Nemoc

Nemoc [stč. = bezmoc, slabost, nedostatek]. *Lékařství. N. byla ve starověku všeobecně považována za trest božstev pro nedodržování hlavně kultických předpisů a náboženských ustanovení, takže výrazy označující „hřích“, jsou současně výrazy, označující n. U Platona je n. pokládána také za obraz mravního provinění, jež vede k vnějšímu neštěstí. Toto hledisko převládá ve SZ, jenže tu nejde o pouhý obraz, nýbrž o příčinnou souvislost mezi hříchem a Božím trestem [Dt 28,58nn; 2Pa 21,18; Jb 33,19]. Hospodin žádá především oběť zkroušeného a potřeného ducha [Ž 51,18n]. Odpuštění nepravostí a uzdravení ze smrtelné nemoci spolu těsně souvisí [Ž 103,3n sr. 31,11; 32; 107,17nn]. Nésti nemoci a nésti hříchy jsou obměněné pojmy [Iz 53,4.12; vůbec celá tato kapitola ukazuje na souvislost hříchu, bolesti, potření a nemocí]. I celé „národy“ mohou být trestány n-í pro své hříchy [Iz 1,5n; Oz 5,12nn]. Zvláště v době židovství byl propracován příčinný vztah mezi hříchem a nemocí, ale n. je považována také za druh Boží milostivé kázně [sr. 2Pa 16,12] a za prostředek mimořádné Boží blízkosti.

NZ převzal z valné části SZ názor na n., i když nevylučoval přirozené příčiny [Mt 12,22nn; 17,18; Mk 2,5n; L 13,11.16; J 5,14; 1K 11,30; Zj 6,8; 16,8nn a j.]. Ježíš však prolomil židovský názor o mechanické souvislosti hříchu a n-i [J 9,3n; 11,4 sr. L 13,1n]. N. je pro věřící blahodárným kázeňským prostředkem otcovské Boží lásky [1K 11,32; 2K 4,17; 12,7nn]. Ježíš odpouštěl hříchy a uzdravoval [Mk 2,5nn; J 6,2; Mt 8,16n]; i apoštolové uzdravovali podle rozkazu Ježíšova [Mt 10,8; Sk 19,12; 28,8; 1K 12,28] a bojovali proti n-i modlitbou i přirozenými prostředky [2K 12,8; Ko 4,14; 1Tm 5,23; Jk 5,13nn]. Mk 2,17 přirovnává Ježíš hříšníky k nemocným a staví se na stranu hříšníků, jimž chce pomoci k obecenství s Bohem. Jsou n-i k smrti [J 11,4] právě tak jako hříchy k smrti [1J 5,16]. 2Tm 2,17 přirovnává bludné učení k rakovině.

Zvláštní pozornosti zaslouží Iz 53 svým učením o zástupném nesení n-i. Tuto kapitolu vztáhl NZ jistě v duchu Ježíšově na jeho utrpení a smrt [Iz 53,7n sr. Mt 8,17; Sk 8,32n; 1Pt 2,22.24n]. Jeho utrpení a smrt jsou nesením našich n-í, t. j. hříchů. Tím, že je vzal na sebe, také je odstranil. Podobná myšlenka je u Ez 4,4-8, ale tu nejde o zástupné nesení nepravosti, jež by přineslo smíření s Bohem, nýbrž jen o symbolické ztotožnění s hříšníky. Ap. Pavel v 2K 4,10nn mluví o svém utrpení [sr. 2K 11,27nn] jako o mrtvení Pána Ježíše na svém těle [Žilka: pečeť smrti Ježíšovy, Col: utrpení Ježíšovo] pro druhé [2K 1,5nn; Ko 1,24 sr. Mt 5,11]. Je přesvědčen, že tak doplňuje míru utrpení, jež byla Bohem vyměřena pro tělo Kristovo [= církev] na této zemi a tak jaksi urychluje konečné vykoupení. Nejde tu o nějaké doplnění oběti Kristovy na kříži, jež dokonale vykoupila z hříchu [Ř 6,10], ale o zástupné umenšování toho utrpení, jež bylo Bohem určeno pro církev jako tělo Kristovo na tomto světě.

Někdy řecké astheneia je pojímáno ve smyslu ne-moc, slabost, mdloba [*Mdleti, mdlíti]. Tak Pavel poukazuje na rozdíl mezi „tělem tělesným“ a „tělem duchovním“, jehož dosáhnou věřící v Krista po vzkříšení. Tělo tělesné je ne-mocné [sr. Mt 26,41], duchovní mocné [1K 15,43n]. Ale i toto ne-mocné tělo se může státi jevištěm moci Kristovy, jež se dokonale zjevuje právě na pozadí tělesné mdloby [2K 12,9]. I Kristus, o němž platí 2K 13,3, byl ne-mocný, pokud chodil v těle [2K 13,4; Žd 5,2]. Ale Kristova [Boží] ne-moc [KraL: mdloba] byla silnější než lidé [1K 1,24-27], protože v ní právě se zjevila Boží moc. A tak i ti, kteří jsou v Kristu, mají sice podíl na jeho ne-moci [2K 13,4], ale jsou silní mocí vzkříšeného Krista [2K 12,10], a tak jejich ne-moc je příčinou jejich chlouby [2K 11,30; 12,5.9.10 sr. 13,9]. Pavel ovšem zná i ne-mocné, slabé, mdlé u víře, k nimž silní u víře mají mimořádné povinnosti [Ř 14,1 sr. 1K 8,9nn; 9,22]. Ne-mocní u víře jsou ti, kteří se ještě cítí vázáni předpisy své předkřesťanské minulosti [1K 8,7.10; Ř 14,2].