Podstata

Podstata, stč. podstať, na čem stojí jiné věci jako na základu; to, co jest, věc, bytnost, tělo; to, co zůstává přes všecky proměny; závažnost a j. Kral. tak překládají hebr. jᵉkûm [Gn 7,4.23], t. j. to, co tu stojí, co existuje, žije.- Totéž slovo překládají v Dt 11,6 „statek“ [stč. = zboží, majetek]. V NZ pak překládají výrazem p. řecké hypostasis, které označuje podstavbu, základ, ale také jmění, majetek, to, co opravdu existuje v protikladu k pouhé pomyslnosti, tedy skutečnost; základní hledisko; ale také důvěru, přesvědčenost. Ve smyslu skutečnost je tohoto výrazu užito v řeckém textu v Žd*1,3, kde Kral. sice překládají „osoba“, ale Žilka a jiní „podstata“. Syn je pro nás dokonalou manifestací Boží tvůrčí i spasitelné skutečnosti. V Žd 3,14 [Kral. : „Jestliže ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme“, Žilka: „Jen když až do konce pevně zachováme počáteční předsevzetí“; Škrabal: „Zachováme-li si ovšem přesvědčenost, jaká byla na počátku, pevnou až do konce“] jde o důvěru, přesvědčenost, pevné stanovisko, jevící se v jednání i v utrpení. Jde tu o opak odpadlictví [Kral. odstoupení] od Boha [Žd 3,12], tedy o věrnost, která byla získána věrou, jíž začíná křesťanství. Víra to je, jež dává člověku pevné stanovisko, pevný základ [Kral. podstatu] [opak malomyslnosti, ochablosti, odpadlictví, Kral. *poběhlec, Žd 10,39] vzhledem k věcem, v něž doufáme a jež ještě nevidíme [Žd 11,1].