Spasitel

Spasitel, hebr. môšia' = pomocník, vysvoboditel. Je to titul, který byl ve SZ přikládán úspěšným vojevůdcům [Sd 3,9.15, Kral. : vysvoboditel], králům [2Kr 13,5, Kral. vysvoboditel] a vůdcům a osvoboditelům lidu izraelského vůbec [Neh 9,27, Kral. : vysvoboditel]. Poněvadž tito vysvoboditelé byli vzbuzováni Bohem v dobách nejvyšší nouze, přešel tento titul na Boha. Bůh je pro Izraelce především Bůh silný, spasitel, který je vysvobodil z Egypta [Ž 106,21; Iz 43,3.11. U Iz 60,16; Jr 14,8; Oz 13,4 překládají Kral. vysvoboditel], a znovu a znovu vysvobozuje [Ž 24,5; Iz 45,15.21; 49,26; 62,11; 63,8]. David nazývá Boha svým sem, který ho vysvobozuje od násilí [2S 22,3; Ž 25,5; 51,16]. Také Mesiáš měl ve SZ titul s. [Iz 19,20; 62,11]. *Spasení.

Řecké sótér [= zachránce, vysvoboditel] bylo častým přívlastkem řeckých božstev, zvláště nejvyššího boha Dia, který prozřetelně řídil svět. Dioskurové, Kastor a Polydeukés, synové Dia a Ledy, byli považováni za s-e [ochránce] vojáků a plavců. Nil byl s-em Egypta. Někdy také panovníci, jako Ptolemeus a Demetrius I., přivlastňovali si titul sótér. V NZ se vyskytuje výraz sótér čtyřiadvacetkrát. Je jistě příznačné, že deset z těchto výskytů je soustředěno na tzv. pastorální epištoly [1Tm 1,1; 2,3; 2Tm 1,10; Tt 1,3.4; 2,10.13; 3,4.6 a 1Tm 4,10, kde Kral. překládají: ochránce], pravděpodobně jako polemika proti císařskému kultu. Neboť i o císařích se zvláště v době vzniku pastorálních epištol užívalo titulu sótér = spasitel. V lukášovských spisech se vyskytuje tento výraz pouze čtyřkrát [L 1,47; 2,11; Sk 5,31; 13,23], přičemž první z citovaných míst se vztahuje na Boha [právě tak jako v 1Tm 1,1; 2,3; 4,10; Tt 1,3; 2,10; 3,4; Ju 1,25], kdežto ostatní tři na Ježíše Krista jako většina NZ výskytů. Pavel [kromě zmíněných pastorálních epištol] užil tohoto výrazu jen dvakrát [Ef 5,23; F 3,20] a dvakrát je ho užito v janovských spisech [J 4,42; 1J 4,14]. Tato poměrná řídkost výskytů je někdy vysvětlována tím, že přívlastek s. byl dáván Diovi, kdežto v pastorálních epištolách mělo být zdůrazněno, že nikoli césar, ale Ježíš je S-em. J 4,42; 1J 4,14 jej nazývá s-em světa; Sk 5,31 „knížetem a s-em“, doslovně „vůdcem [vládcem] a s-em“, aby dal příležitost Izraelovi k pokání a tím i k odpuštění hříchů [sr. Sk 13,23n]. Ježíš [= Hospodin je spása] je S-em [L 2,11] proto, že vysvobozuje z hříchů [Mt 1,21, sr. 1Tm 1,15], zbavuje zahynutí [L 19,10], zahlazuje smrt [2Tm 1,10], převádí do života [2Tm 1,10], oroduje za ty, kdo skrze něho přistupují k Bohu [Žd 7,25]. Počátky a závdavek této spásy okoušejí věřící už za svého pozemského života [Ef 1,3.13], ale spása bude plně dokonána, až Ježíš Kristus znovu přijde a přetvoří i tělo našeho ponížení v tělo slávy [F 3,20n; sr. Ef 5,23]. Právě proto má věřící žíti střízlivě, spravedlivě a pobožně [Tt 2,13; sr. 2Pt 1,10n; 2,20]. Kristus se stal Š-em skrze své utrpení, smrt a zmrtvýchvstání [Sk 5,30n; Žd 2,10; 5,9, sr. Ř 5,8nn]. Podle Ju 1,25 je Bůh naším Š-em jen „skrze Ježíše Krista, našeho Pána“ [sr. Sk 4,12]. V některých textech toto „skrze Ježíše Krista“ chybí. *Prostředník *Smíření. *Vykoupení.