Duch

Duch. Tímto slovem Kraličtí překládají hebr. rûach, řecké pneuma. Tato slova původně označují pohyb vzduchu, dech anebo také vítr [sr. Iz 40,7; J 3,8], potom však byla pozornost soustředěna na dech jako to, co odlišuje živou [dýchající] bytost od mrtvoly [Gn 6,17; 7,15. 22; Ž 31,6]. Na základě toho nabylo slovo d. významu, jejž bychom mohli přibližně vyjádřit pojmem „princip života“. Pro SZ myšlení pak je rozhodující, že dárcem a udržovatelem života je Hospodin. Na základě toho slovo d. nabývalo významu *Duch Boží, a ve velice četných rčeních označovalo Boží věčnost a stvořitelskou svrchovanost na rozdíl od pomíjitelnosti a podřazenosti všeho stvořeného bytí, ano zvláště lidského, jež je proti d. tělem [„masem“]. Na toto užití slova d. navázala hlavní linie NZ, jemuž d. je po výtce Duchem Božím, Duchem svatým, označením toho, čím se Bůh ve svém díle odlišuje od pozemskosti, a dále označením Boha v jeho milostivém přiklonění k člověku, po př. vystižení toho, jak se jeví člověk přijímající tuto Boží milost a žijící z ní. Přitom je arci i v NZ řada výroků, v nichž d. označuje vědomou stránku lidského žití [na př. Ř 1,9; 1K 2,11; 5,3n]. NZ použití slova není tedy plně vyrovnané a stejnorodé, souhrnem však lze říci, že d. označuje ty skutečnosti, v nichž se Bůh zvlášť těsně setkává s člověkem a člověk s Bohem: Bůh k člověku se sklánějící, budící v něm nový život z víry a dávající mu své dary, člověk tyto dary přijímající, jimi přetvořovaný, žijící z víry, viděný ve světle milosti Boží.

Zajímavé je užití slova 1K 14,32n. Zde „duchové“ v mn. č. označují duchovní obdarování, jehož se dostalo jednotlivým křesťanům. Opět jinou linií jsou výpovědi, v nichž výraz *„duchové“ označuje nebožské, ano protibožské, démonické bytosti: „duchové nečistí“ Mk 1,23; 3,11; 5,2; 7,25; 9,17 amn.j.; i v Sk 5,16; 8,7; 16,16… a v epištolách Ř 11,8; 1K 2,12; Ef 2,2 aj.