Nemluvňátko, nemluvně

Nemluvňátko, nemluvně. Kral. tak překládají ve SZ hlavně dva hebr. výrazy, jež znamenají plod ještě nezrozený [embryo Jb 3,16] nebo novorozeně [1Kr 3,26] a kojence [Ž 8,3; Iz 49,15 sr. 65,20, kde Kral. mají „dítě“; Pl 2,11]. Jinde tyto výrazy překládají pojmem maličký [Jb 21,11; Na 3,10; Jr 6,11; Jl 2,16]. Překladačské těžkosti působil Ž 8,3 už pro LXX. Moderní překladači mění hebr. text [na př. Duhm: „Dej mi oslavovat slávu tvou na nebi ústy nemluvňat a kojenců! Upevnil jsi moc svou kvůli svým nepřátelům“]. Smysl hebr. textu je ten, že Bůh činí ze žvatlajících nemluvňat mocné svědky své síly, kterou mohou postihnout i nepřátelé Boží [sr. Mt 21,16]. N. je biblickým pisatelům obrazem slabosti, nedospělosti, bezmocnosti a bezbrannosti, prostoty, v LXX pak i obrazem zbožných, kteří stojí pod zvláštní ochranou Boží [Kral. v tom případě překládají „neumělý“ Ž 19,8; „sprostný“ Ž 119,130 a často „hloupý“ Př 1,22.32; Ez 45,20].

V NZ je pojmem n. překládáno jednak řecké brefos [= embryo, kojenec L 1,41; 2,12. 16; 18,15; Sk 7,19; 1Pt 2,2], jednak népios [= nedospělý Mt 11,25; L 10,21 a j.]. U Mt 21,16 jde o nedospělé [sr. Mt 21,15]; někteří vykladači však na základě L 19,37-40; J 12,12.17 se domnívají, že nemluvňátka označují všeobecně učedníky Ježíšovy, tedy obrazně: prosté, jednoduché, bezmocné, jichž si svět neváží. V tomto smyslu jest chápati Mt 11,25 = L 10,21. Bohu se zalíbilo skrýti poznání evangelia před moudrými a opatrnými a zjeviti je chudým a hříšníkům, opovrženým a nemohoucím spoléhat na svou moudrost, na tělo a krev [Mt 16,17]. V tom právě je velikost Boží milosti. Proto Ježíš, sám tichý a pokorný srdcem, zve k sobě pracující a obtížené [Mt 11,28nn], kteří jsou s to v něm poznati a uznati Mesiáše [sr. 1K 1,19-29].

U Pavla překládají Kral. řecké népios jednak jako nemluvně [Ř 2,20; 1K 14,20; Ef 4,14 sr. Žd 5,13], jednak jako dítě [1K 13,11; 14,20; 1Te 2,7], jednak jako maličký [Ga 4,1.3]. Podle Pavla jsou děti jen v jednom směru příkladem pro dospělé, že totiž ještě v plné míře nepoznaly zlo, špatnost světa, že jsou nezkušené ve zlu [1K 14,20], ale jinak mu jde o to, aby jeho čtenáři co nejdříve vyrostli z dětského stavu křesťanství a nesli se k plnoletosti, kterou dává Kristus [Ef 4,13n]. Děti se dávají totiž ještě unášet každým větrem učení, kladou přílišný důraz na vnější dojmy a projevy Ducha, jako je mluvení jazyky [1K 14,19n], potřebují poručníků [Kral. ochránců], správců a pěstounů [Ga 3,24n; 4,1-3], protože jsou nedospělé a na úrovni otroků, ale dospělý křesťan se musí snažit vyrůst z této nedospělosti, jež si ještě zakládá na všelijakých spekulacích [gnosi 1K 13,10n]. Ovšem, Pavel se pokládá za učitele duchovních nemluvňat, a to větším právem než Židé [1K 3,1 sr. Ř 2,20]; proto je krmí mlékem [sr. Žd 5,12n], učí je počátečním základům učení o Kristu [sr. Žd 6,1], ale usiluje o to, aby se nesli k dokonalosti, k plnosti Ducha sv., jež se jeví přemáháním tělesnosti [1K 3,3n. U Korinťanů se jevila tělesnost v tom, že se dělili v řevnivé strany.]

Je vidět, že mezi Pavlem a synoptiky je jakýsi rozdíl v nazírání na pojem dítě, nemluvně: u synoptiků je nemluvně obrazem prostoty, potřebnosti, bezradnosti, jež činí otevřeným pro evangelium, u Pavla obrazem duchovní nezralosti, nedospělosti, které nutno překonat.