Život

Život. *Smrt. *Věčně, věčnost. *Žíti.

1. Starý zákon

Ve SZ-ě jde převážně o překlad hebr. chajjím, odvozeného od slovesa ch-j-h [*Žíti], jež označuje původně fysickou, animální, organickou existenci na této zemi, patrnou v samočinném pohybu [Gn 1,21.28; 7,21; 8,19] a omezenou smrtí [2S 14,14; Ž 98,39; 89,49; 90; Iz 40,6], takže ž. a dny ž-a mohou znamenat totéž [Gn 47,9; Př 31,12]. Někdy jde o překlad hebr. néfeš [= duše], jež je vlastním nositelem ž-a [Sd 16,30, sr. Gn 1,21.24; 9,10nn; Lv 11,10; 2S 1,9 s Ez 13,19], takže ž. a duše mohou být souznačnými pojmy [Jb 33,18.22.28; 36,14; Ž 88,4; 143,3]. Charakteristickými znaky ž-a jsou tělesné potřeby jako ukojování hladu a žízně [Jb 33,20; 38,39] a pod., u člověka pak duševní hnutí [Kaz 9,6], předsevzetí, touhy, naděje [Kaz 9,4.10], hlavně pak vědomí sebe sama, své individuality i konce ž-a [Kaz 9,5]. Smrt je temnota [Kaz 11,8] a zničení všech rozdílů mezi lidmi [Jb 3,19], kdežto ž. je světlo [Jb 3,20; 33,28.30; Ž 27,1; 36,10; Kaz 11,7n]. Pro Izraelce ž. znamenal v podstatě nejvyšší dobro [Jb 2,4; Př 3,16] a „dlouhost dnů“ byla vyprošována od Boha [1Kr 3,11] a považována za zvláštní jeho přízeň [Gn 15,15; Sd 8,32; Dt 5,16; 32,47]. Neboť i živému psu je lépe než mrtvému lvu [Kaz 9,4]. „Býti stár a plný dnů“ znamenalo vyznamenání od Boha [Gn 25,8; 35,29; Jb 42,17]. Jen zoufalec si přeje smrt [Jb 3,12.17nn]. Badatelé tvrdí, že ž. je SZ slovo pro „štěstí“.

Původcem ž-a je tvůrčí činnost Boží. On je studnice ž-a [Ž 36,10], pramen vod živých [Jr 2,13; 17,13], „on je ž. tvůj i dlouhost dnů tvých“ [Dt 30,20]. To je všeobecně orientální názor, ale na rozdíl od tohoto názoru je až nápadné, jak málo se SZ pokouší blíže popsat tuto stvořitelskou činnost Boží v podrobnostech. Gn 2,7 praví, že Bůh „vdechl dchnutí ž-a“ v chřípě stvořeného člověka; Gn 9,4; Lv 17,11.14 připomíná, že krev je sídlem ž-a, po případě sídlem duše [Dt 12,23]. Gn 6,17; 7,15.22; Jb 34,14n; Ž 104,29n mluví o duchu [rûach] ž-a, jenž byl dán člověku a nad nímž Bůh svrchovaně vládne, ale ani zde nejde o pokus vysvětlit nějak blíže vznik ž-a, nýbrž o zdůraznění, že člověk nemá ž. ve své moci. Ž. mu byl jen propůjčen od toho, který může „usmrtiti i obživiti“ [Dt 32,39], v jehož ruce je duše všelikého živočicha a duch každého lidského těla [Jb 12,10]. V jeho moci je také zkrácení ž-a [Gn 6,3], obrazně řečeno: vyhnání od „stromu ž-a“ [Gn 3,22].

To, co Izraelce především zajímalo, nebyl způsob vzniku ž-a, ale to, že člověk svým ž-em je naprosto vázán na Boha [Ž 139,13nn]. Bůh podle Ex 32,32; Ž 69,29; Mal 3,16 vede „knihu ž-a“ [sr. Iz 4,3]. A poněvadž Bůh s Izraelem uzavřel smlouvu, závisí život Izraele i jeho jedinců na tom, jaký poměr mají ke Slovu Božímu, vtělenému v Zákon. Bůh předložením Zákona postavil před Izraele volbu mezi ž-em a smrtí [Dt 30,15-20], neboť jeho slovo není prázdné [Kral. „daremné“] slovo, nýbrž sám ž. [Dt 32,47]. Člověk sice musí k udržení ž-a pracovat [Gn 3,19; 27,40; 2K 4,7; Př 27,27], ale ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových. Ať vykládáme tento výrok z Dt 8,3 jakkoli, vždy vězí za ním myšlenka, že pozemský ž. člověka není závislý jen na chlebu, nýbrž především na Bohu. Proto Am 8,11nn zaznamenává Boží hrozbu, že pošle na Izraele nedostatek svého slova [„hlad a žízeň po slyšení slov Hospodinových“], což povede ke zkáze nevěrného lidu [sr. 1S 3,1]. Ezechiel pak za jediný základ ž-a prohlašuje poslušnost Božího slova [Ez 3,18nn; 14,13nn; 18,1nn; 33,1nn]. O existenci člověka rozhoduje jeho poměr ke slovu Božímu. Kdo se mu vzepře, propadá panství svých vlastních pudů a tím sebezničení [Ez 20,11.21.30]. Neposlušnost vede ke smrti. Ab 2,4 pak vyvrcholuje tuto prorockou linii prohlášením, že spravedlivý bude živ z víry [sr. Am 5,4.14; Jr 38,20]. Ž. je prostě dar Boží, anebo, podle Př, dar Moudrosti [Boží], jež uvádí na cestu ž-a [Př 2,19; 6,23; 8,35; 9,11; 10,17; sr. Jr 21,8], přidává dlouhost dnů a let ž-a [Př 3,2; 4,10], je stromem ž-a [Př 3,18].

V Př ovšem je prorocký důraz na přímé zasažení Boží nalomen tím, že i naučení moudrého je pokládáno za pramen ž-a [Př 13,14, sr. 4,13; 6,23; 10,17] právě tak jako rozumnost [Př 16,22].

Ale bylo by nesprávné se domnívat, že ž-em je míněna jen animální životnost, životní síla [Jb 3,20], pozemské statky, zdraví [Př 4,22; 14,30], početnost potomstva, vysoký věk [Ž 21,5; 34,13] a pod., i když si SZ těchto hodnot nesmírně váží. Ale to, že SZ počítá ve výjimečných případech s dlouhým věkem i u těch, kteří jsou Bohu nevěrní [Jb 21,7; Ž 73,2nn; 92,8n], hlavně však to, že ž. spojuje s poslušností Božímu slovu a s plněním Božích příkazů [Lv 18,5; Iz 55,3; Ez 18,32; 33,15; Am 5,4.14], ukazuje, že ž. byl pro Izraelce něčím vyšším než pouhou biologickou veličinou [Ž 17,14n]. Badatelé tvrdí, že ž. je ve SZ výrazem pro nejvyšší dobro, jež teprve dává pozemským hodnotám pravý smysl a pořadí [Př 10,16; 11,19]. Milosrdenství Boží je žalmistům cennější než ž. [Ž 63,4]. Skutečný ž. spočívá ve vnitřním uspokojení srdce, ve spojení s Bohem, s božskou Moudrostí [Př 2,19; 8,35n; 13,14]. Je to vědomí Boží přízně a pokoj svědomí [Ž 23; Př 3,21-27; 11,3-8], vědomí Boží lásky [Př 8,35, sr. 12,2]. Je příznačné, že LXX překládá u Oz 10,12 hebr. chésed [= milosrdenství] řeckým zóé [= život]. „Síla, zdraví, radost, požehnání, světlo, život se stávají pojmy souznačnými jako i jejich protějšky: mdloba, nemoc, bolest, kletba, tma, smrt. Žít vzdálen Boha je totéž jako nežít vůbec“ [Bič II., str. 241]. I při umírání je tento ž. z Boha útěchou [Jb 19,25; Ž 16,9.11; 17,15; 49,16, sr. 56,14; 63,4; 73,23nn]. Ž. není jen protikladem smrti, ale souhrnem Božího požehnání a Božích zaslíbení [Ž 36,8nn; Př 21,21]. Dn 12,2 mluví dokonce o věčném ž-ě [*Věčně, věčnost. *Smrt]. I když tyto úvahy o ž-ě jsou většinou v t. zv. Spisech [*Bible], jež jsou pokládány za pozdní knihy SZ-a, je nepravděpodobné, že by neměly kořeny v dobách starších a neplynuly jako důsledek z izraelského pojetí Boha jako Boha smlouvy, který svému lidu dává ž. [Dt 32,39]. Ovšem, k plnému rozvinutí těchto myšlenek došlo až po návratu z Babylona, v době Makkabejců, v rabínské literatuře a zvláště v době LXX.

2. Nový zákon

V NZ-ě jde o překlad řeckých výrazů zóé a ojediněle bios, při čemž bios v NZ-ě označuje ž. po vnější, fysické stránce [L 8,14; 1Tm 2,2], kdežto zóé může spíše znamenat ž. po obsahové stránce. Ale zóé tvoří převážnou většinu míst, kde se v NZ-ě vyskytuje v kral. překladu výraz ž. Může jít o označení přirozeného, pozemského ž-a [L 16,25; 1K 16,19; 2K 1,8; F 1,20; Žd 7,3]. Jako ve SZ-ě, tak i v NZ-ě ž. a psyché [= duše] bývají souznačnými pojmy [Mk 8,35; L 12,15.20]. Ž. pozemský je pomíjející, pára, která zmizí [Jk 4,14], končí smrtí [L 1,75; Žd 2,15; 7,3], a přece je něčím posvátným [Mt 5,21], protože je Božím darem. A právě proto, že je Božím darem [L 12,20.25n] a že jen Bůh může oživiti a umrtviti [Ř 4,17; 1Tm 6,13, sr. J 5,21; 6,27], není pro věřícího třeba, aby se úzkostlivě staral o to, čím bude živ a čím se bude odívat, ano, tato starost je pokládána za nedostatek víry. Bůh pečuje o ž. nebeského ptactva i o odění rostlin. Jak by nepečoval o ž. těch, kteří ho milují a na něho spoléhají? [Mt 6,24-33; 10,29; L 12,6.23nn].

A přece podle NZ pojetí tento pozemský, fysický ž. není ještě pravým ž-em. Je to ž. nanejvýš předběžný [1K 15,19; 1Tm 4,8], ž. v těle [Ga 2,20; F 1,22], který je vlastně smrtí, není-li spojen s pravým ž-em [Mt 8,22; L 15,24.32]. Platí to zvláště o člověku v hříších, který je podle NZ svědectví vlastně mrtev [Ef 2,1.5; Ko 2,13. „Vdova, která si počíná bujně, je za živa mrtva“, 1Tm 5,6 v Žilkově překladu. Sr. Zj 3,1]. NZ ve shodě se současnou rabínskou theologií staví proti tomuto v podstatě porušitelnému ž-u ž. neporušitelný, věčný [Mt 19,16.29; 25,46; Mk 10,17; J 3,15n; 4,14; 6,27; Sk 13,46.48; Ř 2,7; 5,21; 6,22n; Ga 6,8; 1Tm 1,16; 6,12; Tt 1,2; 3,7; Ju 1,21]. Je to ž. budoucí [1Tm 4,8], na nějž se myslí i tam, kde výraz ž. nemá žádného přívlastku [Mt 7,14; 18,8n; Mk 9,43.45; 1Pt 3,10; 2Pt 1,3]. Tak jako člověk nevládne nad tělesným, přirozeným ž-em, tak věčný ž. musí mu být darován, je-li k tomu předzřízen [Sk 13,48], je-li jeho jméno zapsáno v knize ž-a [Zj 3,5; 13,8; 17,8; 20,12.15; 21,27]. Pak může na něm dostat podíl [Mk 10,17; L 10,25; Tt 3,7; 1Pt 3,7], může se mu ho dostat [Mk 10,30], do něho vejít [Mt 18,8n; 19,17; Mk 9,43nn], najít k němu cestu [Mk 7,13n], jež vede pokáním [Sk 11,18]. Je to ž. bez utrpení a porušitelnosti [Zj 21,4; 22,2nn], v němž přestanou pozemské poměry [Mk 12,23], ž. radostný [Mt 25,21.23] a v slávě [2Tm 2,10; 1Pt 5,1.4.10], takže lze říci, že ž. a sláva jsou souznačné pojmy [sr. 1Pt 5,4 s Jk 1,12; Zj 2,10].

Na rozdíl od současné rabínské theologie je NZ-u základem, nositelem, pramenem a zjevitelem pravého ž-a Ježíš Kristus a jeho vzkříšení z mrtvých. Ježíš jako Boží slovo má ž. v sobě [J 1,4; 5,26; 6,57; 11,25; 14,6; 1J 1,1n; 5,11.20], a ačkoli byl ukřižován a zemřel, přemohl smrt [Ř 5,10] a živ jest z moci Boží [2K 13,4; Zj 1,18]. Tím byla smrt zbavena moci. Kdo věří v tento spasitelný čin Boží, t. j. v Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, má naději na nový ž. [Ř 1,17; Ga 3,11; Tt 1,1n; Žd 10,38], bude míti ž. [J 3,15n; Ř 6,8nn; sr. 10,9; 1Tm 1,16]. Jen věřící v Ježíše Krista je hoden věčného ž-a [Sk 13,46]. Ježíš Kristus je tedy ten, kdo vyvedl na světlo ž. a nesmrtelnost [2Tm 1,10], je vůdcem [archégos] k životu [Sk 3,15, Kral. „dárce ž-a“]; v něm jest ž [2Tm 1,1; 1J 5,11], on je vzkříšení i ž. [J 11,25], cesta, pravda i ž. [J 14,6; 1J 5,20]. S tohoto hlediska věčný ž. znamená býti s Kristem [2K 5,8; F 1,23; 1Te 4,17].

Ale poněvadž spása skrze smrt a zmrtvýchvstání Kristovo se už stala skutečností, i věčný ž. se už nějak obráží v přítomnosti a proměňuje ž. „v těle“. Bezpečná jistota naděje na věčný ž., zplozená ve věřících skrze vzkříšení Ježíše Krista [1Pt 1,3], působí v nich určité změny [1Pt 3,7.10; Ju 1,21], které jsou sice tělesnému zraku dosud skryty, tak jako je Kristus skryt v Bohu [Ko 3,3n], ale které tu jsou. Už nyní je možno uchopit se věčného ž-a [1Tm 6,19, Kral. „dosáhni věčného ž-a“], neboť Kristus svým zmrtvýchvstáním se stal druhým Adamem, počátkem nového, věřícího lidu. Jím se vlomila do tohoto světa budoucnost [Ř 5,12-21; 1K 15,20nn], která připodobňuje věřící obrazu Syna Božího [Ř 8,29]. Se vzkříšením z mrtvých přišel i Duch sv., závdavek, první splátka budoucího ž-a [Ř 8,11.23; 2K 1,22; 5,5; sr. Ga 4,6n]; tento Duch obživuje [1K 15,45; 2K 3,6], Budoucí sláva je už nějak na věřících patrná [Ř 8,30; 2K 3,6-18]. Neboť věřící byli s Kristem ukřižováni světu [Ř 6,1-11; Ga 6,14], aby se při nich zjevil ž. Kristův [2K 4,10-16], aby v jejich těle veleben byl Kristus [F 1,20nn]. Věřící už nežijí sobě, ale Kristu a Bohu, pro Krista a pro Boha [Ř 6,11.13; 2K 5,15; Ga 2,19n]. Kristus žije v nich [Ga 2,20] a oni v něm [Ř 6,11], a to skrze víru. Je to totéž, jako když Pavel řekne, že věřící chodí, jsou vedeni Duchem [Ř 8,12nn; Ga 5,25], chodí v novotě ž-a [Ř 6,4], ve *spravedlnosti [Ř 6,12-23]. A poněvadž předním ovocem Ducha je láska, je tento nový ž. patrný věřícím na lásce [Ga 5,22n]. Poněvadž je věřící osvobozen od hříchu [Ř 6,18.22; 8,2], je mu dána možnost plnit vůli Boží [Ř 6,2.12-14; 8,2-10] docela jinak, než dokud žil pod Zákonem jako krutým vládcem. Ale tento nový ž. nemá věřící pro sebe, nýbrž pro druhé. Věřící se stali vůní Kristovou [2K 2,14n], jež má být druhým vůní ž-a k ž-u. To ovšem neznamená, že plný ž. není věcí budoucnosti [Ř 5,1-11; 6,22n; 8,12-39; 1K 15; 2K 5,1-3; Ga 6,8; F 3,8-14].

Předpokladem tohoto věčného ž-a v přítomnosti je jednak zvěstování slova, jež jednotlivci zprostředkovává Boží milost, jednak víra jež se chopí spásného činu Božího [kříže a zmrtvýchvstání] v poslušnosti a důvěře. Zvěstované evangelium je moc Boží [Ř 1,16; Žd 4,12], slovo ž-a [F 2,16; sr. Sk 5,20], jež ničí smrt a zjevuje ž. [2Tm 1,10; Tt 1,2n]. Je-li přijato, je odstraněn hřích, dosaženo odpuštění a tím i spravedlnosti před Bohem, jež umožňuje nový ž.

Zvláště Jan vyzdvihuje přítomnostní stránku věčného ž-a. Kristus je totiž chléb ž-a [J 6,35.48], světlo ž-a [J 8,12]; on dává živou vodu [J 4,10n, sr. 7,38]. Jeho slova jsou Duch a ž. [J 6,63.68]. Smyslem jeho poslání bylo dáti ž. [J 6,33; 10,10; 1J 4,9]. On je vzkříšení i život [J 11,25]. Proto věřící už nyní mají ž. [J 3,15n.36; 6,40,47; 20,31; 1J 3,15; 5,11n.13], přešli ze smrti do ž-a [J 5,24; 1J 3,14]. V okamžiku jeho zvěstování mrtví slyší hlas Syna Božího a ožívají [J 5,25, sr. 4,14; 5,40; 6,40 51.58; 1J 4,9]. Už nyní dal věřícím něco ze Své budoucí slávy [J 17,22]. Věčný ž. se v přítomnosti projevuje v lásce [J 15,9-17], jejímž pramenem je ovšem vědomí, že jsme milováni od Krista [od Otce, J 13,34; 15,12; 1J 4,7-10]. Tato láska může být důkazem toho, že jsme přešli ze smrti do ž-a [1J 3,14n]. Ale věčný ž. v současnosti se projevuje i ve smělé důvěře, doufanlivosti a radostnosti [1J 3,21; 5,13n], s nimiž přistupujeme k Bohu [J 14,13n; 15,7.16; 16,23n; 1J 5,15; J 15,11; 16,20nn; 17,13; 1J 1,4]. Jinak, i když poněkud gnosticky řečeno, věčný ž. v současnosti se projevuje v *poznání Boha a toho, kterého poslal [J 17,3]. Kdo má tento ž., má vše [J 10,10].