Spasen, spasení

Spasen. Spasení je odborný biblický výraz k označení jakéhokoli milostivého vysvobození, způsobeného Bohem, zvláště však duchovního vysvobození z hříchů a jeho důsledků [smrti, soudu apod.], předpovídaného SZ proroky a uskutečněného v poslání a díle Ježíše Krista, *Spasitele.

Ve SZ sloveso jáša‘ a podst. jméno ješû‘á označují v arabštině „býti prostorný, rozsáhlý, široký“, „vyvíjeti se bez překážky“ [prostornost, širokost, volnost], v přeneseném smyslu býti vysvobozen z nebezpečí a neštěstí, tedy vysvobození [1S 14,45], pomoc [Ž 3,3], zkrátka: opak soužení, bídy a úzkosti. Těmito hebr. výrazy může být označeno i vítězství nad nepřáteli a vysvobození z jejich ruky [1S 14,45], takže každý vojevůdce, který má dostatečnou moc a sílu, aby zvítězil nad nepřítelem, může být nazván spasitelem, vysvoboditelem [Sd 3,9; 2Kr 13,5; Neh 9,27]. Ale Kral. vyhrazují výrazy spasiti, spasení, spasitel pro vysvobozovací činnost Boží [Ex 14,13], ač nechybí o Bohu také výrazy vysvoboditel, vysvoboditi, vyprostiti [Ex 14,30; 1S 4,3; 7,8; 9,16; 10,19, sr. 2Pa 20,17; Jon 2,10; Ab 3,13; Sk 7,25]. Jen Bůh má dostatečnou sílu, aby svou pravicí způsobil s. [Ž 20,7; 98,1n]. Jeho spasitelná činnost se může týkati lidu celku [Ž 68,20; 79,9; Jr 3,23], ale i jednotlivců [např. 1S 2,1; 2S 23,5; Jb 13,16; Ž 9,15; 27,1 aj.]. Celé dějiny Izraele jsou dějinami buď přímé spasitelné činnosti Boží anebo zprostředkované vyvolenými vysvoboditeli. *Soudcové. Hospodin vysvobozuje“, „Bůh s. našeho“ [1S 14,39; 1Pa 16,35; Ž 68,20; Iz 33,20, sr. Ž 3,9; Zj 7,10; 19,1] je takřka nejjednodušším vyznáním víry Izraelcovy ve SZ. S. Hospodinovo i tam, kde jde o vysvobození od nepřátel, je ovšem vázáno na určité duchovní podmínky, jak názorně ukazuje kniha Sd [např. 2,18; 3,8n.15; 4,3; 6,7 aj.]. Jen ti, kteří činí pokání, spravedliví a pokorní mohou se obraceti k Bohu o spasitelnou pomoc [Ž 4,2; 18,1-7; 50,23; 62,2n]. Odvrátil-li se lid od Hospodina, mohl očekávat s. jen po změně srdce v pokání. Proto proroci kladli tolik důrazu na odpuštění, změnu srdce, spravedlnost a *ospravedlnění. Božím mocným dílem, v němž se zjevuje jeho *spravedlnost ponížené, chudé a usouzené [Jb 5,11; Ž 37,39; 50,23; 85,10; 91,14nn; 118,15; 119,155; 149,4]. Záhy však nabyla myšlenka s. eschatologického rázu. V zoufalství nad přítomným stavem, zaviněným hříchem a sociální nespravedlností, upínal Izrael svůj zrak k eschatologické budoucnosti [Gn 49,18; Ž 119,123.166.174; Iz 56,1, sr. 51,6.8; Dn 12,1nn], k mesiášskému věku, v němž budou splněny všechny podmínky pro s. [Iz 12,1nn; 33,24; 43,24nn; Jr 31,31-34; Ez 36,26-29; Oz 14; Za 13,1n]. Snad i novoroční slavnosti nastolovací, kdy se Bůh slavnostně ujímal znovu vlády, přispěly ke vzniku toužebného pohledu do budoucnosti [viz Bič II., 246n]. Obsahem této mesiášské naděje na spásu jsou sice pozemské věci: vysvobození Izraele od nepřátel [Iz 19,20; 35,4nn], návrat ze zajetí babylonského [Jr 30,10n; 31,7; Za 8,7; 9,16; 10,6], vytržení ze soužení [Jr 30,7] a smrti [Iz 25,8n; Dn 12,2], ale pojem s. se stává duchovnější, a proto universálnější; neomezuje se pouze na vyvolený lid [Iz 45,17], nýbrž i pohané budou požívat ovoce s. [Iz 45,23nn; 49,8-12; 60,1-12]. Toto eschatologické s. je těsně spjato s postavou Mesiáše [Ž 91,11-16; Iz 49,6.8n; 52,7; 61,10; Jr 23,6; Za 9,9] a s jeho utrpením [Iz 53]. V Mesiáši se projeví moc Boží, a to na základě spravedlnosti, milosrdenství [Oz 1,7] a *svatosti Boží. S. bude složeno v Siónu [Iz 46,13, sr. Ž 14,7; 53,7; Iz 26,1; 60,18] a jeho kněží budou oblečeni v roucho s., tj. budou nejen svědky Božího vysvobození, nýbrž sami budou okoušet spásu [Ž 132,16, sr. 2Pa 6,41] spolu se vším lidem Božím [Iz 61,10].

NZ navazuje výrazy sózein [= zachrániti, zachovati, uzdraviti] a sótéria [= záchrana, blaho] na SZ. Oba výrazy mohou označovati záchranu z nebezpečí a smrti [Mt 8,25; 14,30; 27,40.42.49; Mk 3,4; 15,30n; L 6,9; 23,35. 37.39; Sk 27,20.31.34; Žd 11,7], ze smrtelné úzkosti [J 12,27; Žd 5,7], z nemoci [Mt 9,21; Mk 5,23.28; 6,56; L 8,36.50; J 11,12; Sk 4,9; 14,9], z područí nepřátel [Sk 7,25] a pod. Sem patří i obrat: „Víra tvá tě uzdravila“ [vlastně: zachránila, Mt 9,22; Mk 5,34; 10,52; L 8,48; 17,19; 18,42]. Kral. v těchto případech překládají slovesy zachovati, pomoci, vysvoboditi, vyprostiti, uzdraviti a příslušnými podstatnými jmény. Ve většině případů, kde Kral., užívají výrazů spasiti, spasení, jde o vysvobození z hříchu, viny a Božího soudu. I když Zachariáš mluví o „vysvobození z nepřátel našich a z ruky všech, kteří nás nenáviděli“ [L 1,71], přece jen očekává, že lidu Božímu bude dáno spasitelné umění „na odpuštění hříchů“ [L 1,77]. Synoptická evangelia popisují poslání Ježíše Krista tak, že má vysvoboditi lid svůj od hříchů jejich“ [Mt 1,21], že má „hledat a spasit, což bylo zahynulo“ [L 19,10]. V tom smyslu jest rozuměti i jménu Ježíš, hebr. ješû‘á = spasitel, vysvoboditel [Mt 1,21; L 2,11]. je opakem zatracení [L 9,56; Mk 16,16], zahynutí a smrti [Mt 18,11, sr. 2K 7,10; F 1,28], odsouzení a hněvu [J 3,17; 12,47, sr. 1Te 5,9]. Ježíš u J 4,22 praví, že s. jest z Židů [sr. Gn 12,3; Iz 2,3; L 24,47; Ř 3,2; 9,4n; Žd 7,14]. Být spasen znamená vejít do království Božího [Mt 19,24n; Mk 10,24-26; L 18,25n; sr. 13,23n]. Podle Jana být spasen = mít život věčný [J 5,24; 17,2], přejít z temnosti do světla, ze smrti do života [sr. 1J 5,12]. S. je tedy pojem, který zahrnuje v sobě vše, co přinesl Kristus člověku a čeho vydobyl pro člověka svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním [Sk 5,31]. Krom něho není v žádném jiném s. [Sk 4,12; 13,47]. Kristus je dveřmi království Božího. Jen ten, kdo jimi vchází, bude spasen [J 10,9]. Víra v něho přivádí ke s. [L 7,50, sr. v. 48; 19,9; Sk 2,21; 16,30n]. Všechna uvedená místa ukazují, že jde o s., jež jest přítomnou skutečností. Zvláště evangelista Jan zdůrazňuje tuto přítomnostní stránku s. [J 5,24; 17,2n; sr. 1J 5,12; L 23,43]. Také apoštolové chápali s. jako něco, co se uskutečňuje kázáním evangelia [Ř 11,14; 1K 1,21; 9,22; 15,2, sr. Sk 11,14; 13,26; 1Tm 4,16; Jk 1,21]. Ale i u Ježíše má s. také význam budoucnostní, eschatologický v tom smyslu, že věřící budou zachráněni při posledním soudu a dojdou věčného blahoslavenství a slávy [Mt 10,22; 24,13.22; Mk 13,13.20; 16,16; L 13,23-30; J 5,24].

Zvláště pak ap. Pavel propracoval podrobně myšlenku s. Evangelium o Kristu je mu mocí ke spasení každému srdečně věřícímu [Ř 1,16; 10,9.13; Ef 2,8; sr. 1Tm 1,15; 1Pt 1,5] člověk dochází s. nikoli skutky, nýbrž milostí [Ef 2,5.8n; 2Tm 1,9; Tt 3,5, sr. Sk 15,1], skrze smrt i život Ježíše Krista [Ř 5,10, sr. Ko 1,14; Žd 7,25; 1Pt 3,21] a naději [Ř 8,24]. S. je složeno v Kristu Ježíši [2Tm 2,10; Žd 5,9]. Je to s. věčné [sr. Iz 45,17], Dokladem s. je dar Ducha sv. [Ef 1,13]. Evangelium je cestou ke spáse [Sk 16,17], je-li ústy vyznáváno [Ř 10,10]. Pavel je přesvědčen, že jednou dojde s. celý Izrael [Ř 11,26]. Proto se snaží sebezapíravým kázáním evangelia pohanům [1K 9,22; 10,33; 1Te 2,16] přivésti ke spasitelné závisti Židy, aby aspoň někteří z nich byli přivedeni ke spáse [Ř 10,1; 11,14]. Bůh chce, aby všichni spaseni byli [1Tm 2,4]. Při tom myslí Pavel nejen na přítomnou spásu [2K 6,2, sr. Iz 49,8], jež se projevuje životem z víry, ale i na spásu eschatologickou [Ř 13,11; 2Te 2,13; Žd 1,14; 9,28, sr. 1Pt 1,5.9]. Už nyní sice má věřící některé dary, jež patří k eschatologickému stavu spásy; ale plnost těchto darů přijde teprve v „posledních dnech“. Naděje na tuto spásu je věřícímu jako přilba, kterou se má obrnit v boj i za svého pozemského života [1Te 5,8; sr. Ř 8,24]. Na nutnost živé, tj. životem se projevující víry při spáse ukazuje Jk 2,14.

Ju 1,22 n je snad lépe překládati: „Mějte slitování s pochybujícími, zachraňujte je, abyste je vytrhli z ohně; s jinými však mějte slitování se strachem, majíce v nenávisti i ten šat poskvrněný tělesností“. Jde tu o falešné učitele. Při slitovném zacházení s nimi je třeba míti obavy, aby se člověk od nich nenakazil. *Smíření. *Vykoupení. *Spasitel. *Ospravedlnění. *Krev Kristova. *Prostředník.