Poznání, poznati, poznávati, znáti

Poznání, poznati, poznávati, znáti. Nejčastěji je tak tlumočeno hebr. sloveso [a jeho odvozeniny] jáda' = znáti osobu nebo věc [Ex 1,8; Dt 8,3; 28,36; 1S 17,28; 2Kr 9,11; Iz 1,3 a j.], vnímati, uvědomiti si, zjistiti [Gn 3,7; 42,33; Ex 16,16; 1S 3,20; Ž 20,7; 59,14; Iz 49,23; Dn 5,21]. Hebr. nákar = důkladným pozorováním zjistiti Gn 42,7n; Sd 18,3; 1S 26,17; 1Kr 18,7; 20,41; Neh 6,12; Jb 2,12; Iz 61,9 a j. Na dvou místech je tak přeloženo hebr. náchaš = věštiti z poháru, obírati se hadačstvím [Gn 44,5.15, sr. Lv 19,26]. Při všech těchto výrazech nutno míti na paměti, že u Izraelců poznávání nemá v základě význam řeckého abstraktního, theoretického a tedy čistě rozumového pochodu, jenž vede k rozumovému pochopení a poznání; nejde také o pouhé konstatování skutečnosti nebo pravdy, nýbrž jde převážně o poznání, jež plyne z praktického zabývání se něčím; jde o poznání na základě zúčastněné zkušenosti ať dobré nebo špatné. Odtud pochopíme, že výraz „poznati ženu [muže]“ znamená nejužší styk, tedy pohlavně obcovati [Gn 4,1; 17,25; 19,5.8; Nu 31,18.35; Sd 21,12]. Skutečnost je pro Izraelce to, co se děje, a poznání je citové, volní i rozumové pochopení tohoto dění. Poznání Boha na př. není myšlenková představa věčné bytosti jako nejvyššího principu světa, nýbrž okoušení jeho moci [Jr 16,21 sr. Ž 77,15; 106,8; Dt 11,2nn; Iz 41,20], trestání [Iz 42,25; 49,26; Ez 25,14], spásy a spravedlnosti [sr. Ž 98,2; Mi 6,5]. Bůh ve SZ je chápán a poznáván nikoli abstraktně jako nejvyšší jsoucno, nýbrž konkrétně jako svatá vůle, jež sleduje určitý cíl, vystupuje s požadavky, omilostňuje a soudí. Poznání Boha je v podstatě uctivé a poslušné uznání jeho moci, milosti a nároků. Znáti jméno Boží znamená vyznávati je, hlásit se k němu, vzdávati mu čest a doufati v něj [Ž 9,11; 91,14]. Že nejde jen o theoretické poznání, je vidět také z toho, že neznati Boha není jen poblouzení [Ž 95,10], nýbrž také vina [1S 2,12; Jr 2,8; Oz 11,3], jež se rovná zatvrzelosti [Iz 1,3nn; Jr 8,7; 9,6; Oz 4,1]. Znáti Boha, t. j. poslušně uznat jeho nároky i činy, je totiž hlavní povinností člověka [Dt 4,39; Ž 46,11; Iz 43,10, kde české věziž, vězte, může věděti je překladem hebr. jáda': viz dále 1Pa 28,9; Jr 9,24; 31,34; Oz 2,20; 6,3; Př 3,6]. Neboť to, co poznáno býti může o Bohu, Bůh sám v dostatečné míře zjevil [Ž 19,2; Ř 1,19n], a jen neposlušnost tohoto zjevení vede k zatemnění srdce se všemi jeho mravními i náboženskými důsledky [Ř 1,21-28; sr. Jr 10,14].

Ale i tam, kde bible mluví o tom, že Bůh zná člověka, nejde jen o Boží vševědoucnost [Gn 20,6; 2Kr 19,27; 1Pa 28,9; Ž 40,10; 44,22; Am 5,12], nýbrž o milostivé zabývání se člověkem, péči o člověka [nebo o živočicha, Ž 50,11], přiznávání se k člověku [Ž 144,3; sr. Gn 18,19; Ex 33,12; Iz 55,5], takže znáti, poznati tu může znamenat také *vyvoliti za předmět zvláštní péče [Jr 1,5; Oz 13,5; Am 3,2; sr. Sk 22,14].

Také SZ poznání hříchů neznamená jen prosté, nezúčastněné konstatování skutečnosti, nýbrž současně vyznání a přiznání u vědomí, že jde o ohrožení samého bytí, tedy poznání, jež vede k pokání [Gn 3,7; Jr 2,19; 3,13; 14,20; sr. Ř 7,7].

V rabínské theologii a v hellenistickém židovstvu se sice neztratil SZ pojem poznání, ale pod vlivem polemiky s pohanstvím a misijního úsilí mezi pohany byl položen důraz na skutečnost, že existuje pouze jediný Bůh a že pohanští bohové nejsou Bohem [sr. 1K 8,4]. Pravého poznání lze podle názoru tohoto židovstva dosíci jen studiem Zákona [sr. J 7,19; Ř 2,20; Ž 1,2]. Poznání se blíží k pojmu vědění.

V NZ řecká slovesa ginóskein, epiginóskein [= znáti, poznati] a subst. gnósis [= známost, poznání] mají všecky odstíny českých výrazů. Kral. je proto také různě překládají, aby vystihli nejpřiměřenější smysl: pocítiti [Mk 5,29, sr. L 8,46], znáti ve smyslu zpozorovati [Mk 8,17, sr. 12,12; 2K 2,4], věděti [Mt 12,15; L 2,43; 7,39; J 6,15; Jk 2,20], poznati ve smyslu srozuměti, seznati [J 4,1; 5,6, sr. L 1,22], zvěděti ve smyslu dověděti se [Mk 5,43; 15,45; L 9,11; J 11,57; Sk 9,24; 17,13; sr. Mt 10,26], zvěděti ve smyslu přesvědčiti se [Mk 6,38; J 7,51; sr. L 1,18; 1K 4,19; 2K 13,6], konstatovati [sr. J 4,53], znáti ve smyslu míti vědomost [L 12,47n; J 1,49; 7,49; Sk 1,7; Ř 2,18], věděti ve smyslu rozuměti [L 18,34, sr. Sk 8,30; 1K 14,9], uměti [Mt 16,3], poznati ve smyslu seznámiti se [Ř 7,7], rozeznati [J 7,17] a jinak.

Na mnohých místech však prosvítá SZ pojetí slovesa ginóskein ve smyslu poznati a současně uznati, t. j. vyvoditi důsledky pro svůj život [J 1,10; 8,52; 17,25]. Na př. všude tam, kde Kral. mají výzvy „vězte, věziž“, lze podle Bultmanna překládati „dejte si říci“! [L 10,11; Sk 2,36; 2Tm 3,1; Jk 5,20]. Tam, kde NZ mluví o poznání Boha, jeho vůle, cest, spásy, spasitelných darů, jde vždy o jejich poslušné a vděčné uznání, přijetí a sebepodrobení jejich působení [Ř 3,17, sr. Iz 59,8; Ř 10,19; Žd 3,10, sr. Ž 95,10; L 19,42.44; Sk 22,14; Ko 1,6; Ga 2,9; 2Pt 2,21]. Jde totiž o zvláštní poznání. Bylo umožněno novou smlouvou v Kristu [Žd 8,8-11 podle Jr 31,34], má svůj základ v Duchu svatém [1K 12,8 Kral. „řeč umění“, Žilka: „slovo poznání“], soustřeďuje se na Boží spasitelné dary [1K 2,12, sr. L 1,77, jež Žilka překládá: „Dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění jejich hříchů“] a je měřitelné láskou, jež je tímto poznáním vyvolána. Zvláště v okruhu Janově jsou láska a poslušnost kriteriem poznání Boha [1J 4,6nn.20; sr. J 13,35; 1J 2,3-6; 3,6]. Poznat Boha [prostřednictvím Ježíše Krista, sr. J 1,18] znamená totiž osobně se s ním seznámit, vstoupit s ním do osobního styku. Tak jako Syn zná Otce [J 7,29; 8,55] a „je v něm“ [J 10,38; 14,11; 17,21] a Otec v Synu, tak učedníci Kristovi poznali Syna [1J 2,3] a zůstávají v něm [1J 2,5n]. Poznání Syna a zůstávání v něm jsou pojmy souznačné [1J 5,20]. A jako Otec, jenž má život sám v sobě, dal Synu, jenž v něm zůstává, aby měl život v samém sobě [J 5,26], tak také ti, kteří jsou v Synu, t. j. poznali Syna [J 17,3], mají věčný život. Ale kdo má věčný život, věří v Syna [J 3,36], takže můžeme říci, že poznat Syna znamená podle Jana v něho věřit [sr. J 6,69]. A věřit v Syna znamená poznat Otce [J 14,7-9]. Jiné poznání Otce není možné [J 1,18, sr. Mt 11,27]. Poznat Otce znamená přijmout čin Boží lásky v Ježíši Kristu [J 17,7n.25], t. j. uvěřit. Při tom je u Jana vztah mezi vírou a poznáním zvláštní. O Synu se nikdy nepraví, že věří v Otce, nýbrž že ho zná, t. j. že s ním žije v dokonalém obecenství. Těm však, kteří uvěřili v Syna, je zaslíbeno poznání *pravdy [J 8,31n; J 10,38; 14,20, sr. 6,69; 1Tm 4,3], jestliže vytrvají v plnění jeho příkazů [J 7,17]. Na druhé straně však poznání vede k víře a posiluje ji [J 16,30; 17,7n; 1J 4,16]. Víra a poznání jsou jakoby rubem a lícem téže mince. Kdo uvěřil v Krista, poznal pravdu [2J 1,1 n], Otce [1J 2,14.21] a je mu zaslíbeno vždy hlubší poznání této pravdy, setrvá-li ve víře.

Na několika místech je výraz poznati Boha spojen s obratem „býti poznán od Boha“, ano je v tento obrat jakoby převrácen. [1K 8,3; 13,12; Ga 4,9], což je ozvěnou SZ myšlenky vyvolení [viz výše!]. Na vyvolení myslí Pavel také v Ř 11,33, kde Kral. řecké gnósis [= poznání] překládají výrazem umění. Jde tu o Boží spasitelnou vůli, která řídí dějiny podle zásad jen Bohu známých [sr. Iz 40,12nn; 55,8n; Př 30,1nn].

To, co bylo řečeno o slovesech ginóskein, epiginóskein, platí také o subst. gnósis, epignósis [= poznání], jež Kral. překládají nejčastěji slovem umění [na př. L 1,77; 1K 1,5; 12,8 a j.], ale také známost [2K 4,6; Tt 1,1; F 1,9 a j.] a poznání [2Tm 2,25; 3,7; Fm 1,6 a j.]. Je ovšem přirozeno, že v hellenistickém světě, kde gnósis měla velkou úlohu jak ve filosofii, tak v mystických hnutích [gnostických], nabyl NZ pojem i odstínu theoretického ve smyslu vědění o Bohu, jak tomu bylo už v rabínské theologii [viz výše!]. V tom smyslu píše Pavel v Ř 2,20, že Židé na rozdíl od pohanů, „kteří jsou ve tmě“, mají poznání [Kral. „umění“] a pravdu, vtělené v Zákoně, t. j. mají vědomost o jediném Bohu a jeho požadavcích. Pavel pokládá za svůj úkol býti nástrojem šíření vůně poznání [Kral. „známosti“] Božího na každém místě [2K 2,14] a osvícení lidí poznáním [Kral. „známostí“] Boží slávy na tváři Kristově [2K 4,6]. Jeho boj je veden proti každé pýše, která se zdvíhá proti poznání [Kral. „umění“] Boha [2K 10,5]. Ježíš vytýká současným theologům, že vzali lidu „klíč poznání“ [Kral. „umění“ L 11,52] právě svým složitým, lidu nepřístupným vykladačstvím Zákona. Ale ve všech uvedených příkladech prosvítá SZ názor, že opravdové poznání Boha je událostí setkání s Bohem a že tedy má mravně náboženské důsledky; nejde jen o theoretické přijímání nějakého učení nebo osvojení nějakých vědomostí. V pastorálních epištolách se proto výraz epignósis mohl stát označením onoho rozhodujícího poznání [Kral. „známost“] pravdy, t. j. pravého učení v protikladu k bludům, po případě poznání Boha a Ježíše Krista [1Tm 2,4; 2Tm 2,25; 3,7; Tt 1,1, sr. Žd 10,26; 2Pt 1,3.8; 2,20]. Toto poznání má dvě charakteristické známky; ustavičně se prohlubuje, je-li podle něho jednáno [Žilka překládá F 1,9: „Za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v důslednějším poznání a ve všem cítění; to vás uzpůsobí, abyste se mohli přesvědčiti o tom, na čem záleží“; sr. F 3,12; 2Pt 3,18], a slouží k budování církve [Ř 15,14; Žilka překládá Fm 1,6: „Aby jejich účast v tvé víře projevovala účinek v poznání všeho dobra, jež jest v nás pro Krista“] tím, že věřícího naučí „žíti, jak je důstojno Pána k jeho úplné libosti“ [Žilka Ko 1,9n; sr. 3,10; 2Pt 1,3.5n].

V polemice proti gnostickým směrům, jež slibovaly těm, kdo projdou mystickými obřady a cvičeními, zvláštní poznání tajemství Božího, zdůrazňuje Ko 2,2n, že v Kristu jsou skryty všecky poklady moudrosti i poznání [sr. Ef 3,19; 4,13], jež převyšuje všecko, „co si lživě říká poznání“ [Kral. „umění“], a jehož se má Timoteus varovat [1Tm 6,20]. Je to gnóse [Kral. „známost“], která nadýmá [1K 8,1], v nic přijde [1K 13,8 Kral. „umění“], zatím co víra, láska a naděje, jež plynou z poznání Krista a od Krista, zůstávají. Toto poznání Krista má pro Pavla takovou cenu, že všecko ostatní pokládá za bezcenný brak [Kral. smetí, F 3,8], jen aby poznal jej a moc jeho vzkříšení. Pavel i Jan užívají sice gnostické terminologie ve své práci v oblasti gnostické filosofie, ale úplně mění její obsah. Někteří badatelé vidí i u Mt 13,11 a zvláště u Mt 11,27 vliv gnostické terminologie. Obsahově však i tato místa plně souhlasí s celkovým NZ pojetím, zvláště s názory janovského okruhu. Mt 11,27 chce vyzdvihnout jedinečný vztah věřícího ke Kristu; tento jedinečný vztah zahrnuje i prvek poznání. *Pravda. *Vyvoliti.