Blázen

Blázen

1. Obyčejně člověk, jemuž se nedostává moudrosti, t. j. člověk, žijící bez Boha, nepočítající s Bohem [Ž 14,1-3; 53,2; Př 18,2; 24,9; 28,26; Mt 7,26; L 12,20], takže není schopen pochopit pravou podstatu věcí v jejich vztahu k člověku a Bohu. Odtud plyne nesmyslnost jednání [1S 25,25; 26,21; Př 1,7; 10,23; 12,15; 13,19; 14,9; 15,21; 19,3; 27,3; Kaz 10,14]. Písmo sv. považuje bezbožnost za největší bláznovství, nerozum.

2. Často se mluví v Bibli o bláznovství v dnešním slova smyslu jako o „pominutí smyslů, slepotě a tuposti srdce“ [Dt 28,28], při čemž se mohou dostavit i halucinace [Sk 12,15]. Když David v Gát se dělal bláznem a psal na vratech brány a pouštěl sliny po bradě, počítal se starověkým názorem primitivů, že blázen je pod zvláštní ochranou božstva [1S 21,13-14]. Je zajímavé, že „prorokování“ bylo též chápáno někdy jako „počínati si jako blázen“. Neboť pohanští proroci se snažili dostati do vytržení hudbou, šíleným, tancem, po případě i opojnými nápoji [Jr 25,16; 50,38; 51,17], jak to dělají derviši doposud.

3. Vztahuje-li Ježíš 6. přikázání [Nezabiješ!] i na hněv [Mt 5,22] a pokládá-li nadávku „Blázne“ za těžší provinění nežli zabití [sr. v. 21], pak stojí plně na půdě starozákonní. Nešlo o pouhou urážku na cti, jako kdyby dnes někdo řekl druhému: „Blázne!“ V tom případě by stačil lidský soud, tím spíše, že stačil, šlo-li o zabití [totiž neúmyslné, Ex 21,13]. Blázen byl totiž člověk stojící nějak pod vlivem ďábelských mocností a tím tedy nezpůsobilý pro obecenství s Bohem. Vyloučit však někoho z obecenství s Bohem – a to se dalo právě nadávkou: „Blázne!“ – bylo to nejhorší, čeho se člověk na bližním mohl dopustit, neboť jej tím vylučoval i z naděje na život věčný! Nezabíjel tedy oním slovem jenom tělo, nýbrž i duši! To znamená: osoboval si práva, jež náležela samému Bohu, a pro rouhače znal SZ jenom trest smrti. Boží svatost nesmí být člověkem zneuctěna. Protože se podobné činy rodí zpravidla z hněvu, varuje Ježíš už před hněvem a staví jej na jednu úroveň se zabitím. Srov. ještě 1J 3,15.

4. „Bláznem pro Krista“ se nazývá Pavel v 1K 4,10. Co tím míní, popisuje v dalších verších: „Až po tuto chvíli máme hlad a žízeň, chodíme skoro nazí, dostáváme rány, nemáme stálého pobytu, lopotíme se prací vlastních rukou; když nás urážejí, žehnáme, když nás pronásledují, trpíme, když pomlouvají, potěšujeme, zacházejí s námi jako se smetím světa, jsme povrhelem pro všecky až po tuto chvíli“ [Žilka]. V očích světského člověka je to bláznovství [sr. 2K 11,23-28].