Bůh

Bůh v pohanství, zvláště v řecké a hellenistické mythologii, je svou podstatou polytheistický pojem, který předpokládá hierarchicky organisovaný stát božstev, v jehož čele u Řeků stojí Zeus, „otec lidí a bohů“. Bohové jsou odleskem mnohotvárné skutečnosti tohoto světa, téhož původu jako lidé, takže jejich poměr k přírodě a ke světu není poměr stvořitele ke stvořenému; jsou spíš jen řádem, formou a smyslem světa, jeho zákonem. Proto jejich nejcharakterističtější vlastností je spravedlnost [= zákonitost], k níž modlitba nemá smyslu. Mocnější než bohové je osud, o němž sice vědí, ale nemohou jej změniti. Je pochopitelné, že si Řekové nedovedli představiti božstva jinak než v podobě dokonalého člověka, i když se pozdější ethické myšlení proti tomu bránilo. Ale mezi božstvem a člověkem není bezprostřední osobní poměr, vyjádřitelný náměstkami já-ty. Mezi božstvo a člověka vstupuje buď stát nebo prostředníci božského pantheonu. I řecké náboženství mluví o „vykoupení“, ale chápe je jako „poznání pravé míry“, jež dává nejvyšší božstvo skrze zákon a utrpení. U starých Řeků nebylo podstatného rozdílu mezi přírodou a duchem, člověkem a božstvem. Teprve Platon provedl rozlišení božstva a člověka do důsledků: člověk nemůže mít obecenství s božstvem; může jen usilovat o to, aby se božstvu podobal. Božstvo je u Platona neosobní, nadindividuální řád a forma. Božstvo nemá stvořitelské schopnosti. Pouze formuje to, co je. Božstvo lze „milovat“ jen úsilím o vyšší existenční formu, ale ono samo nikoho nemiluje, protože nikoho nepotřebuje.

Pozdější filosofické školy jednak ztotožnily božstvo a svět [stoa], jednak vyloučily boha z tohoto světa [epikureismus]. Modlit se k tomuto božstvu nemá smyslu, neboť nelze očekávat žádný zásah nadsvětné bytosti do tohoto světa.

Naproti tomu Bůh biblický je jediná, nevystižitelná, nadsvětná, svrchovaná bytost, Stvořitel, Pán a Dárce všeho dobrého, nepochopitelná a tedy nepředstavitelná a nezobrazitelná [„neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství“] svatá láska, kterou člověku, poznávajícímu „jen z částky“, dokonale vystihnout nelze; kdyby se Bůh sám ze své milosti člověku nezjevoval [*Zjevení], nikdy by ho neznal. Příroda, lidský život, dějiny zjevují Boha, jak ho chápe Písmo sv., teprve tomu, koho se Bůh už nějak osobně dotkl. Proto je poznání Boha různé v různých dobách života jednoho a téhož člověka, i v různých dobách dějin lidstva. Dokladem tohoto tvrzení je Písmo sv.

1. Jména Boží ve Starém zákoně

Prozrazují různé stupně Božího zjevení.

Pro toho, kdo nezná hebr. jazyka, ztrácejí se některé rozdíly ve jménech, jimiž SZ pisatelé označují Boha.

a) Elóhím, plurál majestátní [nebo podle Böhla pluralis amplitudinis, plynoucí z potřeby praktické zbožnosti kořit se a uctívat, nikoli z mnohobožského názoru], tam, kde jde o Boha Izraelského. Jinak se tohoto jména užívá i o pohanských bozích [Sd 9,13; 11,24; 1Kr 11,5; 2Kr 1,2; Ex 12,12; 18,11; Dt 10,17], ale pak je vždy i příslušné sloveso v množném čísle [1S 28,13]; jde-li o Boha Izraelského, je příslušné sloveso v č. jednotném. Elóhím a El nejlépe překládat jako „božstvo“, jež potřebuje k bližšímu označení přívlastku [Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův = božstvo Abrahamovo atd. Gn 26,24; Ex 3,6; Mt 22,32].

b) El, slovo neznámého významu, jež Kraličtí překládají obyčejně „Silný“, „Vládce“. Podle jiných označuje Boha jako Vůdce, toho, který je vpředu. I okolní semitští národové uctívali božstvo „ilu“. El bývá spojeno s vlastními jmény [Eliáš, Elimelech] a někde i se jmény zeměpisnými: Gn 31,13 [El Bethhel = božstvo Bethel, božstvo domu božstva].

c) El Šaddai. neznámého významu. Kraličtí obyčejně překládají „Bůh silný všemohoucí“ [Gn 7,1; 28,3; 35,11; 43,14; 48,3; Ex 6,3; Nu 24,4, kde je pouze Šaddai = Všemohoucí; Ez 10,5].

d) ElEljón = Bůh silný, nejvyšší [Gn 14,18n; v Ž 82,6 je pouze Eljón = Nejvyšší]. e) El ólám = Bůh silný věčný podle kralického překladu, na př. Gn 21,33. f) El kannó = žárlivý Bůh [Kral. horlivý Ex 20,5; Dt 5,9; 6,15; Joz 24,19]. Tímto jménem se chce naznačit, že Boží láska může být zraněna šilháním po cizích božstvech [Dt 6,12.14], i když tato božstva ve skutečnosti nejsou ničím [Dt 4,24; Ex 34,15; 1Kr 16,31; Joz 22,22; Ž 78,35n].

Obě jména [Elóhím, El], jež jsou původu všeobecně semitského a tedy nikoli výhradní majetek Izraele [vyskytují se v akkadštině, feničtině (kananejštině), arabštině atd.], označují božstvo na rozdíl od člověka [Ez 28,2; Oz 11,9; Iz 31,3; Nu 23,19], který je pouhé tělo a naprosto nespolehlivý. Přitom je zdůrazněna jeho moc a vůle, která tvoří a jedná naprosto nezávisle na člověku.

g) Adónái [= Pán], vyjadřující závislost člověka na Bohu a jeho svrchovanosti [Ž 8,2.10; 135,5; 147,5; Mi 4,12n].

h) Jahvé [ve SZ 5321 krát], jméno Boží, jehož význam nebylo lze dosud uspokojivě vysvětliti [Kral. : Hospodin]. Někteří je odvozují od hebr. [arab.] „házeti“ [blesky], „prudce dýchnouti“, „býti“, „způsobiti, aby bylo“ = stvořiti. Ex 3,13n snad znamená: „ten, který jsem život sám v sobě“, srov. J 5,26. Dr Bedřich Hrozný má za to, že jde o jméno indoevropského původu a že znamená „poutník“ [Jahvé jako próto-indické Jajaš od kořene „jíti“]. Snad se dostalo k Cinejským [Kenitům] na poloostrově Sinajském při některé invasi indoevropských národů. Tento výklad by snad souhlasil se Sellinovým tvrzením, že Jahvé znamená „Jsem tu“, takže mne nemusíš hledat na Orebě nebo v Jerusalemě [sr. J 4,21n]. Je příznačné, že Židé slovo Jahvé nikdy nevyslovovali, pokládajíce je za posvátné. Všude četli raději slovo Adonaj nebo Šem = jméno, nebo šammajim = nebesa, i tam, kde výslovně stálo Jahvé, takže časem už nikdo ani dobře nevěděl, jak toto jméno bylo vlastně vyslovováno. Zkrácenina slova Jahvé se vyskytuje hojně ve vlastních jménech [Jochebed Ex 6,20] a ve formuli Hallelujah. *Hospodin. ch) Jahvé Sebáót = Hospodin zástupů [Iz 1,9; 6,3; Ž 84,2], t. j. vojska izraelského i nebeského.

2. Obsah starozákonního pojmu

Odmyslíme-li nepatrné zbytky názorů, jež Izrael sdílel s okolními národy a jež připoutávají božstva k určitým místům, sloupům a pramenům [Gn 12,6-7; 13,18; 35,7; Joz 24,26], zjevil se Bůh jako Pán světa, který si vyvolil Izraele a učinil s ním smlouvu. Zpráva v Gn 4,26 znamená, že se Hospodin zjevil už prálidem, ale toto poznání bylo lidským hříchem zatemněno, takže teprve od dob Mojžíšových se stalo jméno Jahvé-Hospodin východiskem všeho náboženského myšlení Izraelova. Není to jméno všeobecné jako el, elohim [božstvo], nýbrž individuální jméno osobního Boha, vysvoboditele lidu Božího ze země Egyptské, z domu služby. Na tuto událost znovu a znovu navazuje SZ jako na základní zkušenost, kterou pohané neznají [Ž 79,6; Jr 10,25]. Je to tedy jméno Boha, který se zjevil v dějinné události. V exodu [vysvobození z Egypta] se uskutečnilo dějinné setkání Boha a vyvoleného lidu [Ex 15,11.21]. Byl to nový počátek náboženského života Božího lidu [Gn 4,26 sr. Oz 12,9 „Bohem tvým od vyjití ze země Egyptské“; 13,4; Ex 6,3], jímž teprve vstupuje do dějin jako lid „*smlouvy“ a „lid Hospodinův“ [Sd 5,11]. Kmeny izraelské opouštějí Egypt, aby „sloužily Hospodinu“ [Ex 3,12; 4,23]. Nyní také počínají „boje Hospodinovy“ [Nu 21,14; 1S 18,17; sr. Nu 10,35]. Hospodin je nejen vůdcem, ale i nejvyšším soudcem svého lidu; trestá nepravosti, o něž se žádný soudce nestará [Gn 38,9-10], zlořečí vrahu, proti němuž se žádné rameno nezvedá [Gn 4,11], trestá porušení smlouvy [2S 21,1n]. Hospodin miluje Izraele jako otec syny, chrání jej, vede, opatruje v bojích i v míru. Nejvýznačnější jeho vlastností je moc, jevící se nejen v dějinách národů, ale i v děsivých jevech přírodních. Izrael má sloužiti pouze Hospodinu jako svému Bohu. Není to ovšem ještě čistý monotheismus [= víra v existenci jediného Boha], i když Jahvé je Bůh bohů [Ex 20,3n; Ž 58; 82; Joz 24,14n; Am 5,26] a existence cizích bohů je popírána. V cizí zemi nelze zpívati písně Hospodinovy [Ž 137,4] ani mu sloužiti [1S 26,19; 2Kr 5,18; Sd 11,24]. Cizí božstva ustavičně usilují vytlačiti Hospodina [1Kr 18,17n] a za určitých dob státní božstva zahraničních mocností byla uctívána vedle Hospodina [2Kr 21,3; Iz 1,29n; Jr 2,28; 7,18]. Ale šlo tu o praktický monotheismus nebo o monolatrii [= služba jedinému božstvu]. Izrael má sloužiti pouze Hospodinu a neohlížeti se po bozích cizích [Dt 4,35; 6,4; 7,9]. Izraelec o Bohu nespekuluje, ale staví na jeho velkých činech v minulosti i v přítomnosti [Iz 40,27-31]. Tato monolatrie ustupuje v době prorocké praktickému monotheismu.

3. Proroci se chvějí před svatostí Boží [Iz 6,3]

Bůh není pouze božstvem Izraelovým, ale Pánem všeho světa [Jr 10,7; Ez 34,4.9.15; Mal 1,5.11.14], Stvořitelem [proti pantheismu, t. j. proti směšování Boha a světa Gn 1-2; Iz 40,12.22.28; 41,4; 42,5; 44,24; 45,12; 48,13], který není závislý na času a prostoru [1Kr 8,27; Jr 23,24], svrchovanou, svatou láskou, která je útočištěm, štítem a pavézou každého pobožného, Hospodinu nelze uniknout [Ž 139]; zmocňuje se člověka, i když se mu brání [Jb 7,17n; 2S 24,14; Iz 6] a pověřuje ho svými úkoly [Jr 1]. Na člověku žádá lásku [Mi 6,8]. Já stojí proti božskému Ty, takže zbožní oslovují Hospodina „Bože můj“ [Ž 22,2; 89,27]. Tento Bůh ovšem trestá přestoupení, jež ve své podstatě jsou zhrzením jeho lásky a porušením věrnosti [Jr 2,11.26-30 sr. El kannó]. Pádem říše Izraelské a Judské bylo potvrzeno kázání proroků. Náboženství izraelské se odpoutalo od palestinské půdy a tak bylo připraveno k tomu, aby se stalo v jiné formě náboženstvím světovým.

4. Zdůrazňování Boží transcendentnosti v babylonském zajetí

Zajetí babylonské vedlo proroky ke zdůrazňování naprosté Boží transcendentnosti [nadsvětnosti], t. j. nepřeklenutelné propasti mezi Bohem a člověkem, nebem a zemí. Hospodin je Bůh „skrývající se“ [Iz 45,15]. Jediným zástupcem Božím na zemi se stal Zákon. Bůh se stýká s člověkem nanejvýše prostřednictvím *andělů nástroji Božími a jednají nikoli ve svém, ale v Božím jménu. Záhy vznikla představa božského „Syna člověka“ nebo Mesiáše, který potře všecky protibožské síly a přinese vykoupení Božímu lidu [Dn 7,13n; sr. Iz 42,1n; 49,6; 52,13-53,12 „služebník Boží“].

5. Nový Zákon

Ježíš stojí pevně na půdě SZ a zvl. proroků [Mk 12,26]. Užívá jména Božího obyčejně bez opisu, někdy s opisem [L 15,7.18.21 „nebe“, Mk 14,62 „Moc“, L 7,35; 11,49 „Moudrost“]. Nejčastěji nazývá Boha Otcem, jehož nejvyšší, ano jediný požadavek nalézá už ve SZ [Dt 6,4-5; Mk 12,29]. Nebe je trůnem Božím a země jeho podnoží [Mt 5,35]. Bůh se stará i o nejnepatrnější záležitosti lidského života [Mt 6,25-30; 10,30; L 12,22-28]. Jemu není nic skrytého [Mt 6,4.6.16] a nic nemožného [Mk 10,27; 11,23; 14,36; Mt 17,20; L 17,6], může spasiti i zatratiti [Mk 10,27; Mt 10,28; L 12,5]. Všecko dobré mezi lidmi pochází od něho: jednoženství, úcta k rodičům [Mk 10,5-9; 7,9-13], sobotní klid [Mk 2,27]. Celý zákon Mojžíšův je Ježíšovi zákonem Božím. Plnitelům zákona zaslibuje Bůh život věčný [Mk 10,17-19], odměňuje dobré a trestá zlé [Mt 5,29n; 6,4; 10,28; L 12,5]. Nad to nade vše je Bůh Otcem, který dává prosícím dobré dary spíše než pozemský otec svým dětem. Jen člověk malé víry se bojí a je pln nezřízených starostí a marného pečování [Mt 6,25-32; 7,11; L 11,10-13; 12,22-30; Mk 4,40]. Příčinou toho je, že věří v mamon a slouží mamonu [L 6,24n], nikoli Bohu [Mt 6,5-24]. Ani hřích, který Ježíš tak přísně odsuzuje, není překážkou Boží lásce a Božímu odpuštění [Mt 6,12; L 6,35; Mt 5,45].

6. Víra apoštolů v jediného Boha

Učedníkům a apoštolům byl monotheismus samozřejmým předpokladem jejich víry [1K 8,4]. Dokonce i démoni věří, že jest jediný Bůh [Jk 2,19]. Přesto však na misijních cestách se setkávali s polytheismem, takže jim Bůh ve zvláštním smyslu byl Bohem vyvolených [1K 8,5n], Bohem otců [Sk 3,13; 5,30; 22,14], Bohem Izraelovým [Sk 13,17; 2K 6,16; Žd 11,16], Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba [Sk 3,13], „naším Bohem“ [Sk 2,39; 2Pt 1,1; Zj 7,12; 19,5]. Bůh je Bohem církve, v níž má svůj lid [Sk 20,28; 15,14; Žd 4,9; 11,25; 1Pt 2,10]. Víra v Boha není pouhým přitakáním, že je jeden Bůh [Jk 2,19], ale důvěra, jistota, že je Bohem odměňujícím a trestajícím [Ř 4,3; Ga 3,6; Jk 2,23; Žd 11,6; 1Pt 1,21; 3,5; Ř 4,18; 2K 3,4], a sžírající horlivost o Boha [Ř 5,11; 10,2]. Je to zkrátka nové pochopení prvního přikázání [F 3,19; 2K 6,16; Ga 4,8n; Sk 4,19; 5,29, sr. Mk 12,17]. Monotheismus znamenal stále nový a nový úkol.

Učedníkům ovšem nemohl ujíti jedinečný poměr Ježíšův k Bohu [Mk 1,11; 9,7; J 14,9]. Odmítl sice název „dobrý“, který přísluší jen Bohu [Mk 10,18], ale Bůh byl jeho Otcem a on Božím Synem absolutně. Jako Syn má moc odpouštěti hříchy, kterou podle židovského názoru má jen Bůh [Mk 2,7; L 5,21]. Bude jednou soudit svět [Ř 14,10; 2K 5,10]; vykonává tedy funkce Boží a je prostředníkem mezi Bohem a stvořením [1K 8,6; J 1,3; Žd 1,2 b; Ko 1,16n] a rozkazuje andělům [F 2,10n; Ko 1,19; 2,10; 2Te 1,7; Mk 1,13; 13,27; J 1,51; Mt 26,53; L 22,43; 1Pt 3,22; Žd 1,4n]. Jeho úkolem je potřít knížete tohoto světa [L 10,17; 1J 3,8; Mk 3,27; L 10,18; J 12,31; 16,11], vymítá ďábly prstem Božím [L 11,20] a zdánlivá porážka na kříži je jeho vítězstvím [1K 2,8; 15,28].

NZ tuto funkci Ježíšovu vyjadřuje různými výrazy: byl prohlášen od Boha za velekněze [Žd 5,10], byl poslán [J 3,34; Sk 7,37], učiněn Pánem a Kristem [Sk 2,36], určen za soudce [Sk 10,42], pomazán [Žd 1,9], vyvýšen [Sk 5,31; F 2,9]. Ježíš přichází od Boha [J 3,2; 13,3; 16,28], Bůh je s ním [J 3,2] a skrze něho potkává se s námi [Mt 1,23]. Bůh byl v něm [Ef 4,32], dal mu všelikou moc na nebi i na zemi [Mt 28,18; J 3,35; 5,22; 13,3; Ef 1,21]. „Bůh to byl, jenž Kristem smiřoval svět s sebou“ [2K 5,19], „v Kristu přebývá celá plnost božskosti tělesně“ [Ko 2,9]. Nakonec jde zpět k Otci [J 13,3; 17,11]. Kdo vidí jej, vidí Otce. On a Otec jsou jedno [J 14,1,9; 10,30; 17,11. 21n]. V Ježíši a s Ježíšem přichází Bůh sám. A přece je Bůh „Bohem Pána našeho Ježíše Krista“ [Ef 1,17], Kristovou hlavou [1K 11,3], jeho Otcem [J 5,18]. Měl božskou podobu, a přece odolal pokušení, aby rovnost s Bohem pokládal za žádoucí kořist [F 2,6]. Kristus je Boží [1K 3,23] a nakonec vše složí v ruce Boží [1K 15,28].

Není divu, že je Kristus v NZ nazýván Pánem [Pán je překlad SZ Jahvé-Hospodin], leskem slávy Boží [2K 4,4-6]. Podle F 2,6-11 mu dal Bůh jméno nad každé jméno, t. j. jméno Kyrios, Pán. Stalo se tak ve zmrtvýchvstání [Ř 10,9; Sk 2,36; Žd 2,6n. 9; Mt 28,18], kdy byl posazen na pravici Boží jako spoluvládce [Sk 2,36]. Syn vládne na místě Božím, aby smířený a odsouzený svět podrobil Bohu [Ef 1,20n; 1Pt 3,22; 1K 15,28; Ř 14,9]. Kristus jako Pán má božskou autoritu, je Pánem věřících i nevěřících [Ř 10,12], k němuž se Pavel modlí za vysvobození [2K 12,8; 1K 8,5n], protože je jeho Pánem [1Tm 1,12]. Skrze Ježíše Krista máme přístup k Bohu a na našem poměru ke Kristu závisí poměr Boží k nám [1K 8,6; 11,3; Ř 5,1]. On je Smírce, skrze nějž bývá ospravedlněn člověk [Ř 3,25; 5,18; Ga 3,13]. Boží požehnání nelze si mysliti bez Krista; „od počátku“ působil skrze něho [Slovo]. Stručně: Bůh v NZ je a) Otcem Ježíše Krista; b) Otcem stvoření [Sk 17,28; Jk 1,17; Žd 12,9]; Otcem učedníků [Mt 6,9]. Otec = láska [1J 4,8]. Zjevení Boží = Kristus.

7. Boží Trojice

Učení křesťanské církve o Boží trojici se váže na tyto NZ projevy víry: Mt 28,19; J 10,30; kap. 14-16; 2K 13,13; Sk 2,4. 38; 8,15n; 19,2n; Mt 1,18.20; L 1,35; Mk 3,29; L 4,1.14.18; Mt 12,28. Ř 8,9 mluví o Duchu Božím a Duchu Kristově v jednom a témže verši. Výslovně však o Trojici NZ nemluví. Teprve dosti pozdní texty [latinské od VI. století, řecké teprve od XV. stol] přinášejí v 1J 5,7 výslovnou zmínku o Trojici; v původním znění tohoto oddílu nešlo o otázku vztahu Božích osob, nýbrž o otázku poměru vody [= křtu], krve [= oběti Kristovy a Večeře Páně] a Ducha sv. Učení o Trojici však myšlenkovými nástroji staré křesťanské církve správně vyjadřuje základní zvěst Písma, že původ zjevení [Otec], obsah zjevení [Ježíš Kristus Syn] i akt zjevení [naše slyšení a přijetí v Duchu sv.] jsou nerozlučitelné jako projevy jednoho a téhož Boha a že se tu projevuje skutečná, nejvlastnější Boží podstata.

8. Důkazy jsoucnosti Boží

Důkazy o jsoucnosti Boží mají smysl pouze pro toho, kdo už v Boha věří, aby mu ozřejmily smysl a dosah jeho víry. K víře tyto důkazy ještě nikoho nepřivedly. Víra vzniká pouze přímým dotekem Božím [zjevení] a jen tak se může státi silou života a radosti, která přemáhá svět. Je jistě příznačné, že bible nepodává žádných důkazů jsoucnosti Boží.