Podobenství (podoba, obraz)

Podobenství [stč. = podoba, obraz].

1. Hebr. dᵉmút = napodobenina, kopie, vyobrazení, podobizna [2Kr 16,10; 2Pa 4,3; Iz 40,18], vzezření, tvářnost [Ez 1,10.28; 10,21], postava [Ez 1,5], podoba [Ez 1,16], jev [Ez 1,22; 8,2], vzhled [Ez 10,1]; hebr. tᵉmúná = obraz, vypodobnění [Ex 20,4; Dt 4,16.25; 5,8; sr. Dt 4,12; Ž 17,5]. Hebr. tabnít = model, vzor [Ex 25,9.40], forma [2Kr 16,10; 1Pa 28,11.12], podoba [Joz 22,28; Ž 144,12; Dt 4,16-18; Ez 8,10], podobizna [Ž 106,20]. Jakékoli zpodobňování Boha bylo v Izraeli přísně zakázáno [*Obraz, sr. Ex 20,4n] a je stíháno sžíravou ironií u Iz 44,6-20 jako jeden z nejhorších hříchů, protože vede k uctívání Bohem stvořených věcí místo Stvořitele a je kořenem úpadku náboženského i mravního [Ř 1,20nn; sr. Ga 5,20; 1Te 1,9].

2. Podle Gn 1,26n stvořil Bůh člověka „k svému obrazu“ a „podle svého podobenství“. Pisatel tu zřejmě zápasí o výraz, kterým by vyjádřil, že člověk, ačkoli stvořen, přece jen svou podstatou patří do vyšší oblasti než ostatní tvorové. Při tom užil běžné formule mesopotamské mythologie, podle níž si božstvo před stvořením člověka udělalo na hliněnou tabulku nejprve jakousi skizzu a pak stvořilo svůj protějšek, podobenství, obraz. Mezi vykladači byly spory o to, zda tu jde o podobnost převážně duchovní či tělesnou. Při tom jedni z výrazů v Gn 1,26n rozsuzovali na „osobnost“ člověka, na jeho svobodné já nebo na jeho důstojenství nebo na schopnost užívati svobodně mravních schopností [*Člověk]. Že SZ pisatel myslil převážně na fysickou podobnost [čti *Člověk 6., bible zná člověka jen jako nedílný celek, neštěpí jej jako řecká filosofie na tělo a duši!], aniž při tom dělal závěr na fysickou podobu Boží [i když Nu 12,8 předpokládá viditelnost Boží], je patrno zvl. z Gn 5,1nn, kde se mluví o tělesných potomcích Adamových, zrozených k jeho podobenství a obrazu. Podobně Gn 9,6 zakazuje zabití člověka s odůvodněním, že byl učiněn k obrazu Božímu. Jak SZ člověk rozuměl formuli z Gn 1,26n, je patrno ze Ž 8,6n, kde „sláva“ podle pojetí M. Bubera označuje prý vnější podobu, kdežto „čest“ jeho významnost, snad bychom mohli říci: „to, co z něho vyzařuje“, jeho závažnost, jež jinak patří jen Bohu. Člověk byl oblečen silou [sr. Ecclesiasticus 17,1nn], potřebnou k opanování všeho ostatního stvoření [Gn 1,26.28; 9,2]. Příroda se neobejde bez tohoto lidského panství v zastoupení Božím. I pozemští vládcové staví své obrazy tam, kde nemohou osobně vystupovat. Tak také člověk je pověřencem Božím na tomto světě. Tak se stává jeho „obrazem a podobenstvím“. Oběma těmito výrazy je myšleno vlastně jedno a totéž. Že by člověk toto p. Boží ztratil, o tom SZ nic nepraví. Teprve židovská theologie, která stála pod vlivem řecké filosofie [v 1. stol. př. Kr] a podobnost Bohu vykládala jako neporušitelnost [Kniha Moudrosti 2,23; „Bůh stvořil člověka k neporušitelnosti a k obrazu svému vlastnímu učinil jej“], mluví o ztrátě této podobnosti, způsobené „závistí ďábelskou“ [Kniha Moudrosti 2,24]. Církevní Otcové rozlišovali mezi obrazem, který člověk ani pádem neztratil, a podobenstvím, t. j. tím, k čemu byl člověk určen; tomuto svému určení se člověk stal nevěrný. Ale Gn 1,26n těmito dvěma výrazy vyjadřuje jen jedinou skutečnost, že člověk svou podstatou je něco neskonale vyššího než ostatní stvoření. Jk 3,9 upozorňuje na to, že ten, kdo zlořečí člověku, obrací se tím přímo proti Bohu, jenž stvořil člověka k svému p.3. O p. mluví Žd 8,5 [řecky hypodeigma] a Žd 9,23n [Kral. příkladové], když stánek, který viděl Mojžíš na hoře [Ex 25,40], nazývá typem [Kral. podobenství], praobrazem, zatím co stánek, který zhotovil Mojžíš podle tohoto vzoru [řecky typos] je jen jeho stínovým obrazem, napodobeninou, udělanou rukama, jež ovšem odkazuje jako jakýsi „odraz“ [řecky antitypos, Kral. figura] k nebeskému pravzoru. SZ kult má podle toho jen tenkrát nějakou hodnotu, odkazuje-li na nebeskou svatyni, do níž vešel jednou pro vždy Kristus, aby tam byl přítomen před Bohem v náš prospěch. – „Zhřešiti ku p. přestoupení Adamova“ [Ř. 5,14] = zhřešiti podobným přestoupením jako Adam.

4. Kral. překládají výrazem p. také hebr. mášál [Nu 24,3.15.20n.23; Ž 78,2; Ez 17,2], které jindy překládají pojmem „přísloví“ [Nu 23,7.18; Ž 49,5; Iz 14,4], „řeč“ [Jb 27,1; 29,1]. Hebr. výraz znamenal původně kouzelný výrok, mocné, dynamické slovo, od něhož se očekával jistý účinek. Žehnání a zlořečení bylo takovým mášál. Př 26,7.9 mluví o tom, jak nebezpečné je mášál [Kral. : řeč, přísloví] v ústech blázna a opilého. Výrok božstva byl mášál. O Balámovi se praví [Nu 24,2], že byl nad ním duch Boží, když „vzal p. své“, t. j. když začal pronášet své mocné výroky, proroctví o Izraelovi. Tyto výroky měly obyčejně formu rytmickou, takže později označení mášál bylo přeneseno i na jiné slovesné útvary, zvláště na výrazné výroky, úsloví, *přísloví a *podobenství II. v literárním, našem slova smyslu [Ez 17,2; 24,3]. *Podobný. *Příklad.