Adam (osoba)

Adam 1a) [= z (červené) země vyrobený, tedy pozemšťan nebo ještě doslovněji „zemák“; sr. Edom podle Gn 25,30], označuje původně kolektivní člověčenstvo, nikoli jednotlivého člověka, jak ostatně vysvítá i ze slovesných tvarů v Gn 1,26: „Učiňme člověka... ať panují“, a Gn 1,27: „Stvořil Bůh člověka... muže a ženu stvořil je“, Gn 5,2: „Nazval jméno jejich Adam“. Výraz Adam se vyskytuje ve SZ asi 510 krát a jen v mizivé menšině případů označuje jednotlivce. Podle sz zjevení patří člověk od samého počátku k společenství lidí; jeho vztah k ostatním lidem je Boží stvořitelský řád. „Jediný člověk není žádným člověkem; člověk je člověkem jen ve skupině a jako člen skupiny“ [L. Koehler, Theologie des ATs,1936 s.113]. Ve SZ se ztrácí jednotlivec ve společenství [„církvi“], a to i v poměru k Bohu. Starozákonní postoj velmi výstižně charakterisuje Pavel svým přirovnáním z 1K 12: jedinec je údem těla církve. Jako nemůže žít amputovaný úd, tak hyne celý člověk odloučený od církve. Jen Bůh může jedince vyrvat ze společnosti [proroky a pod.], ale člověk nemá práva odloučiti se od ostatních sám. Porušuje tím samočinně i svůj vztah k Bohu! Proto na př. Jeremiáš [15,17] i Job [19,13-19] cítí takovou bolest nad svým osamocením. O stvoření člověčenstva máme v Gn dvě různé zprávy, a to 1,1-2,4a a 2,4b nn. Jen ve spojení obou zpráv lze mluviti o Adamovi jako o vlastním jménu. Obě zprávy jsou na pohled tak odlišné, že jsou přičítány různým bohoslužebným okruhům: první zpráva neví nic o ráji, pádu člověka, vypuzení z ráje, nic o kletbě práce. Nutno proto zdůraznit, že se obě zprávy doplňují a že teprve ze spojení obou získáme úplný obraz! Člověk je stvořením Božím jako všecko ostatní na světě. Bůh, jeho Stvořitel, dal člověku život a určil jeho způsob života a úkol ve světě. Připravil pro něj všecky nutné podmínky. Člověk má býti pánem přírody [Gn 1,26 – Gn 1,28; Gn 2,15, Gn 2,19], přitom však trvale závislým na Bohu. Podle „mladší“ t. zv. kněžské zprávy [Gn 1,1 – Gn 2,4] byl člověk, a to nikoli nějaký jednotlivec, nýbrž pojat všeobecně ve dvojici jako muž a žena, stvořen k obrazu Božímu [Gn 1,26 – Gn 1,27; Gn 5,1; Gn 9,6]. Tak jako Bůh vládne nad světem, tak mají lidé vládnouti nad zemí [Ž 8,7; Gn 1,28]. Podle „starší“ zprávy [Gn 2,4 nn] stvořil Bůh člověka z prachu země [2,7] a k prachu, země se zase člověk navrátí [Gn 3,19; Ž 90,3; Ž 104,29; Ž 146,4; Jb 34,15]. To znamená, že člověk byl stvořen smrtelný. Podle Gn 2,23 je člověk tělo [maso] a kosti jako ostatní tvorové. Ale maso je pouze neživá látka, z níž byl člověk stvořen. Aby se stal živoucím tvorem, bylo třeba vdechnouti v jeho chřípě „dchnutí života, aby byl v duši živou“ [Gn 2,7]. Člověk je tedy maso [tělo], ale Duch Božímu dává „dchnutí“ a činí jej tak v duši živou [sr. Iz 2,22; 1Kr 17,17; Dn 10,17]. Člověk je člověkem jen potud, pokud je duší živou. Bůh nedal člověku duši, jež by byla jeho majetkem, takže by s ní mohl dělat, co se mu zlíbí, nýbrž celý člověk je duší živou. Je příznačné, že pro starozákonní představy duše existuje jen ve spojení s tělem. Celý člověk je duší. Tím, že Bůh vdechl „dchnutí“ života do prachutěla, vznikla duše živá. Ve SZ není dualismu těloduše jako v řecké filosofii. Duše nemůže žíti bez těla. I ve smrti zůstává obojí spojeno. Na čem spočívá důraz, jest právě to, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, t. zn. k obecenství s Bohem. A to celý, celá jeho bytost, osobnost. V tomto obecenství záleží život – který je věčný a není nikterak závislý na proměnlivosti hmoty, protože pochází z Boha. Na to myslí i apoštolské vyznání víry článkem o „těla z mrtvých vzkříšení“, jímž staví hráz hellenistickým spekulacím, vnikajícím do církve. Naproti tomu bez obecenství s Bohem je člověk fakticky mrtev už v tomto životě! Je třeba naučit se biblicky myslit, abychom tomu porozuměli! X lb) Podle „starší“ zprávy byl A., první z lidského pokolení, se svou ženou Evou postaven do zahrady Eden, aby ji dělal a ostříhal. Bůh s ním uzavřel smlouvu [Gn 2,16 – Gn 2,17]. Když ji první lidé přestoupili, byl nad nimi vyřčen ortel smrti, práce byla stižena kletbou, rození dětí se stalo mimořádně bolestné a první lidé byli vyhnáni ze zahrady *Eden [Gn 3]. A. měl syny Kaina a Ábela, ve 130 letech se mu narodil Set. Zemřel ve stáří 930 let. Je zajímavé, že v nejstarší literatuře sz, zvláště z doby před zajetím babylonským, historie o A. je jen zřídka uváděna. Teprve ve spisech pozdějších nalézáme dosti zmínek o A., kdykoli jde o to nábožensky vysvětliti propast, zející mezi člověkem, stvořením a Bohem, Stvořitelem. Také se množí zmínky o ráji, kdykoli jde o vylíčení eschatologické činnosti Boží s Izraelem a jinými národy [Iz 51,3; Ez 31,9, Ez 31,6, Ez 31,18; Ez 36,35; Jl 2,5; Př 3,18; Př 11,30 atd.].

2. NZ uvádí A-av 1Tm 2,13 – 1Tm 2,14, když chce rozvést a biblicky zdůvodnit pokyn apoštolův, patrně kdysi daný z určitých zvláštních důvodů [1K 14,34], aby si ženy ve shromáždění počínaly mlčelivě: jisté podřízení mužovi, které je tím dáno, je opíráno i o skutečnost, že A. byl stvořen dříve, ale Eva byla dříve svedena a stala se mu příčinou přestoupení. Hlavní zájem NZ na A. však je orientován jinak. Už L 3,38 jej uvádí na konci vzestupného rodokmenu Ježíše Krista: má se tím patrně naznačit nejen universální dosah spásy Krisstem přinášené, nýbrž také jeho zvláštní, zároveň spojující i protikladný [polární, typologický] vztah k Adamovi. To je podrobně rozvedeno Roma 5,12 – Roma 5,21; 1K 15,44 – 1K 15,49 a je to v pozadí ještě jiných nz oddílů. Proti Adamovi prvnímu stojí poslední, proti zemskému nebeský, proti jen duševnímu [Kral.: „tělesnému“] duchovní, proti počátku a zdroji hříchu a smrti dárce milosti a průkopník života. Oba mají to společné, že jsou obecnými, universálními osobami, nejen začínajícími, nýbrž shrnujícími celek člověčenstva: první lidstvo hříšné, druhý, totiž Kristus, člověčenstvo nového věku, obec vykoupených. Odsud třeba chápat, co NZ praví o milosti Kristově, přecházející na jeho lid, o tom, že jsme ospravedlněni v Kristu, vůbec všecky výpovědi o tom, že jsme „v Kristu“ [tak jako jsme podle svého starého člověka všichni byli v Adamovi], ano i výpovědi o církvi jako těle Kristově. Tato typologie Adam-Kristus zejména a) vyjadřuje všeobecnou platnost milosti [Ř 5]; b) podpírá jistotu zmrtvýchvstání [1K 15,22] c) podpírá jistotu, že budeme při zmrtvýchvstání obdařeni duchovním tělem [1K 15,44 – 1K 15,49]. Tento vztah Krista k Adamovi je i v pozadí mnohých oddílů, kde není výslovně uveden. Velice zřetelné je to tam, kde je Kristus označen za pravý obraz Boží 2K 4,14; Colos 1,15 nebo kde je řečeno, že věřící [při křtu] oblékli nového člověka podle obrazu toho, který jej stvořil Colos 3,10, po př. že ponesou obraz Kristův 1K 15,49 nebo se mu připodobní Roma 8,29 srov. 2K 3,18. Tu všude je v pozadí Gn 1,27. Vzpomínku na A. však smíme, ano musíme předpokládat všude, kde se mluví o novém člověku Ephes 2,15; Ephes 4,24 nebo o novém stvoření 2K 5,17; Galat 6,15; srovn. „novotu života“ Roma 6,3, jakož vůbec Ř 6, ano i Ř 7 a Ř 8 není zapomenuto, co je řečeno Roma 5,12 – Roma 5,21 o Adamovi a Kristu, starém a novém člověku. – Poněkud jiné použití typologie adamovské je nejspíše ve vypravování o pokušení Páně, zejména Mk 1,13: kde Adam padl, Ježíš pokušení přemohly a na znamení toho byl se zvěří, čímž se naznačuje obnova ráje [srov. Iz 11,6 – Iz 11,8 – Iz 65,25]. 3. Vypravování o prvním člověku není výhradním majetkem Písma sv. Babyloňané, Peršané i Rekové mají podobná vypravování, ale ve všech těchto vypravováních chybí náboženské a mravní hledisko. Biblická zpráva o stvoření ukazuje, že a) člověk je korunou Božího stvořitelského díla, b) učiněn byl k obrazu Božímu, má tedy duchovní určení, c) Bůh vše připravil k jeho šťastnému a radostnému životu, d) jeho úkolem je podmaňovati zemi. *Člověk.