Věděti

Věděti. Ve SZ-ě jde vesměs o sloveso jáda‘ [= býti s něčím obeznámen, míti zkušenost s něčím, znáti na základě zkušenosti], které Kral. překládají také výrazy znáti, poznati [*Poznání, poznati]. Jde tedy o sloveso, jež má mnoho významů: seznámiti se osobním stykem [Dt 9,2], zakusiti [Jr 44,28], býti si vědom [Gn 28,16], vědět si rady [Sd 18,14], býti postižen [Iz 47,8], starati se, pečovati [Gn 39,6.8; Dt 33,9; Jb 9,21; Ž 73,11], vyznati se v čem, *uměti [*Umění], poznati. V. o Bohu neznamená jen theoreticky připustit jeho existenci, nýbrž uznati jeho nárok na sebe a prakticky ho poslouchat, brát vážně jeho činy, vzít si je k srdci [Ex 8,10.20; 9,14; 11,7; Dt 4,39; 2Kr 10,10; Ž 4,4; 46,11; 100,3; sr. L 10,11; Sk 2,36], míti jistotu o jeho péči a milosrdenství [Jb 19,25; 42,2; Ž 56,10; Jon 4,2]. Ani Boží vševědoucnost není bez osobního zaujetí [Ž 139,4; Ez 11,5], i když se někdy věřícím zdá, že je k jejich bolestem lhostejný [sr. Ž 73,10n]. Ale Bůh ví o zbožnosti [sr. Jb 1,8; 2,3] i o hříších člověka [Iz 48,4; Am 5,12]. Jen bohové jsou lhostejní [Dn 5,23, sr. Ž 115,6; 135,17; Jr 5,21], protože oči mají a nevidí, uši mají a neslyší, t. j. vlastně neexistují [Iz 44,9].

V NZ-ě jde hlavně o překlad dvou sloves, jež jsou si obsahem tak blízká, že jich NZ užívá záměnně v téže větě. Jsou to slovesa ginóskein, o němž bylo vše podstatné řečeno v heslech *Poznání, *Umění eidenai [oida]. Kral. ‚věděti‘ je častěji překladem slovesa eidenai než ginóskein. Tato slovesa mohou míti právě tak jako jejich hebr. obdoba jáda‘ různý význam: poznati [Mt 9,6 a par.; 12,15; Mk 5,33; L 7,39; J 6,15], znáti [Zj 2,17], dověděti se, zvěděti [Mt 5,43; L 9,11; J 11,57; 12,9; Sk 17,13.19; F 1,12; 2,19], zjistiti [Mk 6,38, Žilka: „Jděte se podívat“; J 7,51], přesvědčiti se [Jk 2,20], zpozorovati [L 2,43], míti vědomost o čem, věděti [Mt 24,43.50; 25,24; L 12,39; J 7,27; 9,25; 15,15; 20,2.13n; 21,12; Sk 23,5; 1K 1,16; 16,15; 2K 9,2; Žd 13,2; Ju 1,5; Zj 3,3], rozuměti, chápati, pochopiti [Mt 20,22; 26,70; Mk 4,27; 10,38; 14,68; L 9,55; 18,34; 23,34; J 11,49; 13,12; 1K 14,7; Ef 1,18], vzít si k srdci, vážně s něčím počítat [Mt 24,33; L 10,11; Sk 2,36; 2Tm 3,1; Jk 5,20]. V trpném tvaru: býti poznán [Mt 10,26], prozrazen [Sk 9,24, Žilka: „Jejich úklad byl Saulovi prozrazen“]. Nevěděti může znamenat také ‚býti v rozpacích‘ [Mk 9,6].

Zvláštního druhu je vědění Ježíšovo. Jeho jednota s Otcem, který ho poslal, mu dala jasné vědění o cíli a smyslu tohoto poslání [J 7,28n; 8,14]. Věděl, že přišla jeho hodina, v níž bude uskutečněno dílo spásy [J 13,1.3; 18,4; 19,28]. On jediný ví, kdo je Otec, právě tak jako jedině Otec ví, kdo je Syn [L 10,22, sr. J 1,18]. On věděl, co je v člověku [J 2,25], bez dotazování znal myšlenky svých učedníků [J 6,61], věděl, co mluví, když vykládal o znovuzrození z Ducha sv. [J 3,11], za všech okolností věděl, co má činiti [J 6,6], byl jist, že ho Otec vždycky slyší [J 11,42], věděl, o tom, kdo jej zradí [J 13,11, sr. 6,24], znal také lásku svého učedníka [J 20,17]. A přece tvrdí, že neví o hodině posledního soudu a příchodu království Božího v moci [Mk 13,32, sr. Mt 24,36]. O této hodině ví toliko Otec [sr. výstrahy Mt 24,42n; 25,13; Mk 13,33.35].

Za pozemského života Ježíšova učedníci často nechápali, co Ježíš pravil [J 10,6] nebo proč určitým způsobem jednal [J 13,7]; nepochopili, že jeho pokrmem je činit vůli toho, který ho poslal, a dokonati jeho dílo [J 4,32n], nevěděli, kam jde [J 14,4n], ale věděli, že zná všecko a ví, chce-li se ho někdo na něco tázati [J 16,30]. Ale učedníci mají zaslíbeno, že po Kristově smrti a zmrtvýchvstání, až jim bude dán Duch sv., budou uvedeni do celé pravdy o Bohu, Kristu a jeho spasitelném jednání a díle [J 16,13, sr. 13,7]. Budou vyučeni od Boha [1K 8,3]. NZ je pln radostných jistot: ví, co bylo věřícím darováno od Boha [1K 2,12], že vykoupení bylo dosaženo drahou krví Kristovou [1Pt 1,18]; má jistotu, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému [Ř 8,28], že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí i je [2K 4,14], že mají připravený stánek ne rukou udělaný, ale věčný v nebesích [2K 5,1; sr. J 14,2], že je jim uchystán lepší statek než statek pozemský [Žd 10,34], že věřící již na této zemi svým tělem je údem Kristovým [1K 6,15n], že den Páně přijde jako zloděj v noci [1Te 5,2], ale že soud Boží je podle pravdy [Ř 2,2]. Věřící ovšem také ví, že v něm nepřebývá dobré [Ř 7,18] a že jen milostí Boží je tím, čím je [1K 15,10]. Ví, že všecko tvorstvo spolu sténá a trpí bolest, ale nejen tvorstvo, nýbrž i ti, kteří mají prvotiny Ducha, protože konečná spása je ještě věcí budoucnosti [Ř 8,22nn]. Ale věřící přes všechno utrpení ví, komu uvěřil [2Tm 1,12], že zkouška víry působí blahoslavenou trpělivost [Jk 1,3], že utrpení jej spojuje s celým bratrstvem světa [1Pt 5,9], že v posledních dnech přijdou posměvači [2Pt 3,3]. Zvláště 1J je pln těchto spasitelných jistot [2,3.5.14; 5,13.15.18nn]. Tyto jistoty ovšem nejsou jen theoretické; mají praktické důsledky pro život věřících, neboť, jak už bylo připomenuto, vědět v bibli znamená vždy zároveň brát vážně, podrobovat celý život tomuto vědění. To platí o věřícím právě tak jako o Bohu. Praví-li Ježíš, že Otec ví, čeho je člověku potřebí [Mt 6,8.32; L 12,30], znamená to, že Bůh toto své vědění proměňuje v pomocný čin.

Nejtěžší výtkou farizeům a zákoníkům bylo, že nevěděli [nechtěli vědět], odkud Ježíš přišel. Tuto výtku činí nejen Ježíš [J 8,14.19; 14,7, sr. 7,27], ale i uzdravený slepec [J 9,29]. Tím nápadnější je víra Samaritánů, kteří prohlašují: „Již ne pro tvé vypravování věříme; nebo sami jsme slyšeli a víme, že tento jest právě spasitel světa, Kristus“ [J 4,42; sr. L 10,22].