Oběť

Úvod: původ a teorie oběti

Oběť patří k nejstarším a nejvšeobecnějším projevům náboženského života. Její podstatnou známkou je snaha působiti na božstvo, aby utvrdilo a rozmnožilo život, po případě snaha doprovoditi modlitbu účinným prostředkem a vyjádřiti pocity díků a vděčnosti. Bible svým vypravováním o oběti Ábelově a Kainově naznačuje, že obětní bohoslužbu předpokládá už ve druhé lidské generaci, aniž se nějak snaží vyložiti její původ. Konstatuje prostě fakt, že oběť byla zjevem, vyskytujícím se už na počátku lidských dějin. Že všeobecného rozšíření obětní činnosti i u národů odloučených od ostatní kultury soudí katoličtí bohoslovci na to, že člověku je vrozen zvláštní obětní pud, kdežto orthodoxní protestantští bohoslovci minulého století pokládali obětní činnost za něco tak odporujícího přirozenému lidskému rozumu, že po pádu prvních rodičů v ráji bylo obětováno teprve na přímý rozkaz Boží. Je patrno, že v obou případech rozhodují dogmatické předpoklady.

Úvahy o tom, jaký smysl měla o. v době vzniku – tedy v dobách předhistorických – jsou více méně theoretické. Dnes stojí v popředí dvě theorie, z nichž první tvrdí, že všechny o-i lze vysvětliti jako svátostné obecenství mezi kmenem a s ním pokrevně příbuzným božstvem, kdežto druhá usiluje naopak o to, aby dokázala, že v době historické u kořene všech o-í [aspoň ve SZ] leží myšlenka daru. Obě theorie jsou podporovány některými skutečnostmi: 1. Na touhu po obecenství s božstvem prostřednictvím o-i by ukazovalo obětní hodování. Část obětního zvířete stráví božstvo [po případě jeho zástupci kněží], část snědí obětující. Božstvo i obětující jsou syceni týmž prostředkem života, touž potravou; jejich příbuznost vzájemná a tedy i vzájemná závaznost se utvrzuje anebo znovu zakládá. Manipulace s krví [kropení oltáře anebo obrazu božstva a obětujících] měla snad stejný smysl. Ale při výkladu manipulace s krví musíme být opatrní: zdá se totiž, že krev jako nositel života byla spojována s kultem mrtvých jak v babylonské, tak v řecké a snad i ve starohebrejské literatuře [Ex 24,8; sr. Dt 21,1–9; snad i krevní rituál při první slavnosti pascha (fáze Ex 12,7.13) nebo rituál „červené jalovice“ (Nu 19,9n)]. Proto snad byla krev vylévána na zem, aby se vpila do podsvětí, a na oltář, aby vnikla do dutého vnitřku, kde sídleli podzemní bůžkové, snadno později zaměnění za duchy zemřelých. Kananejské oltáře byly většinou duté a věřilo se, že jsou osídleny duchy [sr. Zj 6,9-10, kde se mluví o duších mučedníků, sídlících pod oltářem]. Jisto je, že tato theorie o krvi, obětované nikoli božstvu, ale zemřelým, by vysvětlila i mnohé dosud nevysvětlené a jinak nevysvětlitelné prvky ve SZ, které byly ustavičnou prací kultických škol všelijak retušovány, když už hrubý názor byl nepřijatelný. Všeobecné jméno pro tuto o. obecenství bylo zebach [poražení dobytka].

Pro druhou theorii mluví o-i, jež byly na oltáři cele spáleny [odtud jméno 'ólá = zápal nebo kálí = celopal 1S 7,9], takže o nějakém obecenství na podkladě společného pokrmu nelze mluvit. Jde tu patrně o dar. Jako dary byly přinášeny prvotiny všech věcí, jež nějak projevovaly život, od prvorozeného člověka až do prvotin z úrod. O-i byly pokrmem božstva a jako takové darem, který měl za účel nakloniti božstvo člověku. Zdá se však, že o. je počin tak složitý, že při nejmenším nutno předpokládati oba zmíněné prvky při každé o-i už proto, že žádný druh o-i nebyl přinášen samojediný, nehledě k jiným pohnutkám, jež byly také přítomny [smíření s božstvem, zpřítomnění božstva, zničení pro božstvo, odřeknutí se ve prospěch božstva atd.].

Samo sebou se rozumí, že největší vliv na utváření obětních theorií mělo rozličné pojetí božstva. Bylo-li božstvo chápáno jako náladová bytost, jež svou přízeň nebo nepřízeň projevovala v případných nevysvětlitelných vítězstvích nebo porážkách kmene, úrodě nebo neúrodě, pak o. byla buď prostředkem vděčnosti nebo úplatkem anebo dokonce magickou silou, jež sama nějak působila na božstvo; bylo-li božstvo chápáno jako majitel země, staly se o-i povinnými dávkami; stalo-li se božstvo nejvyšším zákonodárcem, proměnily se o-i v pokuty nebo zadostučinění s více nebo méně právnickým pozadím. Vysvitla-li někde božská všemohoucnost a soběstačnost, pak byly o-i výrazem vděčnosti a poslušnosti. Byl-li chápán Bůh jako bytost svatá, stala se o. prostředkem očišťování. Bůh, nenávidící hřích, bude patrně potřebovat o-i smíření. Myšlenka zástupné smrti u o-i mohla vzniknouti při o-i prvorozených, kteří mohli býti vykoupeni zvířetem. Dějiny nám ukazují, jak různý názor na božstvo i o-i souvisí jak se sociálním složením národa a se státním zřízením, tak s náboženskou a mravní vyspělostí těch, kteří obětují.

1. Oběť ve Starém zákoně

Z nejobvyklejších jmen pro o-i ve SZ-ě jsou tyto: a) věci svatosvaté [kᵉdáším Nu 18,8n], jež zahrnují nejen obětní zvířata, nýbrž i dary jako desátky, které vůbec nepřišly do styku s oltářem; b) o-i ohnivé [’iššé Lv 7,35; Dt 18,1] jsou o., jež nějak přišly do styku s oltářním ohněm, takže příležitostně i „chleby předložení“, které přicházely do styku s ohněm jen prostřednictvím kadidla, byly nazývány o-í ohnivou [Lv 24,7.9]. Je zajímavé, že jméno této o-i se vyskytuje více než 60 krát v t. zv. kněžském kodexu [část Levitika]. Jinak je zmínka o ní jenom v Dt 18,1; Joz 13,14; 1S 2,28, což ukazuje, že tento výraz patří do okruhu Levitika; c) o. suchá [hebr. minchá], původně označení „daru“ nejen božstvu, ale i králům, tedy poplatek, pocta [1S 10,27; Am 5,25], později jméno o-í rostlinných [Gn 4,3; Lv 2,1n]; d) t. zv. korbán, jež je ve SZ překládáno prostě o. [Lv 7,38] nebo dar [Nu 7,3; Lv 2,1.4]. Jméno toto se vyskytuje pouze v Lv., Nu a u Ez [40,43].

Zvláštní jména pro o. chtěla naznačiti, jak bylo zacházeno s obětním darem, zda byl prostě spálen na oltáři nebo zda obětní zvíře bylo rituálně poraženo před spálením, zda obětním darem bylo sem a tam pohybováno nad oltářem, zda byly přinášeny denně anebo jednou za čas, a co měly za účel. Podle toho možno rozeznávati:

a) o-i dobrovolné [nᵉdábá Lv 23,38], viz *o. zápalná; b) o-i chvály [tódá Lv 7,12], viz *o. pokojná; c) o-i mokré [nesek = úlitba Lv 23,18], viz *o. suchá; d) o-i ohnivé [’iššé Ex 29,18]; e) o-i pokojné [šᵉlámím], jimiž člověk vyjadřoval svůj vlastní dík nebo své zvláštní přání. V čem se lišila od obvyklé o-i, jejímž účelem bylo obecenství, není dosti zřejmo. „Při této o-i tuk, bránice, ledviny a ocas byly spáleny; pravé plece a hrudí zůstalo kněžím; ostatní maso ti, kdož přivedli o., jedli, s potěšením hodujíce, Bohu za pokoj a opatrování i vítězství nad nepřáteli děkovali, odkudž o. pokojná, vítězná, díkůčinění i odměnná slove. K ní když připojena byla o. suchá, slula židovsky tódá, t. j. o. vyznávání, chvály a děkování“ [Kral. Lv 3; 7,12]. O. pokojná časem úplně zatlačila o. obecenství [zebach]; e) o. sem i tam obracení [tᵉnúfá Lv 7,30]. Tento obřad obracení a „vzhůru pozdvižení“ [Ex 25,2] byl neodlučitelnou součástí o-í pokojných. „Hrudí sem i tam obracení a pravé plece vzhůru pozdvižení“ jsou svatou věcí Hospodinu. Proto je smějí jísti pouze kněží. Ostatní maso z obětního zvířete požívají obětující. O. byla přinášena v druhý den přesnic: obětován byl snopek, prvotiny žně a zároveň roční beránek bez poskvrny. O letnicích [t. j. po sedmi týdnech] byla obětována nová o. suchá, dva bochníky z nové mouky zároveň s o-í zápalnou, a sedm beránků ročních bez vady. I tyto věci se směly sem i tam obracet. O obřadu se zmiňují tato místa: Ex 29,24-28; Lv 7,30-34; 8,27; 9,21; 10,14n; 23,10.15.20; Nu 6,20; 18,11.18 a j. Záležel v tom, že se pohyby k oltáři a od oltáře naznačovalo, že o. náleží Hospodinu, ale je jím postoupena jeho služebníkům, kněžím. Miklík má za to, že šlo o obracení ke čtyřem světovým stranám. Touto součástí pokojných o-í měla býti uznána nejen Boží svrchovanost a jeho právo nad stvořením, nýbrž i vyjádřena touha člověka o obecenství s Bohem; f) o. suchá, hebr. minchá popsaná v Lv 2 a 6,14-23, skládala se z bělné mouky nekvašené, soli a oleje. Byla obyčejně provázena o-í mokrou, vínem, jehož část byla vylita na oltář, zatím co ostatek náležel kněžím. Suchá o., kterou přinášeli kněží, byla cele spálena. Význam její vyjádřen je slovy Davidovými v 1Pa 29,10.14. Byla výrazem uznání Boží vznešenosti a lidské nízkosti. O-i suché byly přinášeny s oběťmi zápalnými. Samy o sobě se nevyskytovaly, leda šlo-li o prvotiny žně a sklizně, g) o. večerní [minchá há'ereb Ezd 9,4] je oběť zápalná, obětovaná denně večer vedle obdobné ranní; před zajetím je známa toliko ráno [Ex 29,28; Lv 6,12]; h) o. vzhůru pozdvižení [hebr. tᵉrúmá Ex 25,2]. Viz o. sem i tam obracení; obřad záležel v tom, že kněz vložil jednotlivé části masa do rukou obětujícího, podložil své ruce a pozdvihl všecko k nebesům; ch o-i za hřích a za vinu [hebr. chattá't a 'ášám Ex 29,14 a Lv 5,15] náležely k o-em svatosvatým [Lv 6,25; 10,17]. Obřad o-i za hřích je popsán v Lv 4. O. za vinu je úzce spojena s o-í za hřích, nevíme však přesně, čím se obě o-i liší [Lv 14]. O. za hřích byla o-í jednak pravidelnou, jednak mimořádnou. Pravidelně byla přinášena za celý „národ“ o velikonocích, letnicích, novměsících, o slavnosti troubení a slavnosti stánků [Nu 28,15-29,28], zvláště však jednou do roka v den *očišťování [Lv 16]. Slavnostně bylo při tom provedeno kropení krví. Nejvyšší kněz při své vlastní o-i za hřích kropil sedmkrát krví před oponou svatyně a sedmkrát za shromáždění lidu. Nato pomazal krví rohy oltáře. O. za hřích byla pravidelně přinášena za kněze a levity při jejich posvěcování [Ex 29,10-14.26].

Mimořádná o. za hřích byla přinášena a) za hříchy z nevědomosti [Lv 4]; b) pro odepření svědectví [Lv 5,1.6.8]; c) pro dotknutí se těla nebo věci nečisté [Lv 5,2.3; 12,6-8; 14,19-31; 15,15.30; Nu 6,6-11. 16]; d) pro zrušení přísahy [Lv 5,4]. Zdá se, že tato o. vstoupila do popředí zvláště v poexilní době.

O-i za vinu byly vždy mimořádné: a) pro svatokrádež z nevědomosti [Lv 5,15-16];

b) pro nevědomé přestoupení [Lv 5,17.19];

c) pro oklamání bližního, nátisk, podvod, falešnou přísahu [Lv 6,1-6]; d) pro zprznění otrokyně bližního [Lv 19,20-21]; e) při očišťování malomocného [Lv 14,12] a nazarejského [Nu 6,12]. Proti svévolnému hříchu nebylo žádné o-i [Nu 15,30].

i o. zápalná [hebr. 'ólá]. Je to označení o-i, jež byla cele spálena na oltáři; kouř stoupající z o-i vzhůru byl nazýván vůní příjemnou Hospodinu. Nejprve se tato o. uvádí v Gn 8,20 jako o. díkůčinění po potopě; ale teprve zákonem Mojžíšovým stala se tato o. pravidelnou. Její obřad je popsán v Lv 3-8. Veřejné zápalné o-i byly tyto: a) denní zápalná o. [Ex 29,38-42; Nu 28,3-8]; b) sobotní o-i zápalné [kromě denních Nu 28,8.10]; c) o-i při slavnostech novměsíce, třech výročních svátcích, v den smíření, při slavnosti troubení [Nu 28,11-29,39]. Soukromé o-i zápalné, ustanovené pro svěcení kněží [Ex 29,15n; Lv 8,18], pro zrušení slibu nazarejského [Nu 6]. O-i dobrovolné z volů nebo drobného dobytka [Lv 1,2], t. j. ovcí neb koz, a to samce bez vady, bývaly obětovány při různých slavnostech [Nu 7; 1Kr 8,64]. Postup a obřad byl tento: zvíře, určené k o., bylo postaveno před svatyni. Ten, jenž obětoval, položil ruku na jeho hlavu na znamení ztotožnění se zvířetem. Pak bylo obětní zvíře na severní straně oltáře zabito. Zatím, co kněz kropil krví zvířete na oltář, stáhl obětující kůži zvířete, rozsekal na kusy, střeva a nohy umyl. Kněz položil potom to vše na dříví na oltáři i s hlavou a tukem a cele vše spálil [Lv 1-5]. Význam tohoto spálení je celé oddání Bohu.

Záleželo i na tom, jaký byl vztah k *oltáři:

1. Některé o-i byly odváděny přímo kněžím jako dávka na jejich vydržování, a to buď po určitém obřadu nebo bez tohoto obřadu, nikoli však ve vztahu k oltáři.

2. Jiné byly kladeny před oltář, ale pak odevzdány kněžím [Dt 26,1-11].

3. Jiné byly poráženy ve svatyni a pak teprve zčásti spalovány na oltáři, zčásti snědeny jednak kněžími, jednak obětujícími laiky.

4. Jiné byly částečně spáleny ohněm, částečně snědeny kněžími, nikoli laiky [o-i za hřích a za vinu].

5. Konečně o-i, jež byly cele spáleny na oltáři [o. zápalná, celopal].

Materiál obětní se skládal hlavně z věcí, jež bylo možno jísti a jež sloužily k obživě člověka [Lv 1-7; Nu 7 a 31]. Někdy mohly býti obětovány i těžké stříbrné mísy [Nu 7], ovšem jen jako přídavek rostlinných a zvířecích o-í; někdy i zlaté náramky [Nu 31,50]. Zvláštní obětní třídu tvořily prvotiny plodin, zvířat a lidí. V době SZ mohli býti prvorozenci zvířat i lidí vykoupeni pevně stanovenou částkou peněz.

Den *smíření se stal zvláště v době poexilní jedním z nejdůležitějších obřadních dnů židovské obce [Lv 16 sr. Ex 30,10 „den očišťování“; Lv 23,27-32; 25,9; Nu 29,7-11; v NZ „půst“ Sk 27,9]. Byl slaven 10. dne sedmého měsíce. Nejvyšší kněz zabil volka k očištění svému i své rodiny. Za hříchy lidu zabijí jednoho ze dvou kozlů, určeného losem. S krví těchto zvířat provede očištění, smíření [kappárá] a to a) ve stánku úmluvy, b) ve svatyni svatých a c) na oltáři. Ve svatyni svatých za oponou, kam smí vejíti pouze v tento den smíření, kropí jednou t. zv. slitovnici a sedmkrát kolem ní. Oltář potře krví na rozích a pak prstem sedmkrát pokropí oltář. Potom vloží obě ruce na hlavu druhého kozla, vyzná nad ním hříchy Izraele, vloží je na jeho hlavu a potom člověk, k tomu určený, vyžene kozla na poušť ke knížeti zlých duchů, Azazelovi. Pak svlékne nejvyšší kněz lněná roucha, umyje se vodou, obleče obyčejné kněžské roucho a obětuje o. zápalnou za sebe i za lid. Tím je očištění tohoto dne ukončeno.

2. Smysl starozákonních obětí

Několik SZ pojmů a vypravování naznačuje smysl SZ o-í, jaký v různých okruzích náboženských jim byl připisován. V době SZ nejméně asi platil názor, že o. je „uklidňující vůní“ pro Boha [Gn 8,21: „vůně příjemná“; 1S 26,19], ačkoli pro okruh Levitika je každá o. vůní uklidňující [Lv 1,9.13.17; 8,21.28; 23,18; 26,31] vyjma o. za hřích a za vinu [výjimka v Lv 4,31 prý vznikla omylem opisovačů], což by ukazovalo na to, že o. za vinu a za hřích neměly uklidňovat Hospodina! Ezechiel spojuje výraz „vůně příjemná“ pouze s o-mi modlám [Ez 16,19; 6,13; 20,28] jen s jedinou výjimkou [Ez 20,41].

Že i v Izraeli byly o-i považovány za dary, je patrno nejen z toho, že je bylo možno vykoupiti stříbrem, nýbrž zvláště z toho, jak proroci bojovali proti o-em. Nejpatrnější je to u Mi 6,6-8, kde prosvítá populární názor, že o. je darem, jenž má tím větší vliv na Boha, čím je cennější pro člověka věc obětovaná [lidské o-i, sr. 2Kr 3,27].

V náboženském okruhu, kde se věřilo, že všecko pochází od Boha [1Pa 29,14], staly se oběti výrazem vděčnosti za dary a skutky Boží [Dt 26] a prostředkem sociálního soucítění [Dt 16,10-11]. V okruhu Deuteronomia byla o. spíše slavnostní příležitostí k projádření radosti než darem a usmiřováním Boha. Radovati se před Hospodinem bylo totéž jako jísti před Hospodinem nebo obětovati [Dt 26,11 sr. 16,16n].

V okruhu Levitika měly o-i jiný smysl. Jejich účelem bylo zachovati a obnovovati „svatost“ Izraele [Lv 17-26]. Proto v tomto okruhu stojí v popředí o. za hřích a za vinu. O. za vinu byla přinášena zvláště v případech, v nichž šlo o takové zasažení do práv božských nebo lidských, jež bylo možno vyplatiti penězi. V tomto případě musel hříšník vyplatit nejen zadrženou hodnotu, zvětšenou o jednu pětinu, nýbrž i přinésti o. [Lv 5,14-16]. Při tom bylo pamatováno na to, aby o. měla určitou hodnotu. O. za hřích byla prostředkem rituálního očištění [na př. po dotyku s mrtvolou]. Sloveso, jež doprovázelo tuto o., značí v češtině „odhřešiti“. Je příznačné, že jak o. za hřích, tak o. za vinu byla omezena na okruh, v němž kněžský systém byl plně vybudován [Ez 40,39; 42,13; 44,29; 46,20; 43,19-25; 44,27; 45,17-25; Ezd 8,35; Neh 10,34; 8,7; Lv 6,18.23; 5,15.18.19.25; 6,10; 7,1-2.5.7.37; 14,12.13; 19,21; Nu 6,12; 18,9]. Obě o-i se shodovaly v tom, že obětující neměl na nich žádného podílu. Část byla obětována na oltáři, ostatní připadly kněžím [Ez 44,28n]. V okruhu Ezechielově nebyl jasný rozdíl mezi oběma o-mi.

Od o-i za hřích a za vinu očekávaly kruhy Levitika především kultické očištění. Toto očištění očekávaly však i od o-i zápalné [Lv 1,4 sr. Ez 45,15-17], od skopce, jenž byl zabit, uvařen a sněden při posvěcování kněží [Ex 29,31-33], od obřadu se dvěma vrabci k očištění od malomocenství [Lv 14,53], od kouře kadidla, vzatého z oltáře [Nu 16,46], od půllotu, který musel zaplatiti každý Izraelec jako výkupné za svůj život [Ex 30,15], od ozdobných předmětů nebo vzácných kovů [Nu 31,50], Fínesova horlení pro Hospodina [Nu 25,13], krve vražedníkovy [Nu 35,33], všech o-í [Ez 45,15-17], krve kterékoliv o-i [Lv 17,11]. Z toho můžeme soudit, že nejde o hřích v našem slova smyslu, nýbrž skutečně jen o hřích kultický, už proto ne, že se působnost o-í nevztahovala na hříchy smrtelné, úmyslné [Ž 19,13n], na něž jediným trestem bylo vyhlazení z prostředku lidu Božího [Nu 15,30n; Dt 17,12]. Je důležito si připomenouti, že žádná ze SZ o-í nevede nutně k pojmu zástupného utrpení nebo zástupného nesení trestu. Vkládání rukou na hlavu zvířete neznamenalo vždycky přenášení hříchů, ježto by pak obětní zvíře nemohlo býti pojídáno kněžími a obětujícími. Jediné přenášení hříchů prostřednictvím vkládání rukou bylo možno předpokládati u kozla, který byl po ceremonii vyhnán na poušť ke knížeti ďáblů *Azazelovi. Nebyla to o. Už ta okolnost, že obětní systém SZ byl určen pro vyvolený lid, jemuž platila Boží zaslíbení a spasení Hospodinovo, by nás měla vésti k tomu, že při oech nešlo o to, jak získati Boží milost, nýbrž o to, jak ji udržet. O-i nepřinášely „vykoupení“, nýbrž byly přinášeny těmi, kdo už stáli ve smlouvě s Bohem, a pouze utvrzovaly milost Boží. O-i SZ jsou prostředky milosti nebo svátostmi SZ.

3. Prorocká polemika proti obětem

Uprostřed organisované obětní bohoslužby, jak se s ní setkáváme v Lv, Dt a u Ez, působí prorocké kázání proti o-em jako něco nesourodého. Důvody proti obětnímu řádu, které můžeme vytušiti z prorockého kázání, lze shrnouti takto:

a) o-i jsou výrazem lidské pýchy, jež byla prorokům nesnesitelná. Člověk se opovažuje přinášeti Bohu dary! Sr. Iz 1,10-17; Mi 6,6-8 s Dt 16,16!

b) Proroci byli přesvědčeni, že obětníci přinášením o-í slouží nejvíce sobě [obětní hodování Jr 7,21]; c) prorocké kruhy cítily, že o-i a obětování souvisely s místními kulty kananejskými. Proto znovu a znovu zdůrazňují, že obětní systém nebyl zaveden Mojžíšem [Am 5,25n; Jr 7,22]; d) to, co prorocké kruhy žádaly ve jménu Božím, byly jednoduché nábožensko-mravní povinnosti, vyplývající ze známosti Boží. Bůh odpouští i bez o-í! I Ezechiel, v jehož knize se octla ustanovení o o-ech v budoucím chrámu, docela jasně věří v odpuštění bez o-í: Ez 18,21n.

Souvisí to jistě s poznáním pravé podstaty hříchu, s poznáním Boha jako stvořitele a svrchovaného Pána. O-i k odstranění hříchu a viny nestačí. Je třeba Božího zázraku, aby hřích vůbec zmizel [Jr 31,33; Iz 32,15; 44,3; 59,21; Ez 11,19n; Jb 3,1n]. Nová smlouva přinese proměnu nejen přírody [Iz 11,6-8; 4,3; Jl 4,18], nýbrž i člověka [Iz 65,20; Za 8,4; Iz 25,8; 4,2-6] a jeho hříšné přirozenosti. O-i v tomto novém řádu nemají vůbec místa, leda o. v přeneseném slova smyslu jako sebeobětování [Iz 53], jež vede současníky k pokání. Dotýkáme se tu otázky utrpení Mesiášova. Iz 53 neobsahuje příslušné obětní výrazy; ani v. 6 a 7 není nutno vykládat obětní terminologií. V. 10 pak je tak porušen, že jeho překlady se naprosto rozcházejí. Nadto není tento verš v NZ vůbec citován!

I ve zpěvníku druhého chrámu [žalmech] se mluví o o-i spíše ve smyslu přeneseném než původním. Žalmy vůbec mluví velmi málo o kněžích a jejich činnosti [Ž 115,9.12; 118,3; 132,9.16; 133,2]. Zpěv žalmů při kultu je tu a tam pokládán za důležitější než o. nebo aspoň za nejdůležitější část o-i [Ž 50,8-23; 69,31-32; 51,18n]. Souvisí to s tím, že jádrem žaltáře jsou t. zv. žalmy královské, kde ovšem žalmista-král jako zástupce Boží na zemi pochopitelně stál nad běžnou praxí obětní. A ostatní žalmy více nebo méně se přizpůsobily literárně právě žalmům královským. Proto to někdy vypadá dokonce tak, jako by šlo o polemiku proti o-em [Ž 40,6nn; 50,7-15]. Zato se užívalo slova o. ve smyslu přeneseném [Ž 50,8-15; 119,108; 141,2]. To odvracelo pozornost od o-i kultické. Tomuto směru napomohla hellenistická literatura židovská tou měrou, že v době Ježíšově kultická zbožnost značně vyvětrala. Zato se mluví o zástupné zbožnosti a zástupném utrpení. Ježíš navazuje především nikoli na obětní řád SZ, nýbrž na o. v přeneseném slova smyslu [Iz 53].

4. Obětní terminologie v Novém zákoně

Není sporu o tom, že NZ užívá obětní terminologie SZ, když mluví o smrti Kristově [J 1,29; Ř 3,24n; 1Pt 1,18n; Zj 5,6-9], ale je otázka, zda tato terminologie není víc spojena s myšlenkou výkupného z otroctví [Mk 10,45] než s o-í za hřích. I Ř 3,24n; 1Pt 1,18n; Zj 5,6-9 lze opravdu takto vykládat. Připomenutá skutečnost, že Iz 53,10 není ani jednou NZ-em citována, ač je jinak citována téměř celá kapitola, je jistě příznačná. A kde je citována, jde o o. v přeneseném slova smyslu jako o sebeobětování. Příznačné je i to, že NZ na osmi místech srovnává život a činnost pravých věřících s obětní činností SZ kněží: Ř 12,1; 1Pt 2,5; Ř 6,19-23 [tedy sebekázeň a sebeobětování Bohu!]. I svou apoštolskou činnost srovnává Pavel s přinášením o-í: F 2,17 [sr. 2Tm 4,6; Ř 15,16] [sr. Ř 12,1]. Dokonce i sbírku Filipských [F 4,18] nazývá Pavel o-í. Má zřejmě na mysli o. zápalnou [Ex 29,18]. Podobná myšlenka je v Žd 13,15.

Smrt Ježíšova je srovnávána s o-í v Ef 5,2. Ovšem, jde tu o to, co mají dělat efezští křesťané. Mají milovat jako Ježíš, t. j. vydati sebe samé v lásce. Je to ilustrováno výrazy „dar a o. Bohu u vůni rozkošnou“. V 1K 5,7 se mluví o Kristu jako o *beránku velikonočním, obětovaném za nás. Ale i zde je souvislost příznačná. Šlo o hříšníka v Korintě, k jehož vyloučení neměl korintský sbor dosti odvahy. Pavel nařizuje vyloučení. A aby svému rozkazu dal patřičný důraz, zdůvodnil jej ilustrací ze SZ o velikonočním beránku. Snad ho k tomu přiměla i blízkost velikonoc. 1K 5,7 je narážka na Ex 12,19; 13,7. Kristus je podle Pavla náš beránek velikonoční. Jím nastala doba nové svobody. Ale tato svoboda zavazuje k vyčištění všeho pohanského a nečistého. Nevykládá se tu význam smrti Ježíšovy, už proto ne, že beránek nebyl o-í za hřích. Také mu nebyla přikládána moc smiřující nebo očišťující.

Chceme-li pochopiti obětní terminologii v ep. Žd, musíme míti na paměti, že byla psána lidem, kteří ke křesťanství přistoupili z židovství a procházeli dobou náboženského zvlažnění: Kristus nepřicházel, ač byl toužebně očekáván na základě apoštolského kázání. Křesťanství bez kněze a obětního rituálu se zdálo čtenářům epištoly jakoby prázdné. Proto pisatel epištoly hledá důkazy o tom, že Kristus učinil svým dílem konec nutnosti SZ o-í. Má na mysli den smíření. Při tom je si vědom, že SZ o-i nebyly s to odstraniti skutečné hříchy [Žd 9,9; 10,1.4.11], že Bůh o-í nechtěl [Žd 10,5nn], že jsou jen připomínkou hříchů [Žd 10,3] a že jsou s to v nejlepším případě přinésti jen kultickou čistotu [9,13], ale zdůrazňuje, že to, co nebyly s to vykonat SZ o-i, vykonal Kristus [Žd 9,14]. Celé srovnání smrti Kristovy s o-mi má smysl kontrastu, ne srovnání. A nadto je přesvědčen, že Zákon byl jen „stínem budoucího dobrého“ [Žd 10,1]. Stánek podle Ex 25,40; 26,30 byl zhotoven podle nebeského modelu, který byl zjeven Mojžíšovi. A právě tento nebeský originál má na mysli [Žd 9,24], když staví Krista jako velekněze v protiklad k pozemskému veleknězi: Kristus je Syn [kap. 1], jeho kněžství je věčné [7,23n] podle řádu Melchisedechova [5,10; 6,20]. Pozemský velekněz musel obětovat nejen za hříchy druhých, ale i za své hříchy [5,3]. Kristus nevešel do svatyně [pisatel tu myslí na svatyni svatých] udělané lidskou rukou – pouhé to napodobeniny té pravé -, nýbrž do samého nebe, aby se zjevil před tváří Boží v náš prospěch [Žd 9,24 Žilkův překlad]. Do této svatyně vstoupil oponou svého těla [10,19nn], t. j. svou smrtí na kříži, kterou prolomil omezení pozemského života. Jeho pozemský život je tu myšlen jako opona, jež mu na čas bránila v dokonalém obecenství s Bohem. Tato opona byla roztržena jeho smrtí. Velekněz musel vstupovati do svatyně svatých každého roku. Účinnost krve, kterou kropil slitovnici, nevydržela déle než dvanáct měsíců, a také to nebyla krev jeho, ale krev zvířat. Kristus však se zjevil jednou na konci věků, aby svou sebeobětí zrušil hříchy [9,25n]. A konečně smrt Kristova způsobila to, co nemohla způsobiti žádná o. Jediný, kdo směl vstoupit do pozemské svatyně svatých, byl velekněz. Ale Kristus otevřel do nebeské svatyně „novou a živou cestu“, kterou mohou jít všichni, muži, ženy, Židé i pohané [10,19nn], jen když přijdou s opravdovým srdcem v plné jistotě víry.

Kristovo dílo je tedy víc než o. On sám je *slitování [hilasmos] Boží, jak to vyjadřuje 1J 2,2, kde Kral. vsunuli slovo o. právě tak jako v 1J 4,10 [v některých vydáních však je tato vsuvka kursivou, aby bylo zřejmo, že v řeckém textu není]. „Slitování“ má tu význam odstranění hříchů jako viny vůči Bohu, jež věřícímu umožňuje „pevné doufání v den soudný“ [1J 4,17; 2,28] a projevuje se láskou k bratřím [1J 3,7.11.20n]. Ježíš Kristus není jen zvěstovatelem Božího odpuštění, nýbrž inkarnací jeho slitování [1J 4,9n]; je smířením nejen pro svou smrt [1J 5,6; sr. 3,16; 1,7], ale pro svůj život [J 6,35; 11,25; 14,6] a zmrtvýchvstání [1J 2,1].

Sr. hesla: Krev Kristova, Očištění, Smírce, Smíření, Večeře Páně, Beránek.