Odpouštěti, odpustiti, odpuštění

Odpouštěti, odpustiti, odpuštění. Ve SZ máme tři hebr. výrazy, jež Kral. tak překládají: kipper [znamenající pravděpodobně „přikrýti“, které Kral. překládají *očistiti Dt 21,8; Ž 65,4, odpouštěti Ž 78,38; shladiti = zahladiti, vymazati Jr 18,23, býti milostiv Ž 79,9 a j.], násá' [= zdvihnouti, nésti, na př. nepravost, Ex 28,43; Nu 14,33; Kral. překládají odpouštěti Gn 50,17; Ex 34,7; Nu 14,18; Ž 32,5; Iz 2,9, prominouti Oz 1,6, zprostiti Iz 33,24 a j.] a sálach [kmen nejistého významu, souvisící snad s ass. pokropiti, skropiti. Jde o naprosté prominutí Jr 31,34; 33,8. Kral. překládají odpustiti Nu 30,6; Dt 29,20; 1Kr 8,50; Jr 5,1; 50,20, býti milostiv Ex 34,9; Jr 31,34, nevážiti 2Kr 5,18 a j.]. Všech tří sloves je užíváno v přeneseném slova smyslu o odstranění hříchu, který je buď přikryt [sr. Ž 32,1; 85,3, kde je užito slovesa kissá = přikrýti], vymazán [Kral. hebr. výraz máchá překládají shladiti = zahladiti Iz 43,25; 44,22; sr. Ž 51,3.11], takže netvoří překážku mezi Bohem a člověkem, nebo je prostě prominut. Prvního [kipper] a třetího [sálach] z těchto výrazů se užívá jen o Bohu [2Pa 30,18; Ž 78,38], druhého o Bohu i o člověku.

SZ je vcelku přesvědčen, že Bůh je Bohem odpouštějícím [Ž 65,4; 78,38; 103,3.8-14; Jr 36,3; Mi 7,18], jehož milosrdenství se lze dovolávat [Neh 9,17; Ž 79,9]. I Kain ví o tom, že Bůh odpouští, ale domnívá se, že jeho nepravost je neodpustitelná [Gn 4,13]. Ž 103,3 [sr. Ž 107,17.20; Oz 14,4] srovnává odpuštění s uzdravením, Ž 103,12 se vzdálením nepravostí [sr. Iz 38,17]. Jedinou podmínkou odpuštění je modlitba za ně a pokání v podobě rozhodnutí napravit hřích [Joz 24,19n; 1Kr 8,35.49; Jr 5,1], návratu k Bohu [2Pa 7,14; Ž 86,5; Př 28,13 sr. Oz 6,1]. *Oběti byly symbolickým doprovodem odpuštění, jehož bylo dosaženo pokáním. Tentýž význam měla náhrada způsobené škody člověku. Byl to symbolický výraz pokání [Lv 6,2-7]. Tak učil obřadní zákon vážně počítat s hříchem. Proto proroci tak nesmlouvavě vystupovali proti obřadům, za nimiž nebyla změna srdce. V NZ jsou výrazy o. překládána tři řecká slovesa a jejich odvozeniny: apolúein [původně o kultickém umývání, očišťování, L 6,37], charizesthai [= býti milostiv, milostivě darovati, 2K 2,7.10; 12,13; Ef 4,32; Ko 2,13; 3,13] a afiénai [= odeslati, propustiti, dovoliti, opustiti, upustiti od něčeho, nechat na pokoji, prominouti. Mt 18,27.32; Mk 2,5nn a j.]. Nejčastěji je tak přeloženo toto poslední slovo a příslušné substantivum. Jde téměř vždy o o-í Boží. I NZ je přesvědčen, že člověk je odkázán na toto odpuštění [Mk 1,4], bez něhož nemůže před Bohem ostát [Sk 8,22; Jk 5,15]. Tohoto o-í dosáhne tenkrát, prosí-li za ně a je-li sám ochoten odpustit [Mt 6,12. 14n; 18,21-35; Mk 11,25; L 17,3n]; jinak řečeno: uzná-li sám nad sebou platnost Božího soudu ve vyznání hříchů [Sk 19,18; Jk 5,16; 1J 1,9 sr. Mk 1,5] a pokání [L 24,47; Sk 2,38; 5,31; 8,22; Žd 6,1.6]; NZ se liší od SZ a židovství tím, že se mu o-í stalo jistotou v Ježíši Kristu. Ježíš sám jako representant Boží [Mesiáš] odpouštěl hříchy k údivu a pohoršení farizeů a zákoníků [Mk 2,5nn] a NZ církev zvěstovala o-í skrze něho [Sk 13,38], v jeho jménu a pro jeho jméno [L 24,47; Sk 10,43; 1J 2,12], z jeho pověření [Mt 16,19; 18,18; J 20,23]. Ujištěním o tomto o-í byl křest [Sk 2,38] a Večeře Páně [Mt 26,28]. O-í souvisí těsně se smrtí Ježíše Krista [Ef 1,7; Ko 1,14 sr. Žd 9,22], jímž se vlomilo do tohoto světa království Boží s jeho dary, z nichž o-í zaujímá přední místo [L 1,77nn; 4,18]. V tom smyslu je o-í veličinou eschatologickou. Pavel nahrazuje výraz odpuštění, jenž se u něho vyskytuje pouze několikrát [Ř 3,25; Ef 1,7; 4,32; Ko 2,13; 3,13 a SZ citát Ř 4,7], pojmem *ospravedlnění, Žd také pojmem *očistiti a *posvětiti, Jan také pojmem *slitování [1J 2,2; 4,10] a j. Tyto všecky pojmy ukazují a odkazují na čin Boží v Ježíši Kristu, který obnovuje celého člověka. Ovšem, na Boží odpuštění se nesmí spoléhat v tom smyslu, že by se tím oslaboval a znevažoval zápas proti hříchu a pokušení. Proto NZ obsahuje také výstrahu, že je také hřích, který nebude odpuštěn. Je to rouhání proti Duchu svatému [Mt 12,31n; Mk 3,28-30 a L 12,10. *Hřích. Nový Zákon 2]. Také 1J 5,16 mluví o hříchu k smrti, t. j. o zatvrzelosti, jež umrtvuje člověka tak, že není schopen pokání. Bez pokání pak není odpuštění možné. Kdo se pak vzepře Duchu sv., není schopen pokání. Ježíš vyzývá učedníky, aby odpouštěli vždycky bez jakéhokoli omezení, je-li přítomna ochota k pokání [Mt 18,20nn; Mk 11,25n; L 6,37; 7,47; sr. Ef 4,32; Ko 3,13].