Duch Boží

Duch Boží. Podle L. Köhlera [Theologie des Alten Testamentes 1936] není nauka o duchu Božím ve SZ tak propracována, aby mohla být sestavena v logický systém. Správně upozorňuje na to, že na př. u Jeremiáše není vůbec zmínky o d. B. a že u Ozeáše je o něm jen jednou zmínka [9,7 v hebr. textu]. Hebr. rûach označuje ve SZ nejen vánek, dech a dýchání [Jb 41,12; Iz 11,4; 42,5], ale i životní princip, „ducha života“ [Gn 6,17; 7,15; Ab 2,19], vnitřní stav člověka [Iz 57,15; Ex 35,21; Nu 14,24], pohotovost k umění [Ex 28,3], horlivost [= žárlivost Nu 5,14], zlobu [1S 16,23], lež [1Kr 22,22], soud [Iz 4,4], závrati [zmatenost mysli Iz 19,14], smilství [Oz 4,12], milosti a pokorné prosby [Za 12,10] a j. Je tedy mnoho druhů d. Ovšem, i Bůh má ducha a duch tvoří jeho podstatu [Iz 40,13; Za 4,6; Gn 6,3; Iz 63,10]. Nikde sice není ve SZ řečeno, že Bůh je duch, ale všude je dáváno na srozuměnou, že svět Boží je svět duchovní na rozdíl od světa člověkova: „Egyptští jsou lidé, a ne Bůh silný, a koni jejich tělo, a ne duch“ [Iz 31,3].

Bůh dává svého d. lidem velmi různým způsobem. Vzbudil Zachariáše [2Pa 24,20], posilnil Amazu [1Pa 12,18] a Gedeona [Sd 6,34] – v původním textu je všude „oblékl“ tak, jako se obléká šat – naplnil Bezeleele [Ex 31,3], vložil sv. d. do Mojžíše [Iz 63,11], dá svého d. do vnitřností Izraelců [Ez 36,27] jako sílu, dávající schopnost choditi v ustanoveních Božích. Jindy se praví, že Bůh svého d. vyleje [Iz 32,15; 44,3; Ez 39,29; Jl 2,28n], Bůh posílá dokonce i zlého d. a napadá zlým duchem [Sd 9,23; 1S 19,9], dává d. lživého v ústa proroků [1Kr 22,23], vznáší se nad Balámem [Nu 24,2], sestupuje na posly Saulovy a Azariáše [1S 19,20; 2Pa 15,1], ponouká Samsona [Sd 13,25], spočívá na Mojžíšovi [Nu 11,17] a sedmdesáti [Nu 11,25], mluví skrze Davida [2S 23,2], trvale bude na Mesiáši, služebníku Božím [Iz 61,1; 11,2].

D. B. ovšem může být také odňat a může odstoupit [Ž 51,13; 1S 16,14; 1Kr 22,24; 2Kr 2,9], může býti i přenášen vkládáním rukou [Dt 34,9], ale i tu zůstává majetkem Božím, nikoli majetkem člověka.

Působení B. d. se projevuje různě. Samsonovi dává fysickou sílu [Sd 14,6.19; 15,14], jiným soudcům vítězství nad nepřáteli k záchraně Božího lidu [Sd 3,10; 11,29]. D. B. působí zvláštní prorocké vytržení [1S 19,20; Nu 11,25-29; Jl 2,28 *Prorokovati]; vede člověka [2Kr 2,16; Iz 63,14; Ž 143,10]; naplňuje moudrostí a uměním [Ex 31,3; 35,31; Dt 34,9] : vkládá do úst poselství [2Pa 20,14n; 24,20; Ez 11,5; Iz 61,1-3] nebo píseň [2S 23,2] a proměňuje člověka [Ez 36,26-27] v poslušné dítě Boží.

Zvláštní zmínky zasluhuje Gn 1,2, kde někteří vykladači vidí zbytek kosmogonického mythu [duch Boží vznáší se jako slepice nad vejci, které chce vysedět; téhož slovesa je užito v Dt 32,11]; jiní [Gesenius] symbol Boží formující moci, kterou nelze postřehnout právě tak jako nelze postřehnout vzduch anebo vítr, jiní konečně d. B. [Ducha sv.], který ještě nevstoupil v činnost [skrze slovo].

Shrneme-li vše, můžeme říci, že d. B. ve SZ je nástrojem vší Boží činnosti.