Počátek

Počátek [stč. začátek, původ; příčina; princip, z něhož jsou vyvozovány jiné pravdy] označuje většinou onen okamžik, v němž něco začalo, zrodilo se, vzniklo, co tedy také bude mít svůj konec. Proto Bůh „při p-u oznamuje dokonání“ [Iz 46,10] a Kaz 7,8 staví v protiklad p. a konec [sr. Jb 42,12]. Bůh pečuje o svou zemi od „p-u roku až do konce jeho“ [Dt 11,12]. Izraelský „církevní“ rok měl p. patnáctého dne sedmého měsíce [Lv 23,39, později desátého dne téhož měsíce Ez 40,1], kdežto „občanský“ rok začínal o šest měsíců dříve [Ex 12,2; Lv 23,6]. P. ve smyslu začátek má královská vláda [Jr 26,1; 27,1; 28,1; 49,34], p. ve smyslu první zárodek má i veleříše [Gn 10,10]. „P. síly a moci“ = první a nejlepší výplod mé síly [Gn 49,3; Dt 21,17; Ž 105,36, sr. Ž 78,51]. „P. cesty“ = první výplod činnosti [Př 8,22, sr. Jb 40,14]. P. ve smyslu „nejlepší z něčeho“ [Nu 24,20; Kral. obvykle překládají „prvotina“ Dt 33,21; Jr 2,3; Ez 48,14]. P-em moudrosti a umění, t. j. jejich základem, principem, je bázeň Hospodinova [Ž 111,10; Př 1,7; 9,10]. Ale i tu lze překládat „Nejlepší plod moudrosti a umění je bázeň Hospodinova“. Blázen, t. j. nevěřící v Boha, mluví nesmysly od počátku do konce [Kaz 10,13].

Praví-li bible, že Bůh na p-u stvořil [*Stvořiti] nebe a zemi [Gn 1,1], chce tím říci, že nebe a země vznikly v tom okamžiku, kdy Bůh stvořitelsky zasáhl. Stvoření nebe a země byl počátek času a spasitelného díla Božího, jež dojde svého konce [sr. Iz 48,12n s Iz 65,17]. „Od počátku“, „z počátku“ se pak stalo odborným výrazem pro dobu od stvoření světa [Mt 19,4.8; 24,21; Mk 10,6; J 8,44; Žd 1,10; 2Pt 3,4; 1J 3,8]. V tom smyslu jest snad rozuměti i 2Te 2,13, kde se mluví o Božím vyvolení ke spáse „od p-u“. [Někteří vykladači zde myslí na narození, tedy: „od samého zrození“]. Sr. Zj 13,8, kde novější překlady mají: „Jehož jméno není od stvoření světa zapsáno v knize života toho zabitého Beránka“ [Žilka, Hejčl-Sýkora, Škrabal]. „Prve než byla země, před p-em“ byla zplozena Moudrost [Př 8,22nn]. Na to snad navazuje J 1,1 [sr. 1J 1,1; 2,13n], když označuje Krista, vtělené Slovo, jako toho, který byl „na p-u“, o němž tedy je nemožná časová výpověď [sr. Žd 7,3], protože při stvoření už byl. To je t. zv. učení o preexistenci Kristově. Podle Ko 1,16 „skrze něho a pro něho je všecko stvořeno“, t. j. v něm všecko stvořené má svou normu a cíl, on byl přede vším a v něm má veškerenstvo své bytí [Ko 1,17]. Proto také je počátkem zmrtvýchvstání, aby měl ve všem prvotnost [Ko 1,18]. V tom smyslu snad jest rozuměti i Zj 3,14 [sr. 1,8; 21,6; 22,13].

Ostatní NZ výroky o p-u jsou většinou označením určitého okamžiku, určité doby, kdy něco začalo nebo začne: První vystoupení Ježíšovo [Mk 1,1; sr. Žd 2,3; L 1,2; J 15,27; 16,4], první doba víry v Krista [1J 2,7.24; 3,11; 2J 1,5 n; sr. J 6,64; Sk 26,4], začátek jerusalemského sboru [Sk 11,15], první čas kazatelské činnosti Pavlovy [F 4,15], začátek strastí [Mt 24,8], počáteční důvěra, přesvědčenost víry [Žd 3,14 „počátek podstaty“]. Žd 5,12 mluví o opětné potřebě čtenářů, aby byli „učeni prvním počátkům výmluvností Božích“ [Žilka: „začátečním základům Božích slov“; Luther: „prvním písmenkám Božích slov“; amer. nový překlad: „prvním principům Božího slova“, „elementární slovo o Kristu“, sr. Žd 6,1].