Malomocenství

Malomocenství [lepra] je nemoc tropických zeměpásů a některých zaostalých zemí evropských, jež napadá kožní zauzliny a pak znetvořuje tělo, zejména tvář, nebo postihuje nervy a působí ochrnutí údů. Je buď dědičná nebo způsobená bacilem lepry ve chvíli, kdy je odolnost zdravého organismu zlomena t. zv. sapotoxiny, obsaženými v taru nebo v koukolu. Rostliny taru se používá v tropech k přípravě potravy. Tam, kde se taro přestalo pěstovat, počala se lepra vytrácet. V Evropě mizí lepra od té doby, kdy se obilí zbavuje semen koukolu. Ve SZ jde patrně o několik druhů malomocenství, jak ostatně ukazují i různé hebr. názvy, jichž bible užívá pro tuto nemoc. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že ve SZ a NZ namnoze ani nešlo o tu nemoc, kterou dnešní věda nazývá lepra. Podle některých náznaků se zdá, že biblické m. bylo vyléčitelné [Lv 14,3], kdežto lepra je pokládána za nevyléčitelnou. Lepra je všeobecné onemocnění organismu, začínající trvalou únavou a projevující se nápadnou změnou kůže a sliznice; ale bývají zachvácena i varlata. Vyrazí neočekávaně na kůži při nějakém mocném pohnutí mysli [na př. při spáleninách Lv 13,24.29.30.42] buď jako malá, hnisavá skvrna nebo lišej, buď jako nádorky na končetinách. Tyto nádorky praskají a zůstavují po sobě bílé jizvy. Ponenáhlu rozežírají se tyto skvrny v otevřené rány, zachvacují celé tělo, jsou z počátku bolestivé, později nastupuje bezcitnost. Rány splývají, kůže se ztrácí, chloupky bělejí, hniloba začíná. Příznaky podrobně popisuje Lv 13,2-59. Nemocného zachvátí ustrašenost a těžkomyslnost. Jeho dech nepříjemně zapáchá. Nemoc jde do hloubky, zachvacuje i klouby, takže nakonec celé části těla uhnívají. Smrt se dostavuje někdy až po dvacítiletém utrpení.

Nemoc byla ve starověku rozšířena zvl. na východě. Dnes se objevuje jen mimořádně, byvši nahrazena jinou nakažlivou nemocí, přijící [syfilis], jež je pokládána za dceřinnou nemoc malomocenství. Vyskytuje se hojněji ještě v celé Africe, na Madejře, v Sýrii, Palestině, Persii, Arábii, Indii, Číně a Japonsku, v Norsku, kde je sdružena obyčejně s přijící, v Latinské Americe. Za příčinu m. se vedle jmenovaného tara a koukolu uvádí též nevhodná a zkažená rybí potrava, v níž se našly leprosní bacily. Léčení je velmi obtížné: hlavním prostředkem jest čistota a vydatná, posilující strava. Odloučení od zdravých je samozřejmým předpokladem.

Podle SZ postihovalo m. všecky sociální vrstvy [2Kr 5,1-14; 15,5; 2Pa 26,21]. Někdy přišlo náhle jako Boží soud [Nu 12,10; 2Kr 5,27; 15,5], většinou však jako každá nemoc bylo pokládáno za působení zlých duchů. Proto snad byl nemocný m. pokládán za kulticky nečistého, pokud se vyrážka šířila. Zachvátilo-li už celé tělo, byl malomocný prohlášen za čistého, rozumíme-li dobře Lv 13,6. 12n. Malomocný byl nucen bydleti vně za stany [Ex 4,6] mimo lidskou společnost. Jeho povinností bylo dávati kolemjdoucím výstrahu, aby se nepřibližovali [Lv 13,45n sr. 2Kr 7,3-15; Nu 5,1-4; 12,10.15; 2Pa 26,21; L 17,12]. Malomocný se musel často ukazovat knězi. Uznal-li kněz, že to nebylo m. anebo že bylo vyléčeno, musel se uzdravený podrobit očišťovacím obřadům jednak občanským [návrat do společnosti], jednak kultickým [návrat do společenství lidu Božího] za doprovodu obětí [Lv 14,1-32].

SZ zná také m. oděvu. Šlo tu patrně o plíseň z vlhkosti a nedostatečného větrání [Lv 13,47-50]. Mluví se také o m. zdiva [Lv 14,34-53], pravděpodobně o houbě, jež mohla vážně ohroziti zdraví. V rabínské literatuře se všeobecně očekávalo, že mesiášský věk bude také koncem m. Proto snad se v NZ mnohokrát poukazuje na to, že Ježíš uzdravoval a ujímal se malomocných [Mt 10,8; 11,5; Mk 1,40n; L 17,12n].