Krev

Starý zákon

Krev jako sídlo a nositelka života měla velkou úlohu v náboženských představách starověkých národů. Nejen že se teplá krev pila za účelem rozmnožení životní schopnosti, nýbrž i příbuzenství mezi kmeny se dosahovalo požíváním a skrápěním společnou krví buď lidskou anebo některého zvířete, jež bylo považováno za posvátné. Uzavírati smlouvu se hebrejsky říkalo: řezati smlouvu, což patrně znamená, že ti, kteří smlouvu uzavírali, nařízli paži a vytrysklou krev smísili. Krví obětního zvířete bývaly skrápěny současně oltář i obraz božstva. Jako nositelka života měla důležitost i v kultu mrtvých. Odysseus mluví se svými zemřelými druhy, když je oživil krvavými oběťmi [Odyssea IX.]. I Vergil spojuje krvavé oběti s mrtvými. Proto snad byla krev vylévána na zem, aby se vpila do podsvětí, a na oltář, aby vnikla do dutého vnitřku, kde sídleli podzemní bůžkové, kteří snadno mohli být zaměněni s duchy zemřelých. Při vykopávkách v Palestině byly nalezeny svatyně se stružkami, jimiž se patrně nechávala odtékati krev obětovaných zvířat do jeskyně [podsvětí]. Kananejské oltáře byly někdy duté a věřilo se, že jsou osídleny duchy. Stopy tohoto názoru máme na př. i ve Zj 6,9-10, kde se mluví o duších mučedníků, zmordovaných pro slovo Boží a sídlících pod oltářem. Byla-li krev ve spojitosti s kultem mrtvých, pak by mnohé manipulace s krví, dnes nevysvětlitelné, byly pochopitelnější. Skrápění krevní mělo upokojiti duchy, kteří by na př. mohli poškoditi smlouvu, uzavíranou mezi lidmi [sr. Ex 24,8]. Možná, že i potírání veřejí při útěku Izraelců z Egypta mělo co činiti s duchy zemřelých. Snad i obětování nad místem, kde byla nalezena mrtvola člověka, jehož vrah nemohl býti zjištěn [Dt 21,1-9], mělo za účel poskytnuti duchu zabitého elixír životní právě prostřednictvím čerstvé krve.

Ve SZ bylo požívání krve zakázáno [Lv 17,10-12; 7,26; Sk 15,20.29] s tím odůvodněním, že krev je sídlem života a že ji vyhradil Bůh pro bohoslužbu k očišťování viny. Nikde se ovšem nevykládá, proč působí krev očištění a smíření. Ale patrně to souviselo zase s názorem, že krev je nositelkou života a sídlem duše [Gn 9,4; Lv 17,14; Dt 12,23, kde je přímo rovnítko mezi krví a životem]. Tomuto výkladu nebrání žádný případ SZ užívání krve: a) skrápění oltáře [Ex 29,16; Lv 3,13] nebo lidu [Ex 24,6-8]; b) potírání truhly úmluvy, opony stánku a malomocného prstem, namočeným v krvi [Lv 16,14; 4,17; 17,7]; c) vylévání krve před oltářem [Ex 29,12; Lv 8,15]; d) potření rohu oltáře [Lv 4,18], veřejí domu o slavnosti fáze [Ex 12,7.22]; e) skrápění kněží při svěcení [Lv 8,30]. Ovšem, všecky tyto ceremonie mohly míti původně za účel odehnati zlé duchy a odvrátit jejich činnost. Teprve později byl tento starý způsob vpracován mezi nařízení Boží, ovšem jen s jediným odůvodněním: je to vůle Boží. Zdá se, že jak Dt, tak Lv [zvl. 17,10-13] působí stará ceremonie s krví, přejatá ještě z nekulturní minulosti národa, značné rozpaky. Ani Dt ani Lv nedovedou vyložiti působnost krve a odvolávají se jen na Boží rozkaz.

Nový zákon

V NZ se o k. jen málokdy mluví prostým věcným způsobem, který nemá zvláštního zvěstného či theologického poslání nebo přízvuku [sr. Mk 5,25; L 8,43]. Už tam, kde se o vylévání k-e mluví jako o zjevné vině [Mt 23,30.35; L 11,50; Ř 3,15], vystupuje do popředí zvěstný motiv Božího hněvu a trestu [sr. Zj 6,10]. Důležité jest, že NZ ve velmi široké míře navazuje na SZ náplň a SZ souvislosti představy krve. I v NZ je pojímána jako nositelka života, nikoli jako pouhý lhostejný přírodní předmět. V t. zv. „apoštolském dekretu“ je přímo přejat SZ zákaz požívati zvířecí k. i maso, z něhož nebyla rituálně korektní porážkou k. vycezena [Sk 15,20.29; 21,25]. Jestliže pak se ve věštbách posledního soudu k. stává symbolickým označením apokalyptických trestů [Sk 2,19.20; Zj 6,12; 8,7; 14,20; 16,3], je to zajisté výrazem obecně lidského pocitu, že zabití člověka, ano v jistém stupni snad i zvířete vylitím krve je cosi děsivého, ale v pozadí onoho symbolického užití jsou i určité SZ motivy [k. jako jedna z ran egyptských Zj 11,6 sr. Ex 7,17; Sk 2,19 citují Jl 2,30n]. Nepřímo na SZ [Gn 9,4], přímo na židovské užití navazuje NZ tam, kde slov „tělo a k.“ [čili vlastně „maso a k.“] užívá na označení člověka v jeho stvořenosti, pozemskosti, slabosti [Ef 6,12], v jeho neschopnosti ve své zemské podobě vejít do království Božího [1K 15,50], poznat Boha a jeho zjevení [Mt 16,17 sr. Ga 1,16], dát zrod pravému životu v Bohu [sr. J 1,13]. V užití tohoto výrazu Žd 2,14 se ozývá poukaz na účast Ježíše Krista v lidském „těle a k.“ čili na inkarnaci. Týž motiv je také v pozadí slov J 6,53-56: jíst tělo a pít k. Syna člověka znamená věřit v toho, jenž jest Slovem tělem učiněným [J 1,14]; zároveň však tu je i poukaz na Kristovu smrt, jež je základním spasitelným skutkem Božím, i na hod stolu Páně, jímž se stáváme účastníky užitku této smrti. Je tu tedy Janovským způsobem spojeno několik motivů, které jsou jinde v NZ rozloženy na řadu míst. Významná jsou dále místa, kde se mluví o prolévané krvi proroků, spravedlivých a jiných mučedníků. Toto prolévání krve odedávna je známkou bezbožnosti pokolení lidského [Ř 3,15 sr. L 13,1], zejména však zatvrzelosti neposlušných představitelů i údů Izraele [Mt 23,30.35; L 11,50n]. Řada těchto obětí pokračuje mučedníky prvokřesťanskými počínaje Štěpánem [Sk 22,20 sr. Sk 7] až po trpitele z knihy Zj [6,10; 16,6; 17,6; 18,24; 19,2.13]. Uprostřed ovšem stojí postava Ježíše Krista, jehož nevinnou k. svou zradou prolil Jidáš [Mt 27,4 sr. v. 6.8; Sk 1,19] a kterou na sebe přivolal lid izraelský [Mt 27,25]. I jinde je odpovědnost za něčí smrt tělesnou i duchovní vyjadřována obratem o krvi přivoláváné na vlastní hlavu: Sk 18,6; 20,26 sr. Sk 5,28. Tu už je také naznačeno, že k. Ježíše Krista nebyla pouhou krví mučednickou, nýbrž má hlubší význam. Je to k., jíž si Kristus dobyl svou církev [Sk 20,28], k. smlouvy, kterou vylil za mnohé na odpuštění hříchů [Mt 26,28]. Krví Kristovou se zde a v jiných NZ výrocích míní událost jeho smrti, kterou dobrovolně podstoupil, nikoli nějaká tajemně působící látka. Výraz k. Kristova je svým obsahem velmi blízký slovu *kříž Kristův, s nímž je ostatně výslovně spojen Ko 1,20. Užití konkrétního obrazu vylití k. však zvlášť jasně zdůrazňuje dobrovolnost smrti Kristovy, jeho aktivnost i ve smrti [sr. Sk 20,28; Ko 1,20; Žd 9,12; 13,12]. Dále pak je tímto obrazem podtrženo, že smrt Kristova přichází k dobru všem věřícím. Obrazem očištění krví Kristovou [Žd 9,14; 1J 1,7], vykoupení [Ef 1,7; 1Pt 1,19; Zj 1,5], smíření [Ko 1,20], ospravedlnění [Ř 5,9], smírčího prostředku [Ř 3,25] v k. Kristově i obrazem vyprání rouch v krvi Beránkově [Zj 7,14, sr. Zj 1,5; 5,9] se vyjadřuje přítomný dosah a užitek jeho smrti pro vztah věřících k Bohu a pro jejich život. Mluví-li se pak o pokropení krví Kristovou [Žd 12,24; 1Pt 1,2], je tím naznačeno, že jeho smrt je viděna v souvislosti se SZ oběťmi, zejména s obětí při uzavření smlouvy Ex 24,3-8; na toto místo zřetelně navazuje i výrok při poslední *večeři Mk 14,24 par. Souvislost se dnem smíření, při němž byla jedinkrát za rok vnášena k. obětních zvířat za oponu do svatyně svatých a kropena na truhlu smlouvy na znamení odpuštění hříchů Izraele, je jasně naznačena Ř 3,25: vyskytuje se tu totiž výraz „smírčí prostředek v jeho krvi“ [viz Žilkův překlad], označující původně víko truhly smlouvy. Den smíření je pravděpodobně i v pozadí Ko 1,20. Zvláště jasně je souvislost vylité krve Kristovy s krví obětí staré smlouvy vyslovena Žd 9,7.12-14.19-22.25; 10,4.19.29. V Žd 9,22 je vyslovena zásada, že se odpuštění hříchů neděje bez vylití krve. Smysl všeho toho pochopíme, uvědomíme-li si, že v celé epištole Žd je dílo Kristovo, ústředně jeho smrt, chápáno jako dovršení a zároveň ovšem ukončení kultu staré smlouvy, zejména obětí, jimiž byl podle ustanovení Božího znovuzřizován pokojný poměr mezi Hospodinem a jeho hřešícím lidem.

Úhrnem tedy k. Kristova označuje jeho smrt v jejím spasitelném, obětním, hřích zahlazujícím, smírčím významu a účinku. Už podání o poslední *večeři [Mk 14,24 par.] ukazuje, že podíl na tomto účinku smrti Kristovy je dáván účastí na jeho stolu. Totéž vyjadřuje Pavel slovy, že kalich stolu Páně je společností čili obecenstvím krve Kristovy [1K 10,16], Ani zde nejde o k. jako o nějakou nebeskou látku, neuvažuje se tu o poměru nějaké takové nebeské látky k látce pozemské, totiž k vínu. Apoštol chce vyjádřit mnohem prostší myšlenku, že akt společného stolování s Kristem dává účast na užitku jeho smrti. Podobně i slova o jedení těla a pití k. Syna člověka [J 6,53-56] mají na mysli takovou účast u stolu Páně, při níž je opravdovou vírou [v. 47.64] přijímán spasitelný účinek jeho smrti. Ve spisech Janových pojem krve [Kristovy] má vůbec zvlášť úzký vztah ke svátosti stolu Páně: na ni chce pravděpodobně ukázat vypravování o krvi vyšlé z probodeného boku Kristova [J 19,34] i výrok o Kristu přicházejícím skrze k. [1J 5,6.8].

Na obou místech voda pravděpodobně označuje druhou svátost, totiž křest, zmínka o Duchu 1J 5,6.8 pak patrně chce naznačit, že svátosti nepůsobí s mechanickou zázračností, nýbrž toliko ve spojení se svrchovaným a svobodným vanutím Ducha [sr. J 3,8]. Oddíl 1J 5,6.8 je ovšem v tomto smyslu průhledný jen, víme-li, že věta ve v. 7 b-8a je pozdní vsuvkou do původního textu; viz Žilkův překlad.