Obecenství

Obecenství. Řecké koinónia, které Kral. v 1J 1,3.6.7 překládají slovem o., tlumočí jinde výrazy společnost [Sk 2,42; 1K 10,16; F 2,1; 3,10; Fm 1,6], účastenství [1K 1,9; 2K 13,13], *obcování [2K 6,14; F 1,5], tovaryšství [Ga 2,9], sdílnost [2K 9,13; Žd 13,16] a konečně i sbírka [Ř 15,26; 2K 8,4]. Podobně i sloveso koinónein překládají obcovati [Ř 15,27; 1Tm 5,22; 2J 1,11], býti účasten [1Pt 4,13], míti účastnost [Žd 2,14], sdělovati [Ř 12,13], sdíleti [Ga 6,6], uděliti [F 4,15]. Tato překladová bohatost nám umožní pochopiti význam a obsah pojmu o.

Koinónia znamenala jednak spoluúčast na něčem, podílnictví, spolupracovnictví, jednak nejužší životní společenství, jako je na př. v manželství a p., kde jde o pospolitost tělesnou i duchovní. Řekové znali také pospolitost s božstvy, zvláště v kultu, kdy se účastníci stali spolustolovníky bohů. Plato ovšem mluví nezávisle na kultu o o. s božstvem jako o nejblaženější a nejvyšší pospolitosti. Ve SZ není nikdy tohoto pojmu užito o o. s Bohem. Jen s modlami je možno „se tovaryšit“ [Oz 4,17], „přiúčastnit“ [Iz 44,11], ale vůči Bohu je možno být jen služebníkem. I při obětních slavnostech se Izrael raduje pouze „před Hospodinem“ [Dt 12,12], jí „před Bohem“ [Dt 12,7.18], i když ví, že v obětech uzavírá Bůh s lidem smlouvu. Vědomí odstupu od Boha panuje v celém SZ. Lidé mezi sebou mohou mít o., mohou si být navzájem tovaryši [hebr. chábér Kaz 4,10; Ez 37,16.19; Iz 1,23], přáteli [Pís 8,13], účastníky [Ž 119,63], ale ne s Bohem. Ani u Iz 41,8 není užito výrazu chábér, když se mluví o Abrahamovi jako o příteli [= milovníku] Božím. Ne že by Izrael neprožíval blízkost Boží, ale ostýchal se pro tuto blízkost užíti výrazu, který označuje blízkost mezi lidmi. Pojmy „služebník“ i „smlouva“ zdůrazňují víc nerovnost a odstup než pojem o. Teprve hellenistický Žid Filón Alexandrinský užívá pojmu o. i o vztahu člověka k Bohu.

NZ, jak je patrno z přehledu v čele tohoto článku a jak by se ještě patrněji ukázalo, kdybychom vypočetli všecky složeniny a odvozeniny kmene koinón- a příbuzných kmenů, užívá těchto výrazů nejen pro styk člověka s člověkem [L 5,7.10 překládají Kral. jako tovaryš], nýbrž převážně pro o. mezi křesťany, jež má svůj základ ve společném účastenství na Kristu a jeho darech. Křesťané společně mají podíl na milosti Boží [F 1,10], na evangeliu [1K 9,23 sr. F 1,5 *Obcování], na zaslíbeních [Ef 3,6], na budoucí slávě [1Pt 5,1], na tělu a krvi Kristově při Večeři Páně [1K 10,16n], na Duchu sv. [F 2,1; 2K 13,13], dokonce i na božské přirozenosti [2Pt 1,4], a ovšem na Kristu [1K 1,9; Žd 3,14]. Toto nejužší spojení s Kristem je názorně vyjádřeno obrazem vinného kmene a ratolestí [J 15] a těla Kristova [Ř 12,5; 1K 12,12nn]. Při tom jde nejen o spoluúčast na Kristu ve smyslu Pavlova pojmu „v Kristu“, nýbrž i na účast s Kristem na jeho utrpení a smrti [F 3,10; snad i 1K 1,9 a Žd 3,14 sr. 2K 1,5.7; Ko 1,24] a ovšem i vzkříšení a slávě [Ř 6,4n.8; 8,17; 2K 7,3; Ef 2,5n; Ko 2,12n; 3,1; 2Tm 2,11n; 1Pt 4,13]. Toto vzájemné sdílení je oboustranné: i Kristus má účast na našem životě [Žd 2,14. 17n; 4,14nn]. Nejjasněji je tato myšlenka vyjádřena v 1J 1,3, kde se mluví dokonce i o o. s Otcem. Mezi SZ a NZ došlo totiž ke vtělení [inkarnaci] Kristovu, takže NZ pisatelé mohou užíti výrazu, jemuž se SZ vyhýbal, aniž upadli v nebezpečí bezbožné neuctivosti. O. s Bohem je možné jen v Kristu a skrze Krista.

Toto společné podílnictví na Kristu a jeho darech, styk s Kristem, jakož i spoluúčast s Kristem na utrpeních a slávě a Kristova účast na našich slabostech vede nutně k proměně života člověkova [1J 1,6], a zvláště k o. křesťanů mezi sebou. Projevuje se láskou a jednotou [J 17,21nn; Ef 4,1-4; Ř 15,5], vzájemným pochopením a službou [1J 1,3.7; 1K 1,9n; 10,17; F 2,1-5]. Je to o., jež vyvolává Duch svatý [Kral. „účastenství Ducha“ 2K 13,13] a jehož základem je láska Kristova [J 13,13nn.34]. Odtud to množství výrazů, vytvořených s předložkou spolu- [spoluvězeň Ř 16,7; spoluslužebník Ko 1,7; 4,7; Zj 6,11; spoluměšťan Ef 2,19; spolurytíř F 2,25; spolunásledovník F 3,17; spoludědic a spoluúčastník Ef 3,6; spolu trpěti 1K 12,26; spolu se radovati 1K 12,26; F 2,17n; býti spolupotěšen Ř 1,12; spolupracovati F 4,3; spolu se vzdělávati Ef 2,22 a p.]. V řečtině je těchto výrazů víc, než je patrno z českého překladu, a mnohé jsou utvořeny teprve NZ-em, takže je jasné, že jde o pospolitost, která je něčím jedinečným a novým.

Vnějším výrazem tohoto o. byl t. zv. křesťanský koinonism jerusalemského sboru, který se projevoval v zespolečenštění hmotného majetku [Sk 2,42nn; 4,32nn], v práci pro druhé [Sk 6,1-6; 9,36.39] a ve sbírkách, jež Pavel s oblibou nazývá koinónia [Ř 15,26; 2K 8,4; 9,13., Kral. : sdílnost, sr. Žd 13,16]. Neboť i sbírka je výrazem hlubšího o. mezi sbory [Ř 15,27; sr. 2K 8,9; Ga 6,6]. Koinónikos v 1Tm 6,18 překládají Kral. „snadní, t. j. ochotní, pohotoví k udílení,“ Žilka: „sdílní“ o lidech, kteří se rádi dělí s druhými o své.