Horlivost

Horlivost, t. j. sžírající úsilí, spojené v SZ-ě obyčejně s Božím jednáním. Tato h. se může vztahovat na Boží soudy a je výrazem Boží svatosti právě tak jako *hněv Boží [Ez 39,25; 16,38.42; 36,6; 38,19; Sof 1,18; 3,8], ale také na spasitelnou Boží činnost [Iz 63,15]. Není vždy jisto, zda je tato h. chápána stejně eschatologicky jako Sof 1,18; 3,8. H. Boží [Ex 20,5; 34,14; Joz 24,19; Za 8,2] bývá někdy srovnávána s žárlivostí manžela, uraženého nevěrou manželčinou [Ez 16,38; 23,25]. Jejím kořenem však je vždy svatost Boží [Ez 39,25.28; Jl 2,27]. Hebr. výraz kin´á [horlivost, Kral.] má však opravdu co činit s žárlivostí erotickou. Tak je to míněno v Pís 8,6, kde kralický překlad „horlivost“ je nutno chápat jako lásku bezvýhradnou, žárlivou. Hospodinův poměr k Izraeli pak je líčen ve SZ, jak známo, jako poměr muže k ženě. Nevěra ženy [= Izraele] muže dráždí ke krajní žárlivosti. On je ochoten pro ni udělat všechno a vlastně už udělal, žádá proto věrnost. Jen odtud pochopíme slova Desatera o Bohu silném, horlivém.

Nepřehlédněme dvojí zaostření – k trestu i k milosti. Ve své svatosti Bůh nesnese nevěru lidu, ale také sám neopouští těch, kteříž ho milují a ostříhají přikázání jeho [Ex 20,5n].

Pojmů h., horlivý, horlivě se užívá také o člověku, který se zasazuje o čest a slávu Boží i jeho svatyně [Ž 69,10 chápaný mesiášsky v J 2,17; Nu 25,11.13; 1Kr 19,10; Tt 2,14]. V 2K 9,2 chválí Pavel h. korintského sboru při sbírce, která podnítila makedonské křesťany k následování. Je příznačné, že Pavel tu nazývá sbírku eulogia [= požehnaný čin, chvála], jinde leiturgia [= bohoslužba]. I zde má tedy h. vztah k Bohu a k jeho církvi. Jinde spojuje Pavel h. s poměrem křesťanů k sobě [2K 7,7]. Někdy ovšem h. pro Boha může býti zvrácená a vést na scestí [Ř 10,2, kde Kral. „h. Boží“ znamená h. o Boha; Ga 1,14; F 3,6; Sk 21,20; 22,3], jak ukazují dějiny zelótismu [*Zelótes]. Kral. překládají často původní slovo [zélos], jež znamená h. výrazem „závist“ [Sk 5,17; 13,45; 17,5; Ř 13,13; 2K 12,20, Jk 3,14.16] ano i nenávist [1K 3,3], jindy však naproti tomu milování [2K 11,2]. „Horliti“ pak překládají „snažiti se“ [1K 12,31; 14,39], „horlivě žádati“ [1K 14,1], „dychtiti“ [Jk 4,2], záviděti [1K 13,4], zažžen být závistí [Sk 17,5], v nenávisti míti [Sk 7,9], ale také milovati [2K 11,2; Ga 4,17-18]. Tato dvojklanost výsledného významu je dokladem toho, že základním významem slova je silné, intensivní hnutí mysli, které ve vztahu ke svému předmětu může nabýti jak kladného, tak záporného významu. „Modla horlení“ [Ez 8,5], kterou spatřil prorok ve vnitřním nádvoří jerusalemského chrámu, byla socha nějakého pohanského božstva, jež vyvolala Boží hněv, horlení.