Předuložiti, předzříditi, předzvěděti

Předuložiti, předzříditi, předzvěděti a příslušná podstatná jména jsou výrazy, jimiž NZ označuje jednak Boží *prozřetelnost, jednak to, co křesťanské bohosloví nazývá predestinací, předurčením. V řečtině jde o výrazy horizein [= vymeziti hranici, uložiti, pevně stanoviti, určiti, na př. L 22,22; Sk 10,42; 2,23; 17,26n.31], proorizein [= předuložiti, předzříditi, Ř 8,29.30; Ef 1,5; Sk 4,28; 1K 2,7; Ef 1,11], proginóskein, prognósis, obsahově blízké předcházejícímu [= předem poznati, předem věděti 2Pt 3,17; předzvěděti Ř 8,29; 11,2; 1Pt 1,20], protithenai [= před sebe stavěti, veřejně vystaviti, na př. v kultu Ř 3,25; předsevzíti, stanoviti cíl Ef 1,9], prothesis [= předsevzetí, vůle, úmysl, rozhodnutí Ř 8,28; 9,11; Ef 1,9.11; 3,11; 2Tm 1,9; 3,10], tassein [= zařaditi, určiti, stanoviti Sk 13,48]. Vedle toho je ve SZ i NZ mnoho příbuzných pojmů, jež označují tytéž myšlenky.

1. Prozřetelnost

To, že Bůh jako všemohoucí Stvořitel a svrchovaný Pán řídí a určuje události [J 9,2n], časy [Sk 17,26; Žd 4,7], věci [Jb 37,15n; Mt 5,45; 6,30] a lidi [Iz 41,25; Sk 17,27n] podle své vůle [Ž 115,3] k svému dobrému cíli [Gn 45,8; Př 16,4; Iz 42,6n; 2Pt 3,9], je jednotným názorem celé bible, jak je podrobněji ukázáno v hesle *Prozřetelnost. Iz 45,9nn; Jr 18,1nn přirovnává Boha k hrnčíři, který tvoří nádoby podle své vůle a libosti [sr. Iz 45,7]. Není ve světě ani v životě člověka náhody [Gn 24,56; 45,8; 50,20; Ž 139,1-16; Iz 14,24nn; 37,26]. Vše musí sloužit jeho účelům i slávě [Ž 76,11; 148,8], čímž ovšem není zrušena samostatnost t. zv. druhotných příčin [Jb 38,33; Ž 148,6; Jr 33,20.25] a lidských činitelů [2Pa 36,22], kteří jsou voláni k odpovědnosti [Gn 22,1nn; Ex 16,4; Dt 8,2; 30,15]. Stejně je tomu v NZ, i když je důraz přesunut ze Stvořitele na Otce, Pána nebe i země.

Jestliže křesťanská církev na základě biblického zjevení trvá na víře v Boží prozřetelnost, činí tak proto, že 1. proti starověkému názoru o nepřerušitelném příčinném řetězu [kausální nexus] staví osobního Boha, který zasahuje do tohoto řetězu podle své svrchované vůle; 2. proti moderní skepsi, která popírá Boží prozřetelnost, protože se ve světě shledává s rozpory, jež zdánlivě s prozřetelností nelze spojit, staví víru ve všemohoucího, vševědoucího a moudrého Otce, který věřícím zjevuje své tajemství; 3. proti monismu [pantheismu] staví Boha, Stvořitele nebe i země, který nemůže býti v žádném případě s tímto světem ztotožňován, jenž udržuje tento svět v závislosti na sobě a při tom přece neruší jeho samostatnost, stále bdí nad ním a působí skrze t. zv. causae secundae [druhotné činitele]; 4. proti fatalismu a proti učení o zajetí jednotlivce do přírodních nutností staví nebeského Otce, který řídí i tu nejnepatrnější podrobnost tak, že hřích a utrpení nejsou nutným zlem, ale mohou se stát prostředkem k dobrému těch, kdo se poslušně podrobují Božímu vedení.

2. Předuložení

Poněvadž Boží prozřetelnost je vzhledem k člověku ve své nejhlubší podstatě soteriologická, spasitelná, založená na Božím nezvratném, věčném rozhodnutí, úmyslu [řecky prothesis Ef 1,9 Kral. : předuložil; Ef 1,11 Kral. : předuložení; Ef 3,11 Kral. předuložení; 2Tm 1,9 Kral. : uložení, sr. 2Kr 19,25], bylo třeba, aby Bůh předzvěděl, předzřídil, t. j. v posledku vyvolil nástroje pro uskutečnění tohoto předuložení [úmyslu]. Už SZ mluví o tom, že Bůh určil Seta [= ustanovený, určený] na místo Ábele [Gn 4,25]; Semovi byla dána přednost před Kanánem [Gn 9,26n]; Abraham byl vyvolen, aby v něm byli požehnáni všichni národové země [Gn 18,18]; vyvoleni byli Izák a Jákob [Gn 21,12; 28,1nn], izraelský lid [Za 8,20nn] a konečně i ostatkové k dobru všeho lidu [Jl 2,32]. Toto vyvolení nástrojů právě tak jako spasitelný úmysl mají původ ve svrchované vůli Boží [Am 3,2; Dt 7,6, „proto, že miloval vás Hospodin“ Dt 7,7n; 10,15], tedy naprosto nezáviselo na jakýchkoli vnějších okolnostech.

Vrcholným nástrojem Božího úmyslu [předuložení] je Ježíš Kristus. Prorocké očekávání toho, který má přijíti podle předuložení Božího [Gn 49,10; Iz 9,6; 62,11; Za 9,9; Mal 3,1; 4,5], stalo se majetkem naděje lidu izraelského v době Ježíšově [Mt 11,3]. NZ je přesvědčen, že ten, který přijíti měl, přišel v Ježíši Kristu. Vše v jeho životě bylo uloženo, předuloženo [L 22,22 sr. Sk 17,31, kde Kral. „vystavil“ = určil; dále Sk 10,42 „ustanovený“ = určený; řecky horizein]. Ježíš věděl o své „hodině“ [Mt 26,45; L 12,40.46; J 7,30; 12,27; 17,1], o „kalichu“, který mu byl určen [Mt 26,39 sr. 16, 21; L 13,33]. Vše se dalo podle uložené rady a předzvědění [prognósis] Božího [Sk 2,23; 4,28; Ga 4,4; Ko 1,19; 1Pt 1,20], a také vše v budoucnosti se stane podle Boží dávno uložené rady [Sk 10,42; 17,31; Ef 1,10].

3. Předurčiti, předurčení

V Kral. překladu se sice tyto výrazy nevyskytují, ale církevní věrouka na základě lat. překladu řeckého proorizein, lat. praedestinare [= napřed určiti] mluví o predestinaci, aby vyjádřila, že spasení je založeno ve věčném Božím vyvolení. V Ježíši Kristu, předuloženém nástroji Boží spásy, soustřeďují se a ztělesňují Boží spasitelné cíle, takže na poměru k němu se rozhoduje „osud“ člověka. V Kristu jsou voláni všichni, ale tohoto poslání uposlechnou jen vyvolení [Mt 22,14]. Přijetí Krista u víře znamená být zahrnut do Božího spasitelného předurčení, soustředěného v Kristu. Ale i ti, kteří přijmou Krista, jsou Bohem předzvěděni [1Pt 1,2], předzřízeni [Sk 13,48] a v posledku povoláni prostřednictvím Ježíše Krista v Duchu svatém [Žd 9,15], protože byli „zapsáni v knihu života“ [Zj 13,8; 17,8; 20,12-15]. Cílem tohoto spasitelného předurčení je naše sláva [1K 2,7] a synovství [Ef 1,5].

Nejpropracovanější výklad o Božím předurčení má Pavel v Ř 8,28nn; 9-11; Ef 1,1-12. V Ř 8,28nn naznačuje Pavel stupně Božího předurčení: uložení [prothesis – rozhodnutí] Boží – předzvědění [proginóskein] a předzřízení [proorizein], t. j. vyvolení těch osob, jež mají být připodobněny obrazu Syna Božího – *povolání – *ospravedlnění – oslavení [v budoucnosti]. Ti, kdo byli takto předurčeni, mohou mít jistotu, že jim všecky věci napomáhají k dobrému. Východiskem spasitelného dění je tedy rozhodnutí Boží, anebo, jak to zdůrazňuje Ř 9,11, naprosto svrchovaná milost Boží [Ř 9,15n], nevázaná ani lidským zrodem do určitého lidu [Ř 9,7], ani lidskými zásluhami [Ř 9,16] nebo skutky [Ř 11,6]. Ještě víc je položen důraz na milost v Ef 1,1-12, ale tak, že milost = Ježíš Kristus. Věřící křesťan byl před založením světa vyvolen v Kristu [Ef 1,4], t. j. s ohledem na Krista. Jeho „osud“ je určován Kristem a je na něm závislý, takže Boží určení, uložení o Kristu je současně Božím určením, uložením pro ty, kdo v něm skládají svou naději [Ef 1,12].

Logickým důsledkem předurčení ke spáse je myšlenka předurčení k zahynutí [zavržení]. Ap. Pavel si uvědomuje tento důsledek, ale otázkou: „Ó člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu?“ [Ř 9,20] naznačuje, že v těchto věcech nemají místo závěry formální logiky. Mluví o určení k záhubě jen jako o možnosti: „Což pak, jestliže Bůh chtěje…“ [Ř 9,22], jako by se neodvažoval zařaditi určité osoby do třídy lidí předem zavržených Bohem. Jde jen o logickou možnost, nikoli o skutečnost námi postižitelnou. Biblické svědectví [Ez 18,23.32; 2Pt 3,9] jasně ukazuje, že Bůh nemá zalíbení ve smrti hříšníka, že chce, „aby všichni ku pokání se obrátili“, že poslal svého Syna z lásky ke spasení každému, kdo v něho uvěří [J 3,14n]. Právě Syn vstoupil na místo těch, kteří zhřešili a jimž se nedostává slávy Boží [Ř 3,23; Mt 27,46; J 1,29; 1J 2,2]. Jestliže kdo přesto nedojde spásy, stane se tak proto, že se obrátil zády k předurčenému prostředníku spásy, Ježíši Kristu. Věřící křesťan má tedy plnou jistotu, že došel spásy z pouhé milosti Boží, jež byla dávno pro něho připravena – v tom právě je bezpečnost jeho víry -, na druhé straně však zdůrazňuje plnou odpovědnost člověka. Myšlenku Božího předurčení a svobodné vůle člověka se sotva kdy podaří sladiti tak, aby byla uspokojena lidská logika [Ř 11,33n], právě tak, jako se nám nepodaří při trvání na Boží prozřetelnosti logicky vysvětlit skutečnost zla. *Vyvolení.