Pravda

1. Úvod: překladová pestrost a povaha pojmu

Máme-li uspokojivě vystihnout biblické pojetí p-y, musíme si povšimnout také míst, v nichž v českém překladu nalézáme jiné české výrazy, a to nejen slova příbuzného kořene jako *pravý, *pravdomluvný, *pravost, *právě pojmy na pohled vzdálenější jako *spravedlnost [spravedlivý], *upřímnost, *stálost [stálý] a zejména *věrnost [věrný] a *víra. Všecka tato slova jsou totiž v Kralické bibli občas překladem výrazů, jejichž obvyklý překlad je p. Tato pestrost a na pohled až nepřehlednost překladová je už sama o sobě náznakem toho, že biblický pojem p-y má zvláštní povahu a nekryje se s běžným pojímáním.

2. Pravda ve Starém zákoně

V SZ podkladem slova p. jsou dvě příbuzná a obsahem si blízká hebrejská slova ᵉmet a ᵉmúná. Obě jsou odvozena od téhož kořene '-m-n, který je nám povědomý ze slůvka „amen“. Význam tohoto slůvka je v katechismu vystihován slovy „stane se tak vpravdě a jistě“, což správně odpovídá základnímu významu onoho hebrejského kořene: býti pevný, jistý, stálý, spolehlivý, věrný; v tak zvaném kausativním kmenu [hifilu] znamená toto sloveso: pokládati za spolehlivé čili: důvěřovati, ano někdy přímo: věřiti. Na tomto pozadí pochopíme, že ᵉmet označuje pevnost a zajištěnost nějaké věci, ještě častěji však spolehlivost, stálost a věrnost nějaké osoby. Význam příbuzného ᵉmúná je v podstatě stejný, je při něm však ještě o něco větší důraz na osobní věrnost, takže někdy – na př. snad Ab 2,4 – může nabýt i významu „víra“, tehdy totiž, myslí-li se na spolehlivost a věrnost člověka v poměru k Bohu. Oba pojmy jsou v důležitých SZ výrocích vyjádřením osobních vztahů mezi lidmi, zejména však mezi Bohem a člověkem. Zároveň patří k pojmům, které vystihují základní a celostní řádnost, harmoničnost a normálnost těchto vztahů podobně jako na př. pojmy *spravedlnost [sr. i *ospravedlnění 1, str.558, sloupec 2], *pokoj, *milosrdenství; není tedy náhodou, že se tyto pojmy často objevují v sousedství pojmu p-y.

P. v SZ tedy není něco, co člověk pouze vidí, pozoruje, bere na vědomí, nýbrž je v prvé řadě něčím, co přijímá, prožívá nebo sám činí. P. je harmonie člověka s objektivním řádem života, při čemž je tu na rozdíl od ostatních příbuzných pojmů zdůrazněno, že tato harmonie je spontánní, že člověk nejen formálně a snad z vnějšího přinucení, nýbrž z celé bytosti souhlasí s tímto řádem, takže není žádného rozporu mezi jeho konáním a jeho srdcem. Pro SZ je charakteristický obrat „činit pravdu“, obyčejně ve spojení „činit milosrdenství a p-u“. Tímto obratem se vystihuje takové jednání, jímž se zakládá, prokazuje a utvrzuje řádný, normální, t. j. pokojný a milosrdný vzájemný poměr [sr. Gn 24,49; 47,29; Joz 2,14]. Je zde jasně vidět, jak p. v SZ pojetí těsně souvisí s pospolitostí, vyjadřujíc a zajišťujíc její spolehlivou soudržnost a závaznost.

Odsud se snadno pochopí, že se pojem p-y často objevuje v právních souvislostech. Je požadováno, aby se soud dál podle p-y, t. j. podle spolehlivě a správně zjištěného stavu věcí i podle správné normy, která odpovídá nadosobnímu řádu. V tomto smyslu se Dt 22,20 mluví o pravé [pravdivé] žalobě a Dt 13,14; 17,4 o zjištění „p-y a jisté věci“, Ez 18,8; Za 7,9; 8,16 o pravém [pravdivém], t.j. spravedlivém soudu. Proto také je předním znakem mesiášského Služebníka Hospodinova, že bude vynášeti soud podle p-y [Iz 42,3], jako zase naopak je znevážení a zneuctění této soudní p-y hlavním příznakem zkázy a rozvratu, o němž mluví Iz 59,4.14.15, sr. Jr 7,28. – V tomto právním pojetí p-y je jedna složka, která je jakoby mostem od prvotního hebrejského [a vůbec staroorientálního] pojetí p-y jakožto řádnosti a spolehlivosti ve vztahu k pospolitosti k novějšímu [původně řeckému, viz oddíl 3] pojetí p-y jakožto shody lidského poznání se skutečným stavem věcí. Má-li totiž soud být „pravý“, t. j. spravedlivý, musí se zakládat na spolehlivém, skutečnosti odpovídajícím zjištění toho, čemu se v novodobé právní mluvě říkává skutková podstata. Proto pojem p-y [týká se to hebr. ᵉmet více než ᵉmúná] nabývá na jedné straně také významu „pravá, spolehlivě a správně zjištěná skutečnost“, na druhé straně významu „pravdivost, pravdomluvnost“ V tomto smyslu se mluví o pravdomluvném svědku Př 14,25, ale také o „právě“, t. j. pravdivě promluveném slovu prorockém Jr 23,28. Zde tedy pojem p-y vyjadřuje i pravdivost, t. j. realitu a legitimnost [skutečnost a oprávněnost] zjevovatelského aktu prorockého.

Tím jsme u náboženského smyslu pojmu p., který je v SZ ovšem základem všeho. P. mezi lidmi, p. vzájemných lidských vztahů je zakotvena v p-ě Hospodinově. Vždyť pospolitost Izraele, která je konkrétním rámcem oné osobní a vztahové, dějící se p-y, není jen pozemským lidským svazkem, nýbrž spočívá na *smlouvě, kterou s Izraelem ve své svrchovanosti uzavřel Hospodin. On smlouvu utvořil, on ji také střeží a je zárukou její spolehlivosti a trvalosti. Uvedený již obrat „činit p-u“ a zejména „činiti milosrdenství a p-u“ má nejčastěji podmětem Hospodina [Gn 32,10; 2S 2,6; Ž 25,10n; 57,4; 61,8; 115,1 a mn. j.]. Spojení těchto dvou slov by bylo nesnadno pochopitelné, kdyby milosrdenství označovalo jen lidské citové hnutí a p. shodu lidského poznání, po př. lidské výpovědi, se skutečností. V SZ však *milosrdenství znamená v prvé řadě vztah odpovídající solidaritě a závaznosti smlouvy, p. pak spolehlivost a věrnost v téže smlouvě; jde tedy o dvě stránky téže skutečnosti, která je zakotvena v Hospodinu a v jeho jednání. P. Hospodinova je jeho věrnost a stálost jako Pána smlouvy, která není zviklána ani nevěrností lidskou [sr. NZ formulaci 2Tm 2,13!]. Jinak řečeno, p. je platností a spolehlivostí Božích slibů i ovšem neotřesitelností jeho příkazů a hrozeb [Ž 19,8; 33,4; 119,128]. P. Hospodinova – a odvozeně i p. mezi lidmi – se tedy projevuje a uskutečňuje v časovém dění, právě v tom, že jeho smlouva odolává a jeho sliby se plní. Na to může navázat eschatologické a soteriologické pojetí p-y [sr. Ž 40,11; 117,2; 146,6]. Je odsud vysvětlitelné, proč Kraličtí směli Ž 31,6, doslovně „Bůh p-y“, přeložit „Bůh věrný“. Stejně je na tomto pozadí vysvětlitelné, že pojem p-y může příležitostně označovat takový lidský postoj, který odpovídá věrnosti Hospodinově. Patří sem nejen Ab 2,4, nýbrž i Ž 85,11-12, kde se milosrdenství [a spravedlnost] uvádí na straně Boží, kdežto pravda [a pokoj] na straně lidské. Kraličtí zde ovšem ᵉmet přeložili slovem „víra“, ne neprávem potud, že tím naznačili, že pro SZ „věřit“ v náboženském smyslu znamená chovat se tak, jak to odpovídá věrnosti čili p-ě Boží, t. j. očekávat a spoléhat na něho ve všech okolnostech života.

I Boží p. má ovšem ty znaky, které jsme viděli při odvozené p-ě lidské. Je spravedlností Božího soudu [Ž 19,10; 111,7; 119,66]. A ovšem: v Božím jednání, v Boží smlouvě, v slovu Božího příkazu i zaslíbení se zjevuje sama skutečnost nejskutečnější, takže odsud pojem p-y nabývá také významu shody s pravou skutečností. Vždyť on, Hospodin, je jediný Bůh pravý [pravdivý] a živý [Jr 10,10] na rozdíl od neskutečných, nicotných bůžků pohanských [sr. Ž 115,4-8; Iz 40,19-20; 44,10-19]. Na tomto základě bylo písemně zachycené zjevení později označeno jako „spis pravdy“ [Kral. „psání pravdomluvné“ Dn 10,21], a ještě později se slovo p. stalo označením židovství jako pravého zjeveného náboženství v protikladu k pohanství. Pojem p-y tím byl nepochybně poněkud zvnějšněn, ale doznívá tu ještě základní SZ poznání, že Bůh ve své svrchovanosti, neotřesitelné věrnosti a stálosti svého smluvního milosrdenství, v němž se člověku zjevuje k jeho záchraně, je zdrojem poslední a pravé p-y života i poznání.

3. Řecký pojem alétheia a LXX

V LXX jsou hebr. slova označující p-u nejčastěji překládána řeckým alétheia a jeho odvozeninami, i když *emúná bývá někdy překládáno slovem pistis [věrnost, také však víra]. Původním významem alétheia jest neskrytost, odhalenost; vyjadřuje tedy, že nějakou věc [nebo událost a pod.] můžeme jasně vidět, druhému ukázat, výstižně pochopit a vyslovit, že je přístupná našemu pozorování a poznávání Tento pojem bývá spojován se slovesy znamenajícími vnímání [viděti, slyšeti, hledati…] a sdělování [říci, oznámiti, ukázati…], nikoli však jako v SZ se slovesy činění: alétheia je pravá skutečnost předmětu, která tu už předem jest, nezávisle na našem jednání, a kterou můžeme jen dodatečně správně poznat. To, co jsme správně poznali, je ovšem pro nás právě tím průhledné, přehledné a proto i spolehlivé; nadto člověk, který věci správně poznává, ukazuje a vyslovuje, jest právě na základě toho pravdivý, t. j. spolehlivý, hodnověrný. Odsud i řecký pojem p-y [a zejména přídavné jméno pravdivý a pod.] nabývá významu osobní spolehlivosti a blíží se tím pojetí SZ; proto alétheia není nevhodným překladem *emet. Podklad a celá orientace pojmu se však od hebrejského přece jen výrazně liší: v každém z nich se spíše jen na okraji objevuje to, co je v druhém významovým středem.

Řecké pojetí p-y jakožto nezakrytosti, přístupnosti věcí našemu vnímání a poznávání bylo vhodným východiskem pro kritickou otázku, zda opravdu poznáváme věci správně, zda se naše vnímání, chápání a vypovídání kryje se skutečností. Protikladem p-y je v tomto pojetí zdání, falešné domnění, omyl. Ona kritická otázka se ptá, co je vlastně pravé jsoucno a jeho podstata, a dále: jak, za jakých podmínek je můžeme poznati. Na tuto otázku rozličnými způsoby odpovídalo soustavné zkušenostní [vědecké] zkoumání v Řecku počínající i řecká spekulativní filosofie, která hledala pravé bytí cestou abstrakce. Celý tento způsob kladení otázky je SZákonu ovšem cizí; natolik lze říci, že SZ pojetí pravdy je předkritické. SZ však klade kritickou otázku jiného druhu, totiž zda člověk sám stojí celou svou bytostí v p-ě, t. j. zda svou životní orientací a svým činěním správně odpovídá tomu řádu, který je jediným základem života a tedy i pravého poznání, jsa zakotven ve věrnosti Hospodinově. S hlediska této sebekritické otázky se ne dosti kritickým jeví zase myšlení řecké, mající sklon předpokládati bez dalšího zkoumání, že s člověkem samým je vše v podstatě v pořádku a že otázky začínají teprve tam, kde člověk má poznávat a ovládat vnější svět [počítaje v to po případě i jeho vlastní tělo a ovšem životní okolnosti].

Základní orientace řeckého pojetí p-y jako pravé, vlastní skutečnosti na rozdíl od klamu a zdání zůstává i tehdy, když spekulativní filosofie v době hellenistické přechází v mystický dualismus gnostického rázu, jemuž je zdáním celá hmotná, smysly vnímaná pomíjitelná skutečnost, kdežto trvalou p-ou je božství, s kterým se člověk stýká, ne-li splývá, ve vytržení ducha, v němž pohasínají všecky normální obsahy lidské mysli. I zde p. je pravé jsoucno, jež poznáváme, byť jinak než normálním vnímáním, ani zde nejde v prvé řadě o p-u jako osobní věrnost milosrdnému a přikazujícímu Bohu.

4. Pravda v Novém zákoně

V NZ se užívá řeckého alétheia a jeho odvozenin, ale myšlenkový základ je SZ. I slovně je to patrno, když J 3,21; 1J 1,6 nalézáme obrat „činit p-u.“ Praví-li Ef 4,21, že p. jest v Ježíšovi, chce tím říci, že v osobě a díle Ježíše Krista došly událostního potvrzení Boží sliby a spasitelné záměry: p. je tu tedy stálostí a spolehlivostí Boží. Podobně je Ř 15,8 řečeno, že Kristus se stal služebníkem obřízky, [t. j. přišel na svět právě v Izraeli] ve jménu či v zastoupení Boží p-y [Kral. : pro Boží pravost], t. j. právě proto, aby potvrdil platnost zaslíbení daných lidu staré smlouvy. Pojem p-y označuje věrnost Boží i Ř 3,7, jak vyplývá ze souvislosti 3,3-7. Stejný základní význam má i pojem p. evangelia [Ga 2,5.14]: ve zvěsti o Ježíši Kristu přichází k člověku spasitelná věrnost Boží. Proto je možno mluvit i o slovu p-y [Ef 1,13; Ko 1,5; 2Tm 2,15; Jk 1,18]: zvěstování slova je událostí, jíž se pravda čili věrnost Boží vždy znovu pro nás stává skutečností. Zároveň je ovšem pravdivý i obsah tohoto zvěstování, neboť správně ukazuje naši situaci před Bohem, naši vinu i Boží milosrdenství. Tím se NZ pojetí pravdy blíží řeckému [poznání pravé skutečnosti], ale jeho základní se SZ shodná orientace se ukazuje v tom, že zjevování p-y evangeliem se obrací spíše ke svědomí než k rozumovému uvažování [2K 4,2] a že osvojení pravdy je mařeno spíše neposlušností než nedostatkem myšlenkových schopností [Ř 1,18; 2,8; Ga 5,7; sr. 1Pt 1,22].

Zároveň „hebrejskému“ i „řeckému“ pojetí však odpovídá, mluví-li se o p-ě Boží proto, aby se vyzdvihla skutečnost jediného pravého Boha proti nicotě bůžků a model [Ř 1,25].

Dosti často je ovšem slov p., pravdivý [pravý, pravdomluvný], v pravdě a pod. užíváno v prostém nebo jakoby zeslabeném slova smyslu, bez důrazu na poslední základ ve věrnosti a p-ě Boží. Tak se [Mk 5,33; 12,14; 12,32 a paralely] slovem p. nebo v pravdě myslí prostě pravdomluvnost čili upřímnost na rozdíl od lži a přetvářky [sr. i F 1,18]. Podobně se i jinde slovem p. označuje pravdivost výpovědi [Ř 9,1; 2K 11,10; 12,6; 1Tm 2,7], i když v některých z těchto výroků je patrno, že osobní pravdomluvnost apoštolova je projevem jeho služby vlastní p-ě Kristově. – Jindy má slovo p. obecnější smysl ethický, označujíc řádnost života na rozdíl od nepravosti [1K 13,6; Ef 4,24; 5,9; 6,14]; v jednom z podobných míst, 3J 1,3-4, Kraličtí místo p. překládají upřímnost.

V některých NZ výrocích biblický pojem p-y Boha věrného a spasitelně jednajícího vede k tomu, že slovo p. označuje soubor Božího zjevení a obsah víry, někdy přímo i v podobě přesně formulovaného vyznání. Navazuje se tu na užití židovské [sr. závěr oddílu 2]. Tento význam se ohlašuje již v některých Pavlových výrocích, které jsme již uvedli v jiných souvislostech [na př. 2K 4,2; Ga 5,7], velmi zřetelný je však zejména v t. zv. *pastorálních epištolách, kde p. někdy označuje takřka již soubor učení církvi svěřeného a v církvi uchovávaného [církev je sloup a pevnost p-y 1Tm 3,15, odvraceti se od p-y je totéž co odpírati učení v církvi zvěstovanému 2Tm 4,4 a j.]. Sem patří i obrat „přijíti k poznání p-y“, což znamená uvěřit v Ježíše Krista a potvrdit tuto víru vyznáním a křtem [1Tm 2,4; 4,3; 2Tm 2,25; 3,7; Tt 1,1; Žd 10,26]. Nebezpečí, aby se toto užití pojmu pravdy neproměnilo ve vnější formalismus, čelí nejen Pavlovo odmítnutí podobného formalismu židovského domnívajícího se, že v pevně formulovaném zákoně má zabezpečující ztělesnění p-y [Ř 2,20], nýbrž nadto jasné vědomí, že p., a to právě p. evangelia, p. slova, není pouhá sebesprávnější formulace, nýbrž živá osobní moc, která vládne našemu životu a proti níž nic nezmůžeme [2K 13,8].

Zvláštní místo mají i v této věci spisy Janovy. Slovo p. je tam časté. Jde tu o p-u, která se stala v Ježíši Kristu [J 1,17]. Toto dobře SZ pojetí je dovršeno a převýšeno, praví-li se, že Ježíš pravdou sám jest [14,6]; jest jí proto, že v jeho osobě k nám s trvalou platností přichází věrnost a milosrdenství Boží [1,14]. On přišel vydati svědectví p-ě [18,37], a to netoliko svými slovy, nýbrž svou celou bytostí, která nám ukazuje Otce [14,8-9]. S touto vtělenou p-ou se setkává Pilát, ale nepoznává ji, protože sám není z p-y, a proto se ptá, asi spíše bezradně než skepticky: Co jest p.? [18,37-38]. U J stejně jako v celém Písmu je totiž p. především životní skutečností, nikoli pouhým nezaujatým a nezávazným poznáním věcí. Je v protikladu ke lži, v které člověk jinak žije; proto se v blízkosti pojmu p-y několikrát objevuje pojem světla, jímž se vyjadřuje, že v p-ě Ježíšem přinesené můžeme správně vidět sami sebe ve vztahu k Bohu a proto se i správně orientovat v životě. Uplatňuje se tu ovšem i něco z „řeckého“, zejména však z „gnostického“ pojetí p-y [viz odd. 3]: pravá skutečnost je člověku samému o sobě zahalena a uzavřena a otvírá se mu toliko Božím zjevením. Tma lži však nespočívá v pouhé nevědomosti, nýbrž v hříchu, a zjevení p-y není pouhým sdělením správného vědění, nýbrž mocí, která vysvobozuje z otroctví hříchu [8,32-36]. Proto i slovo Ježíšovo, které je zdrojem této p-y [8,31], nelze chápat jen jako poučení, nýbrž jako slovo mocného, tvůrčího rozkazu, v němž je možno a třeba zůstávat. P. je založena ve slovu Božím, které je totožné s Ježíšovým posláním na svět a které dochází svého cíle tehdy, když se lidé posvětí v p-ě, t. j. přijmou slyšené slovo [17,17-19], Neděje se to svéprávnou mocí lidskou, nýbrž pravé přijetí Ježíše jako Slova i zůstávání v něm je dílem *Utěšitele, totiž Ducha p-y, který jediný uvádí ve všelikou p-u [14,17; 15,26; 16,13]. Proto je podle Jana možno vyjít ze tmy dřívějšího lživého způsobu života, vstoupit do nového vztahu k Bohu a tak se setkat s pravou, poslední skutečností života. To je modlitba [lépe: pravá pocta Boha] v Duchu a pravdě [4,23n]. V ní se dovršuje a naplňuje p. Boží milostivé věrnosti, život lidský je postaven na spolehlivý základ a tím zároveň dochází svého uspokojení i touha po Bohu, po nalezení pravé poslední skutečnosti života. Janovské pojetí lze tak pokládat za shrnující a vrcholící zpracování všech základních motivů biblického pochopení p-y.