Heslo
Vyvolení, -ý, vyvoliti
I. Ve Starém Zákoně
Hebr. kořene b-ch-r [= vybrati, voliti, dávati přednost] je ve SZ-ě užíváno ve smyslu profánním i náboženském. Může označovat lidskou volbu [Joz 24,15; 2S 24,12, sr. Gn 13,11], lidský výběr [sr. Ex 18,25; 1S 17,40; 2S 10,9; 1Kr 18,23.25; Iz 40,20 a j., kde Kral. překládají výrazem vybrati; Sd 20,15n. 34; 1S 24,3 a j., kde jde o vybrané bojovníky, [elitní mužstvo] nebo Boží výběr. Bůh a izraelský lid vyvolil, vybral krále [2S 16,18]; Hospodin vybral Abrahama [Neh 9,7], Mojžíše [Ž 106,23], Árona [Ž 105,26], Davida [Ž 78,70; 89,4], Šalomouna [1Pa 28,4n.10; 29,1], Izaiáše [Iz 49,7], Zorobábela [Ag 2,24], Služebníka-Mesiáše [Iz 42,1] k určitým úkolům]. [*Povolán, povolání.] Bůh vybírá lidi, kteří smějí zapalovat kadidlo [Nu 16,5.7], přebývat v jeho předsíních [Ž 65,5], být kněžími a levity [Dt 18,5; 21,5; 1S 2,28; 1Pa 15,2; 2Pa 29,11], zastávat úřad královský [Dt 17,15; 1S 10,24; 16,8nn; 2S 6,21; 1Kr 8,16; 2Pa 6,6]. Bůh volí své svaté město [1Kr 8,16; 2Kr 21,7; Za 3,2], vybírá posvátná kultická místa [Dt 12,5.11.14. 18; 16,11.15; Joz 9,27; Neh 1,9 a j.], ale také to, co přivede strach a potupu na Izraele [Iz 66,4]. Opakem vyvolení je pohrdání, nevšímavost, zavržení, zamítnutí, vyjádřené hebr. kořenem m-'-s [Nu 11,20; 14,31; Jb 8,20; 10,3; Ž 118,22; Iz 7,15n; 8,6; 41,9; Jr 7,29; 14,19 a j.].
Náboženského významu nabývají slova vyvolení, vyvoliti hlavně tam, kde jde o v-í Izraele za „zvláštní lid mimo všecky národy, kteříž jsou na zemi“ [Dt 7,6; 14,2]. L. Köhler sice praví, že učení o v-í Izraele nemá ve SZ-ě tu úlohu, která se mu často přikládá [Theologie des Alten Testaments, 1936, str. 66], ale zapomíná, že zvláště dva pojmy, jež se táhnou celým SZ-em, předpokládají v-í. Jsou to pojmy *smlouvy a *lásky [*Milovati]. Boží láska [hebr. 'ahᵃbá je vyvolující láska. Hebr. kořen '-h-b právě tak jako b-ch-r znamená vybrati, dávati přednost, míti v oblibě. Rozeznává-li Dt 21,15-17 ženu, kterou má muž v milosti, od ženy, kterou má ‚v nenávisti‘, neznamená to, že jednu miluje a druhou nenávidí, nýbrž že jedné dává přednost před druhou [sr. Gn 29,30 n; 1S 1,5. V tom smyslu jest snad rozuměti také L 14,26]]. Bůh vyvolil, t. j. dal přednost Izraeli před ostatními ‚národy‘. Bůh vyvedl Izraele z Egypta právě tak jako Filistince z Kaftor a Syrské z Kir [Am 9,7], ale Israele nad to miloval, t. j. dával mu přednost mezi všemi národy. Tato přednost se jevila především v tom, že se Bůh svému vyvolenému zjevoval, t. j. dával se mu poznat [Ex 6,3; Ez 20,5], ale také, že mu dával cítiti mimořádně svůj soud [Am 3,2; 9,9n]; neboť Boží vyvolení znamená současně Boží kázeň [Dt 8,5]. Začalo to už volbou mezi Ábelem a Kainem [Gn 4,2nn], dále mezi Izákem a Izmaelem [Gn 17,19; Ř 9,9nn], Jákobem a Ezauem [Mal 1,2n; Ř 9,13], Josefem a jeho bratřími. Bůh vyvolil Abrahama, aby z jeho potomků vytvořil svůj lid, jenž by byl požehnáním všem čeledím země [Gn 12,1nn]. Vyvolený lid jest jen prostředkem k uskutečnění vyšších plánů, jež má Hospodin s celým světem. Proto uzavřel smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem a vzhlédl na syny Izraelské a ‚poznal je‘ [Ex 2,23n, sr. Dt 9,24; Oz 13,5]. Při tom nutno míti na paměti, že slovesa ‚poznati‘, ‚znáti‘ v hebrejštině znamenají totéž, co milovati a vyvoliti. Praví-li se v Ž 1,6, že Bůh zná cestu spravedlivých, znamená to, že nejen má před očima jejich cesty tak jako na mapě, nýbrž že se Bůh o spravedlivé stará docela osobně, že se o ně důvěrně zajímá [sr. Jb 32,10; Iz 43,1-4]. V tom smyslu jest rozuměti také Am 3,2, jenž mluví o tom, že Bůh toliko Izraele ‚poznal ze všeliké rodiny země‘. Dt 10,15 jasně naznačuje, že ‚zalíbiti se‘, ‚zamilovati si‘ a ‚vyvoliti‘ jsou souznačné pojmy, jež se navzájem doplňují a vykládají [sr. Ž 78,68; 132,13]. Při tom nelze zapomínat na to, že vyvolenec, ať to byl jednotlivec nebo lid, nesl na sobě často těžký kříž, jak je patrno z výroků jednotlivých proroků i ze zpěvníku vyvoleného lidu [žalmů].
Izrael se cítil vyvoleným Božím [Iz 65,9.15. 22; sr. Ž 105,6.43; 106,5; 1Pa 16,13], který zvláště při bohoslužbách znovu prožíval Boží vyvolení [Ž 65,5].
Toto Boží vyvolení je SZ-ím pisatelům něco nepochopitelného a nevysvětlitelného. Hebr. rak, jež Kral. u Am 3,2; Dt 10,15 překládají výrazem ‚toliko‘, uvádí obyčejně něco, co je proti všemu očekávání: Hospodinu patří všecka země [Dt 10,14], přesto si zamiloval a vyvolil Izraele. Pisatel vyjadřuje nad tím úžas. Ví, že to nebylo pro nějakou mravní nebo náboženskou hodnotu Izraelovu [Dt 9,4n] nebo pro jeho početnost [Dt 7,7n], nýbrž prostě proto, že jej miloval [Dt 23,5]. Praví-li se, že se tak stalo pro otce [Dt 4,37; 10,15] nebo pro přísahu, danou otcům [Dt 7,8] nebo Davidovi [2Kr 19,34; Iz 37,35], je to jen odsunutí problému do minulosti, ne jeho řešení. Důvod vyvolení je pouze v Bohu. Bůh to učinil ‚pro sebe samého‘ [2Kr 19,34; 20,6; sr. Iz 37,35; 43,25; 48,11; Ez 20,41], ‚pro své jméno‘ [Iz 48,9; Jr 14,7.21; Ez 20,9.22.44; sr. Ž 25,11; 31,4; 79,9; 106,8; 109,21; 143,11]. Hospodin vyvolil Izraele proto, že chtěl [Dt 32,10n; Oz 9,10; 11,1.3; Jr 31,9.20]; Izrael si toho nikterak nezasloužil [Ez 16,4nn.8]. Tím se liší Boží v-í od lidské lásky; jen Bůh věděl, co měl na Izraelovi. Jeho vyvolení bylo proti lidskému rozumu, neplynulo z podstaty Izraelovy, nýbrž pouze z podstaty Boží [sr. Jb 34,3; Iz 55,8n; Ř 11,33], z jeho svrchované, člověku nevystižitelné vůle. Bůh vyvolil Izraele za svůj lid, své dědictví [Ž 33,12], za svůj lid zvláštní [Ž 135,4], který má ostříhat přikázání, ustanovení a soudy Hospodinovy [Dt 7,6-14], má volit tu cestu, kterou mu Bůh ukazuje [Ž 25,12; 119,30], má se rozhodnout pro bázeň Boží [Př 1,29], pro sedění u prahu svatyně [Ž 84,11] a stát se tak prostředníkem zjevení Božího celému lidskému pokolení [Dt 14,2; 1Pa 16,13-24; sr. Iz 43,10. 20; 49,6]. Ale jeho v-í jde i nad tuto poslušnost a není na ní závislé [Lv 26,44n]. Bůh může Izraele zavrhnout pro jeho hříchy a nevěrnost tak, jako zavrhl Efraima [Ž 78,67], a Izrael si nesmí zakládat na tom, že byl vyveden z Egypta [Am 9,7], ale přesto zůstává Bůh svému v-í věrný. To je naděje pro ‚ostatky‘ Izraelovy. I když pro hříchy Bůh zavrhuje, dává zaslíbení, že ještě znovu vyvolí Jerusalem [Za 1,17; 2,12; sr. Ž 105,42-47; Iz 41,8n; 44,1nn; 49,7; Jr 33,24; Ez 20,5]. Právě tenkrát, když se lidu Božímu zdá, že je zavržen, a kdy okolní národové jsou přesvědčeni, že Bůh svůj lid zamítl, ozývá se znovu ujištění o Božím v-í [Iz 14,1].
Celý SZ zdůrazňuje přesvědčení, že nikoli člověk vyvoluje Boha, nýbrž že Bůh vyvoluje svůj lid. Jen Joz 24,14-24 mluví o tom, že si Izrael vyvolil Boha, když předtím jeho otcové sloužili bohům cizím [v. 2; Sd 5,8; 10,14; sr. 1Kr 18,21]. Někteří vykladači pokládají výraz ‚vyvoliti‘ ve v. 15. za sarkasmus, který se lidu samotnému musí zdát absurdním. Ale ať je tomu jakkoli, je to místo tak ojedinělé, že je nutno je posuzovat na pozadí celého SZ-ího pojetí a chápat je jako přitakání člověka k Božímu vyvolení, jež předcházelo. Je to vyznání a přísaha poslušnosti vůči Bohu, který se milostivě k vyvolenému lidu přiznává. Tak jest rozuměti i uvedeným už místům, kde se mluví o zvolení, vyvolení zákona, přikázání, bázně Boží a pod.
II. Nový Zákon
Nový Zákon mluví obecně o vyvolování předních míst o hostinách [L 14,7], o vybrání, v-í dobrého dílu, dobré stránky [L 10,42], o volbě náhradníka za zemřelého Jidáše [Sk 1,24], o volbě 7 diakonů [Sk 6,5], jerusalemského poselstva do Antiochie [Sk 15,22.25], o volbě, určení Božím, aby Petr kázal evangelium i pohanům [Sk 15,7], o volbě pozdvižením ruky [2K 8,19], o vyvolení vdov [1Tm 5.9] a pod.
1. Ježíš jako vyvolený Boží
V souhlase se SZ-em [postava Služebníka Božího – Mesiáše] a židovskou apokalyptikou je Ježíš u L 9,35 a 23,35 označen jako vyvolený Syn, vyvolený Boží [Kral. u L 9,35 podle některých textů ,Syn můj milý ´, u L 23,35 ,ten Boží zvolený´]. Pisatel evangelia zřejmě uvádí toto označení ve vztah k utrpení jako nutnému průchodisku k nebeské slávě L 24,26.46. Syn je vyvolený nejen v utrpení a přesto, že trpěl, nýbrž proto, že byl určen, aby trpěl. Tím, že trpěl bez jakéhokoli pokusu o sebezáchranu, dokázal své vyvolení. Také J 1,34 čte v některých rukopisech a překladech vyvolený Boží místo Syn Boží.
2. Vyvolení Izraelovo
Je přirozené, že se v době římské nadvlády v Palestině mluvilo mnoho o v-í Izraelovu a že jak Ježíš, tak i Pavel se touto myšlenkou mnoho zabývali. Ukazují na to podobenství Ježíšova z poslední doby jeho života Mt 21,28 – 22,14 [podobenství o synech, o vinařích a královské svatbě]. Ve všech třech podobenstvích se vlastně rozlišuje mezi povolanými a vyvolenými a ukazuje se, jak si tzv., vyvolení´ počínají. Izraelci jsou stavěni v protiklad k pohanům jako ,spravedliví´ proti hříšníkům. Pozvaní v Mt 22,3.4.8 jsou Izraelci, kteří zájmy pozemské kladou nad účast při mesiášské svatbě [sr. 22,6 s 21,35]. Odpovědí Boží na toto počínání je soud a pozvání pohanů. Vyvolenými jsou pouze ti, kteří uposlechli, činí vůli Boží [Mt 21,31], dávají plody království Božího [Mt 21,43], mají svatební roucho [Mt 22,11]. Jinak řečeno:vyvolení se stává skutečností teprve v poslušnosti. Proto je mnoho povolaných, ale málo vyvolených [Mt 22,14]. Právě proto, že byl Izrael vyvolen, byl postaven před rozhodnutí. V-í není něco, proti čemu se nelze postavit, ale také nic, co by si Izrael mohl zasloužit.
Zvláště ap. Pavel jako bohoslovec vytvořil celou theorii o v-í Izraele [sr. Sk 13,17nn]. Ne všichni Izraelci jakožto potomci Abrahamovi jsou Izraelem. Bůh jako svrchovaný Pán provedl výběr už v době praotců. Ještě než se narodili synové Izákovi, tedy dřív, než mohli učinit co dobrého nebo zlého, Bůh vyvolil Jákoba s určením, že starší Ezau bude odstrčen, aby sloužil mladšímu [Ř 9,11; sr. Gn 25,23]. Pavlovi je tato skutečnost obrazem toho, jak Bůh ve své svrchovanosti odstrčil Izraele a vyvolil pohany, aby zůstal v platnosti plán Božího výběru nezávislý na skutcích [Žilkův překlad]. Tak jako Bůh podle Mal 1,2n potrestal potomky Ezauovy, může potrestat i Izraelce. Avšak v přítomném čase přece jen zůstal podle výběru Boží milosti nějaký zbytek [Kral. ,Ostatkové´] Izraele, t. j. ti, kteří uvěřili v Krista, zatím co ostatní byli zatvrzeni [Ř 11,5n]. Jednou však celý Izrael bude zachráněn, protože zůstal milovaným Božím kvůli svým předkům [Ř 11,28]. Byl jednou vyvolen; propadl však neposlušnosti, aby byli zachráněni pohané. Až se to stane, dostane se i jemu milosrdenství, protože Boží milostivé dary a jeho povolání jsou neodvolatelné.
3. Vyvolení apoštolů
Podle L 6,13 vyvolil Ježíš dvanáct apoštolů z většího počtu učedníků. Užívá se tu řeckého slovesa eklegein, kdežto při t. zv. vyvolení sedmdesáti se užívá slovesa anadeiknynai = určit [L 10,1], čímž je snad naznačen rozdíl mezi vyvolením apoštolů a ustanovením jiných spolupracovníků. Přitom se zvláště J zabývá otázkou, jak mohl Ježíš vyvolit také Jidáše [J 6,70; 13,18n; 15,16.19]. I Jidášovi bylo sice dáno od Otce, aby se dostal mezi Ježíšovy učedníky [J 6,65], ale tím nezmizela jeho vlastní odpovědnost. Neboť v-ý je přesazen do oblasti víry a poslušnosti. Nezůstane-li v této oblasti, proměňuje se jeho v-í v zavržení [J 6,63nn; 15,6]. Apoštolové byli vyvoleni k tomu, aby nesli ovoce a vykázali se poslušností [J 15,16n]. Jidáš byl vyvolen, a přece zůstal ďáblem [J 6,70], t. j. nevěřícím, který pozdvihl proti Ježíši Kristu paty [J 6,64; 13,18]. Přesto však neporušil Kristovo dílo. Jeho v-í odpovídalo Boží vůli, dosvědčené Písmem [Ž 41,10], a Ježíš od samého počátku věděl, kdo ho zradí [J 6,64.70n; 13,11]. Ovšem, teprve po vyloučení Jidášově rozvinuje Ježíš plně smysl v-í. Jde o v-í ke službě a lásce [J 15,16nn], o v-í, vybrání ze světa, jež ovšem vyvolává nenávist a utrpení. Sk 1,2 poznamenávají, že Ježíš vyvolil učedníky: skrze Ducha svatého. Ale většina překladatelů má za to, že skrze Ducha sv. byly dány učedníkům rozkazy. Viz Žilkův překlad!
Tak jako byli vybráni apoštolové, byl vybrán, vyvolen i Pavel s tím označením, že bude nosit jméno Kristovo před pohany i krále i před Izraelce [Sk 9,15].
4. Vyvolení věřících a církve
V určitém slova smyslu jsou všichni věřící v-í Boží. Tak v Ř 16,13 je Rufus nazýván vyvoleným v Pánu, což naznačuje příčinu jeho vyvolenosti. V Ko 3,12 jsou věřící označeni jako v-í, svatí a milí. Jsou to patrně souznačné pojmy. Jejich vyvolenost se projevuje ve vzájemné lásce. Také ve 2Tm 2,10 a Tt 1,1 jsou věřící nazýváni vyvolenými. V Ř 8,33 jsou v-í ti, které Pavel předtím nazývá syny Božími [Ř 8,14] a kteří milují Boha [Ř 8,28]. Tyto v-é nic nemůže odloučit od lásky Boží v Kristu Ježíši a nikdo na ně nemůže žalovat při posledním soudu. Boží v-í je tu totožné s Boží stvořitelskou mocí, v níž povolává to, čeho není, aby bylo [Ř 4,17]. Je to v-í v Kristu před ustanovením světa [Ef 1,4n], abychom se stali syny a tak byli svatí a neposkvrnění před Bohem v lásce, a to k chvále jeho milosti. Co tímto výrazem rozuměl později NZ, je patrno zvláště na 1Pt 1,1, jež se obrací na vyvolené přistěhovalce v diaspoře [viz Žilkův překlad!]. Byli vyvoleni podle Božího předzvědění posvěcením Ducha k poslušnosti a k pokropení krví Ježíše Krista, t. j. k uskutečňování oběti Kristovy ve vlastním životě. Zde už jsou základy pozdějšího dogmatického učení o v-í, jež má své kořeny v Božím věčném úradku [*Předuložit]. Podle 1Pt 2,9 jsou věřící v Krista vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, získaný lid. Stali se tím vším proto, že jsou živým kamením na vyvoleném a vzácném kameni Ježíši Kristu [sr. Ef 1,6]. Byli vyvoleni k tomu, aby „zvěstovali mocné činy“ toho, jenž je povolal ze tmy v podivuhodné své světlo. Neboť proti těmto vyvoleným stojí nikoli zavržení, ale nevěřící [1Pt 2,7], kteří propadají Božímu soudu. Vyvolení tu jsou ne na to, aby se povyšovali nad druhými, ale aby sloužili těm, kteří zatím byli odloženi, určeni k nevěře.
Poněvadž pak církev se skládá z vyvolených, může NZ mluvit také o vyvolené církvi a sborech. V 1Te 1,4 mluví Pavel o tom, že má povědomost o vyvolení sboru v Tesalonice, ježto se projevuje vírou, trpělivostí a mocí Ducha sv. Všecky sbory patří ke spoluvyvoleným [1Pt 5,13]. 2J 1,1 označuje sbor dokonce za vyvolenou paní a menší sbory za děti, vyvolené sestry [2J 1,13]. Při tom nutno mít na paměti, co Pavel zdůrazňuje v 1K 1,27nn. Sbory nebyly složeny z lidí, kteří by se mohli vykázat moudrostí, vlivem a urozeností. Ale to právě odpovídá Božímu v-í, aby vynikla Boží svrchovanost a aby se nikdo nemohl chlubit před ním přirozenými přednostmi a nároky [sr. Jk 2,5]. Právě Božím v-ím se dává člověku a sboru nový počátek nové existence v Kristu [2K 5,17].
Zvláštní pozornost je věnována v-ým Božím, t. j. věřícím v Krista tam, kde se mluví o utrpení posledních dnů. V podobenství Ježíšově o nespravedlivém soudci u L 18,2-8 jsou věřící vyzýváni, aby nepřestali volat k Bohu s naprostou důvěrou, poslušností a jistotou, že budou vyslyšeni, že se jim dostane práva a spravedlnosti. Vyvolenost lze právě poznat na této důvěře a poslušnosti. Ježíš však připojuje otázku: „Leč, až přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?“, aby burcoval ty, kteří se snad holedbají jistotou ví. Možnost odpadnutí ani tu není vyloučena [sr. Mt 22,14]. A tak útěšný výrok o tom, že Bůh dopomůže k právu, je ukončen vážným napomenutím.
Podle Mk 13,27 při svém druhém příchodu shromáždí Kristus své vyvolené ,ode čtyř větrů, od končin země až do končin země' [podle Schlattera je tu myšleno i na zmrtvýchvstalé] ve velkou církev, nového Izraele. Tento okamžik ovšem bude předcházet veliké soužení [Mk 13,19n; Mt 24,21 nn; sr. Zj 17,14], v němž by ani v-í Kristovi nemohli obstát, kdyby Bůh tyto dny nezkrátil ze zájmu o ně [Mk 13,20. 22]. Boží moc je nepřekonatelná [sr. J 10,28], ale i zde je v-í spojeno mlčky s výzvou ke svaté bázni, jež plně spoléhá na Boží milost.
Právě proto vyzývá 2Pt 1,10, aby své povolání a v-í upevňovali, t. j. aby vážně s ním počítali úsilím o mravní čistotu, bratrskou lásku a prohloubení ve známosti Ježíše Krista [2Pt 1,3nn].
Ve 2Te 2,13 je užito řeckého slovesa haireisthai [=zabrat pro sebe, vybrat si, pro něco se rozhodnout]. Škrabal podle některých rukopisů překládá: „Bůh [si] vás vyvolil jako prvotiny ke spáse posvěcením Ducha a vírou v pravdu“. Myslí se tu na to, že Tesaloničtí byli s Filipskými [F 4,15] v Makedonii a v Evropě první, kteří přijali křesťanství podle rozhodnutí Božího. Ale většina rukopisů chápe text tak, že jde o Boží rozhodnutí, v-í ‚od počátku‘, t. j. od věčnosti [sr. Ef 1,4n; 1Pt 1,2].
5. Vyvolení po stránce dogmatické
Je příznačné, že v NZ-ě protikladem vyvolení není zavržení. Nejde tu o protiklad dvou tříd, z nichž jedna byla neodvolatelně vyvolena ke spáse, druhá k zahynutí. V-í musíme chápat na pozadí SZ-a, kde se jím rozumělo přednostní a vůdcovské, po případě misijní postavení. I když je v-í výrazem pro zdůvodnění a založení spásy ve věčnosti, nikdy tomu nelze rozumět tak, že spása je jakýmsi osudem, z něhož nelze uniknout. Mluví-li Písmo o v-í, vždy s ním spojuje osobní odpovědnost člověka a výzvu k rozhodnutí. Těžkost spočívá v tom, že si tvoříme absolutní pojem o svobodě člověka. Ve skutečnosti ve světě není absolutní svobody. Jestliže přisuzujeme absolutní svobodu Bohu, těžko můžeme přisoudit člověku jakoukoli svobodu. A naopak: přisoudíme-li svobodu člověku, těžko ve svém myšlení zajistíme patřičnou svobodu pro Boha. Řešení problému je spíše v tom, co okouší křesťan ve své víře než v logických pojmech. Při obrácení je si člověk vědom skutečnosti, že má možnost volby mezi Kristem a Antikristem, životem a smrtí [sr. Dt. 30,15-20]. Ale v témž člověku roste víc a více vědomí, že už to nejprvnější ponoukání, jež vedlo k rozhodnutí pro Krista, bylo dílem Ducha sv. Je čím dál tím bezpečněji přesvědčen o tom, že volil nikoli on, ale Bůh, a to nikoli podle nějaké zásluhy, nýbrž z pouhé milosti [1J 4,8-19]. Jistota spásy spočívá v přesvědčení, že jsem byl Bohem vyvolen. Ale z toho věřící člověk nikdy nesmí učinit logický závěr o zavržení druhých. Právě v-í jedněch je nadějí pro druhé. Můžeme tedy s prof. N. H. Snaithem říci, že o lidské volbě mluví člověk nově obrácený, ale jistota o Božím vyvolení je vyjadřovací způsob člověka posvěceného Duchem svatým.