Jazyk

1. Nebezpečný nástroj člověka

Už ve SZ je j. pokládán za nástroj a původce mnohých hříchů, jež jsou z valné části přestoupením přikázání Ex 20,16 [Ž 38,1; Př 6,17; 10,31; 17,4]. J. je proto přirovnáván k meči [Ž 57,5; 64,4], lučišti a šípu [Jr 9,3.8], nabroušené břitvě [Ž 52,7], ostří hadího j. [Ž 140,4], aj. J. je nástrojem pýchy [Ž 12,3n; Mi 6,12; Iz 59,3] a jen přísná sebekázeň [Jb 31,30; 39,34; Ž 34,14] a v posledku jen Bůh [Ž 141,3; Iz 50,4] mohou zdržeti j. od hříchu. Tyto myšlenky jsou shrnuty v NZ zvl. Jk 1,26; 3,1-12; 1Pt 3,10. *Jed. J. se může stát nástrojem plesání nad Bohem [Sk 2,26; Ž 16,9] a radostného vyznávání, že Ježíš Kristus je Pánem [F 2,11; Iz 45,23].

2. Obrazný a přenesený smysl

Ve Sk 2,3 je j. obrazem plamene [Iz 5,24], jenž se stal symbolem síly Ducha sv., jež sestoupila na učedníky ve svatodušní den [Sk 2,3]. Ve Sk 2,8.11 je totéž jako řeč nebo nářečí [dialekt]. Jinde znamená j. totéž co lid, národ [Zj 5,9; 7,9; 10,11; 11,9; 13,7; 14,6]. N. 3. Zmatení jazyků. Více než jenom zajímavý doklad toho, jak si primitivní národové vykládali původ rozmanitých jazyků, je zachován v Gn 11,1–8. Z celého vypravování jasně vyzařuje podivuhodná víra starého Izraele, že všechno neštěstí je následek hříchu a trest Boží. Původně byla „všecka země jazyku jednoho a řeči jedné“ [Gn 11,1]. Ale když se potomci Noemovi usadili v zemi Sinear a postavili obrovské město z cihel a obrovskou věž, jejíž vrch měl dosahovati k nebi, aby se stali rovnými Bohu, potrestal Hospodin tuto zpupnost a pýchu zmatením jazyků. Vnějším podnětem k tomuto vypravování byly jednak nedokončené stupňovité věže, z nichž jedna na př. byla chrámem boha Nebo v Borsippě, jednak jméno Bábel, které sice babylonsky znamená „brána Boží“, ale lidovou etymologií izraelskou bylo spojováno se slovem bálal = zmásti. Posuzujeme-li dnes otázku různosti jazyků, vyvstane nám ještě jiná otázka, zda totiž lze lidská plemena odvoditi od jednoho původního. Rozdíl mezi jednotlivými skupinami jazykovými je tak veliký, že jejich původ z jedné řeči je nepravděpodobný. Na světě je dnes kolem 1000 řečí a vedle toho mnoho nářečí. Podle některých jazykozpytců bylo dosud napočítáno dokonce přes 3000 jazyků. – S touto otázkou ovšem nemá biblické vyprávění nic společného! Člověk je stvořením Božím [*Adam] bez ohledu na rozdíly rasové, jazykové a j. Jednota všech je dána vírou v Boha – přes vnější rozdíly – hříchem však je jednota ztracena. To chce Písmo sv. zde zdůrazniti. Opakem Gn 11 je vyprávění Sk 2, kde působením Ducha sv. všechny lidské rozdíly byly překonány a dosaženo jednoty všech. 2. Mluvení jazyky pokládala prvotní církev za jeden z duchovních darů, který je popisován velmi obšírně v Sk 2,4n. Podle vypočítaných 14 zemí [v. 9-11], by se zdálo, že jde při nejmenším o 14 řečí. Ve skutečnosti jde pouze o dvě řeči, t. j. řečtinu a aramejštinu. Neboť ti, o nichž se zde píše, jsou Židé. Ti všichni mluvili buď řecky nebo aramejsky. Může jíti jednak o jednotlivá nářečí těchto jazyků, jak je ostatně naznačeno i v řeckém textu. Tak to vykládali Origenes, Chrysostomus a j., domnívajíce se, že Bůh obdařil první apoštoly zázračnou znalostí těchto nářečí k účelům misijním. Jiní zase vykládali toto místo tak, že apoštolové sice mluvili svou rodnou řečí, ale posluchači byli obdařeni zázračnou schopností rozumět. Ale ani jedno, ani druhé není dostatečným výkladem. Jiní, na př. Zahn, se domnívají, že jde o protějšek babylonského zmatení jazyků, ale v tom smyslu, že církev byla vybavena schopností kázati evangelium všemu stvoření. Jiní konečně upozorňují na židovskou legendu, že Zákon na Sinai byl vydán v 70 různých řečech, aby každý národ mohl slyšet Boží Zákon ve své mateřštině. Křesťanství jako nové světové náboženství prý navázalo na tuto rabínskou tradici o založení izraelské náboženské obce. Jiní konečně na základě Sk 2,4 [„jiné jazyky“] a Mk 16,17 [„nové jazyky“] myslí na „řeč Ducha“, jakou mluví v nebi andělé s Bohem [1K 13,1] anebo modlitebníci, vtržení do nebe [2K 12,2nn sr. 1K 14,2.13nn]. Nejspíše šlo o extatické projevy chvály nebo proseb v dobách nejvyššího náboženského vzrušení v náboženském shromáždění. Lidé stejného vzrušení rozuměli, nezasvěcení měli dojem, jako by šlo o člověka opilého [Sk 2,13], nebo blázna [1K 14,23].

Tak se to aspoň jeví v Pavlových epištolách, který, ač sám obdařen tímto darem [1K 14,18–19], přece jen za ušlechtilejší považuje promluviti pět srozumitelných slov ve shromáždění nežli 10.000 slov jiným jazykem [sr. 1K 13,8]. Pavel sice pokládá „mluvení jazyky“ za působení Ducha sv., za charisma [1K 14,39; 1Te 5,19], ale žádá, aby ve shromáždění bylo vše podřízeno zásadě vzdělávání, budování a kázně [1K 14,26nn.40; 1Te 5,21nn]. Nad mluvení jazyky klade proroctví [1K 14,37] a nade vše lásku [1K 13]. Podle 1K 14,21 je mluvení jazyky na základě Iz 28,11nn vykládáno jako div pro nevěřící, jenž má vyvolati poslední a rozhodné odmítnutí Boha. S mluvením jazyky se shledáváme ve Sk 10,46 při obrácení Kornelia [sr. Sk 11,15] a v Efesu [Sk 19,6]. Tedy opět při příležitostech nejvyššího náboženského vzrušení.

Za duchovní dar bylo považováno nejen mluvení jazyky, nýbrž i vykládání jazyků [1K 14,6.27]. Záhy však obojí z církve zmizelo.