Duch svatý

1. Význam pojmu

Ve SZ se mluví pouze dvakrát o Duchu sv. [Ž 51,13; Iz 63,11]. Tímto pojmem je tu označen Bůh jako odpouštějící a smiřující [sr. Ez 36,26n]. Na tato místa navazuje NZ, když ducha, který měl být vylit „v posledních dnech“ [Jl 2,28], nazývá Duchem svatým [sr. Sk 2,17n]. D. sv. působil už při početí Ježíšově [Mt 1,18.20; L 1,35] a při jeho křtu [Mt 3,11; sr. Sk 1,5]. Jeho křtem se vlamuje do tohoto světa věk Ducha sv., začátek nového stvoření [sr. Gn 8,8n; 1Pt 3,18-21; Mk 1,8n; L 4,18-19; Iz 61,1–2]. Z počátku je D. sv. spojen výhradně s Ježíšem Kristem [J 1,32; 3,34]. Teprve po jeho smrti a zmrtvýchvstání je dán i církvi [J 20,22; Sk 2,1n; 4,31]. Ve svatodušní události se splnilo zaslíbení Ježíšovo učedníkům [J 14-16; L 24,49; Sk 1,4.5.8] a vyvolalo v život křesťanskou církev. D. sv. je principem církve, nového stvoření Božího [J 3,5n sr. J 1,12-13; 1J 3,9; 2K 5,17; Ga 5,22; Zj 21,5-6]. I pohané mohou obdržeti D. sv. a státi se tak údy církve [Sk 10,44n; Ga 3,2].

2. Dílo Ducha svatého

Dílem D. sv. je podle J 16,8n především obvinění z hříchu, ale také přesvědčení člověka o tom, že Kristus je Pánem [1K 12,3; 1J 4,2n; J 14,26; 16,14; Ř 1,4], a ujištění o odpuštění hříchů [Ř 8,16; 1K 6,11]. On uskutečňuje obecenství s Kristem [J 14,17–18; F 2,1; 1,19] v církvi [Ef 1,22; 2,16-21; 1K 12,12n; Ef 4,4], kterou vybavuje zvl. dary k jejímu budování [1K 12,1-11]. Největším darem totiž D. sv. vedle víry a naděje jest láska [1K 12,31; 13,13], na níž je zbudováno nové obecenství v církvi. On naplňuje ovocem [Ga 5,22; Ef 5,9], jež je známkou synovství Božího. On se za křesťany přimlouvá [Ř 8,26] a ujišťuje je nadějí věčného života [Tt 3,4-7].

3. Vzkládání rukou

[Sk 6,6; 1Tm 4,14; Žd 6,2]. Prvokřesťanská církev zde navazovala jednak na SZ [Dt 34,9 sr. Nu 8,10n; 27,18-23; Gn 48,14-15], jednak na příklad Ježíšův [Mk 10,16]. Vzkládání rukou bylo spojeno s modlitbou za vylití D. sv. [Sk 8,15-17; 9,12.17-19,6]. Nabídka, kterou učinil Šimon Petrovi, naznačuje, že vzkládání rukou bylo pravděpodobně provázeno mimořádnými zjevy, podobnými těm, o nichž vypravují Sk 2. Pro křesťana není rozhodující vzkládání rukou, nýbrž L 11,13.

4. Hřích proti Duchu svatému

[Mk 3,29; L 12,10; Mt 12,31n] musíme chápat ze situace, za které toto Ježíšovo slovo bylo řečeno. V Synu člověka byl Bůh přítomen v skrytosti, takže hřích proti Synu člověka je odpustitelný, protože byl spáchán v nevědomosti. Ale Bůh se zjevuje skrze Krista v Duchu sv. Kdo tedy byl zmocněn D. sv. a přece se vzpouzí jeho moci a uráží jej, dopouští se neodpustitelného hříchu >[sr. Žd 6,4-6; Sk 5,9].

5. V křesťanské theologii

Učení o D. sv. má tyto tři význačné rysy: a.) D. sv. přichází od Otce [J 15,16], ale není samostatnou bytostí [Mt 10,20; 1K 2,10-12; 2K 1,22; 5,5; Ef 4,30]. Duchem svým vzkřísil Bůh Ježíše z mrtvých a oživí i smrtelná těla naše [Ř 8,11]. Duchem Božím bývá člověk ospravedlněn [1K 6,11], aby si mohl uvědomit své synovství a vzývat Boha jako Otce [Ř 8,14-16; Ef 2,18]. b.) D. sv. je závislý na Synu [J 15,26; 16,15; srov. 15,15]; tím bylo umožněno, aby se Ježíš Kristus stal orgánem vykupitelského působení Božího v lidstvu [J 14,17-18.21.23.26; 16,13-14]. Ježíš mluví o D. sv. jako o daru, který sám dává [J 15,26]. Tak jako Kristus přišel ve jménu Otcově, tak zase D. sv. přijde ve jménu Kristově [J 14,26; srov. 5,43]. Úkolem D. sv. je svědčiti o Kristu [J 15,26; 16,14]. D. sv. je duchem Syna Božího [Ga 4,6]; duchem Páně [2K 3,17], Ježíše Krista [F 1,19], Krista [Ř 8,9; 1Pt 1,11]. Zaslíbení D. sv. je dáno pouze učedníkům Kristovým [J 14,17; 17,9.20.21], s čímž se shoduje zkušenost svatodušní [Sk 2,1-4]. Pouze ti mohou být účastníky D. sv., kteří skrze křest se připojili ke křesťanské církvi [Sk 2,38]. c.) Působení D. sv. je osobní. D. sv. učí [J 14 26], svědčí [15,26], vede a předpovídá [16,13] a oslavuje [J 16,14] Syna, brání [Sk 16,7], ustanovuje a povolává [Sk 13,2] a rozhoduje [Sk 15,28]. Obecenství D. sv. je kladeno do téže linie jako milost Kristova a láska Boží [2K 13,13]. Svět usvědčuje z hříchu svědectvím o Kristu v křesťanské církvi [J 16,8; 15,26-27; 1K 12,3; 1J 5,7; Zj 19,10]. Svědectví, moc a vítězství Kristova jsou přivlastňována učedníkům skrze D. sv. Nejde tedy o neosobní sílu, což je patrno i z řeckého textu, kde sice duch je neutrum, ale vztažná zájmena jsou masculina.