Čest

Čest, stč. = pocta, důstojenství, sláva; nádhera. Kral. tak ve SZ-ě překládají 6 různých hebr. kořenů, nejčastěji k-b-d [= býti těžký, závažný; úcta, pocta, nádhera], převážně o Bohu, jehož jméno je slavné, a proto mu příslušejí všecky pocty jak nebeských bytostí [Kral. ‚velikomocní‘, Ž 29,1], jež se před ním zjevují ve svaté ozdobě, tak bytostí pozemských [Ž 96,7; Jr 13,16]. Zbožný Izrael si velmi zakládal na tom, že je vyvolencem Božím. V tom spatřoval své důstojenství, svou č., jíž ho zahrnul Bůh. Ale Ž 115,1 pokorně odvrací svou pozornost od tohoto důstojenství a prosí Boha, aby dal poctu svému jménu, v němž se soustřeďuje všecko milosrdenství a pravda. Také úcta, kterou je syn povinen svému otci, nazývá se kábôd u Mal 1,6.

V Nu 22,17; 24,11 je č. označením královské odměny.

Podle Ž 8,6 vyznamenal Bůh člověka nádherou [hebr. hádár], ale všecka nádhera [hebr. jᵉkár, Est 1,4] není mu nic platna, nemá-li důmyslu [Kral. ‚neusrozumí-li sobě‘]. Pak se podobá němému dobytku [Ž 49,21].

Podle Př 19,11 je slávou, ozdobou [hebr. tif'árá] člověka promíjet provinění. O Bohu se praví v 1Pa 29,11, že jedním z jeho podstatných rysů je vznešenost [hebr. hôd, Kral. ‚česť‘]. Podle Dn 9,4 Bůh nahání uctivou hrůzu [hebr. j-r-’ = báti se; být obávaný, strašlivý, Kral. ‚všeliké cti hodný‘].

V NZ-ě jde převážně o překlad řeckého timé [= cena, hodnota; ocenění; úcta, důstojenství; odměna a pod.]. Především Bohu [1Tm 1,17; Zj 4,9.11] a Kristu jako Králi králů a Pánu pánů a oslavenému Beránkovi [1Tm 6,16; Zj 5,12n] náleží vzdávati svrchovanou úctu. Bůh sice už za pozemského života Ježíšova zjevil učedníkům to, že Kristu patří svrchovaná úcta, a oděl jej nebeskou důstojností aspoň v mimořádných okamžicích [2Pt 1,17n; sr. Mk 1,11; 9,7], přece však byl ze spasitelných důvodů nakrátko ponížen pod anděly [Žd 2,9; sr. F 2,8]. Stal se veleknězem lidstva, ale ne proto, že by si svémocně přisvojil velekněžskou důstojnost [Kral. čest], nýbrž proto, že mu byla udělena Bohem [Žd 5,5]. Teprve pro své utrpení a smrt byl korunován slávou a ctí, takže se na něm splnil Ž 8,5-7, chápaný mesiášsky [sr. 1K 15,27; Ef 1,22]. Proto zasluhuje větší úcty než Mojžíš [Žd 3,3; sr. 2K 3,7-11].

Avšak nejen Kristu dal Bůh důstojenství, nýbrž připravuje je i věřícím v Krista [J 12,26]. Snad to naznačuje i Ř 2,7nn. „[Bůh] dá každému podle jeho skutků [t. j. celého životního zaměření] slávu a č. a nesmrtelnost těm, kteří hledají věčný život, a to podle jejich vytrvalosti v činění dobra.“ Už na této zemi má Bůh ze své svrchovanosti, kterou Pavel přirovnává k svrchovanosti hrnčířově, nádoby [lidi, sr. Sk 9,15; Mt 12,29] k ozdobě [Kral. ‚ke cti‘] a nádoby k potupě [Ř 9,21; sr. 2Tm 2,21], t. j. lidi, na nichž ukazuje bohatství své slávy a svého milosrdenství, a lidi, na nichž ukazuje svůj hněv.

V Ř 13,7 vybízí Pavel věřící, aby vzdávali všem zákonitým představeným povinnou úctu.

Podobně 1Pt 3,7 napomíná křesťany, aby prokazovali úctu svým manželkám jako spoludědičkám milosti [věčného] života. ‚Dvojí cti hodní‘ v 1Tm 5,17 snad znamená hodní dvojí odplaty, odměny z pozemských statků. V 2Te 2,4 jde o překlad řeckého sebasma = předmět posvátné úcty. Může jít také o svatyni. U Mt 13,57 zjišťuje Ježíš skutečnost, že prorok nikde nebývá v nevážnosti, leč v své vlasti a v svém domě [sr. Mk 6,4].