího království stojí na prvním místě. Všecky ostatní prosby jsou podřízeny této základní prosbě. Už to naznačuje, že v myslích modlitebníků musí být život, dílo a smrt Ježíše Krista, jenž přišel, aby realisoval království Boží. Jinými slovy: už Otčenáš je m-ou v jeho jménu jako všecky ostatní m-y v NZ [sr. J 14,13; 15,15; 16,23n; Sk 9,14; 22,16; F 2,10; Ko 1,3; 3,17; 2Tm 2,19].

Předpokladem každé křesťanské m-y je především to, že člověk uzná požadavky Boží a že se vzdá všech myšlenek na pomstu, prosí-li sám za odpuštění hříchů [Mt 6,12.15; 18,21-35; sr. 5,44-48; Mk 11,25]. Vrcholem křesťanské m-y je m. za nepřítele [Mt 5,44; L 23,34; Sk 7,60]. Z ostatních rad Ježíšových pro m-u je třeba připomenouti L 18,9-14 [sr. Mt 6,5-6], kde varuje před pokrytectvím při m-ě; L 18,1-8 a 11,5-10 doporučuje vytrvalost v m-ě ne proto, že by Bůh nebyl ochoten slyšet, nýbrž proto, že chce vidět opravdovost víry [sr. Mt 15,22-28]. Mt 6,7 zakazuje *marnomluvnost a mnohomluvnost v m-ě Mk 11,24 a L 17,6 zaslibuje vyslyšení m-y, je-li v duchu Ježíše Krista [J 15,7.16; 1J 5,14] nesena neochvějnou vírou.

Důležitost přímluvy v m-ě je zdůrazněna jednak příkladem a učením Ježíšovým – už Otčenáš je svým množným číslem přímluvnou m-ou [sr. L 6,28; 22,32; 23,34; J 17,9-26], jednak Pavlovými epištolami [Ř 15,30; 2Te 3,1; 1Tm 2,1] a ostatními spisy NZ [Sk 12,5; Jk 5,14nn]. V NZ není příkladu m-y za mrtvé ani přímluvy mrtvých za živé. Za to Žd 7,25; 9,24; Ř 8,34; 1J 2,1 mluví o oslaveném Kristu jako o Orodovníku u Otce za člověka. Ř 8,15.26n a Ga 4,6 mluví ještě o jiném Přímluvci, Duchu svatém, který „prosí za nás lkaními *nevypravitelnými a formuje naše m-y tak, aby byly v souhlase s vůlí Boží. Z počátku se křesťané modlili k Bohu ve jménu Ježíše Krista. Ale spojení Kristovo s Bohem bylo pro víru prvokřesťanské církve tak silné a samozřejmé, že se záhy vyskytují i m-y ke Kristu jako k hlavě církve, aniž se tím cítilo nějaké porušení křesťanského monotheismu“ [Sk 7,59n; 1K 1,2; 2K 12,8].

Ani v NZ není nějaké pevné vnější formy při m-ě. Ježíš v Getsemane [Mk 14,35] a Pavel v Tyru [Sk 21,5] se modlí kleče, ale Ježíš mluví o postavování k m-ě [Mk 11,15]. M. ve shromáždění byla obecným zvykem v první církvi [1K 14,13nn]. Měla zvláštní Ježíšovo zaslíbení [Mt 18,19n]. Ale vedle toho doporučuje Ježíš m-u v skrytosti pokojíka [Mt 6,6]. Podle 1K 11,4n se modlili muži ve shromáždění s nepokrytou hlavou, ženy s přikrytou nebo zavinutou [se závojem]. Šlo tu o otázku společenského mravu. Slušná žena bez závoje byla ve společnosti mužů na hellenistické půdě něco neslýchaného. Pavel trvá na tom, aby tento společenský mrav byl zachováván i v křesťanských shromážděních.