Podobenství II (v literárním smyslu)

Podobenství II [v literárním smyslu], řecky parabole, česky vlastně přirovnání, příměr, jenž „zjišťuje nějakou podobnost mezi známou skutečností ze zkušenosti a mezi nějakou duchovní, abstraktní, náboženskou, mravní pravdou; je to obraz vybraný ze všedního života, obraz, kterým se něco nového, méně známého znázorňuje, ilustruje něčím známějším, je to shledávání platnosti zákonů Božích stejně v přírodě jako ve světě ducha“ [Žilka, Podobenství Ježíšova, 1930].

1. Podobenství ve Starém zákoně

Už ve SZ máme náběhy k p. Nejvýraznější z nich je Nátanovo p. o malé ovečce chuďasově a bohatci, který mu ji vzal k pohoštění hosta [2S 12,1-14]; dále o vdově, jejíž jeden syn zabil druhého [2S 14,4-20], o vojínu, jenž nechal uprchnouti zajatce [1Kr 20,35-42] o vinici [Iz 5,1-7], o dvou orlicích [Ez 17,1–10] o lvím mláděti [Ez 19,1-9], o Ahole a Aholibě [Ez 23,1-49], o vřícím hrnci [Ez 24,1-14]. Sd 9,8-20 o stromech, jež si zvolily krále, je však spíše alegorie než podobenství.

2. Podobenství Ježíšova a alegorie

Podobenství Ježíšova nejsou alegorie [jinotaje], t. j. nejsou to smyšlené příběhy, při nichž nezáleží na některé pravděpodobnosti, jen když skrytý, hlubší, domněle pravý duchovní smysl je dobře vyjádřen. V alegorii každá jednotlivá podrobnost obrazného vyprávění má skrytý, jinotajný smysl. V pravém podobenství se obrazný příběh rozvíjí samostatně, podle své vnitřní zákonitosti, a je toliko v jednom bodě přirovnáván k hlubšímu, duchovnímu smyslu.

V praxi ovšem jsou časté smíšené typy, t. j. podobenství s některými alegorickými rysy. Za časů Ježíšových Židé ovšem namnoze vykládali alegoricky téměř celý Starý Zákon. Na př. pobyt lidu izraelského v Egyptě, dobu služby, býval chápán jako alegorický příběh duše zotročené hříchem, strádající pod jeho tyranstvím a konečně milostí Boží vykoupené a uvedené do stavu svobody. I když některá podobenství Ježíšova přecházejí do alegorie [na př. Mt 21,33-41; 22,2-14; 25,14–30], přece v celku p. Ježíšova alegorie nejsou. Ježíš sám nepokládal svá p. za nějaký druh tajuplného, esoterického, t. j. jenom pro „vnitřní“ kruh zasvěcenců určeného učení. Vždyť se sám diví [Mk 4,13], jak je možno, že učedlníci nechápou věci tak jasné, když přece jim jest dáno znáti „tajemství“ království Božího. Ovšem, téměř všechna p. jednají o království Božím. A tato zvěst o království Božím byla jistě jedním z nejtemnějších předmětů Ježíšova kázání. Je to mystérium, tajemství. Je dějinnou skutečností, že současníci nepochopili tohoto poselství vůbec anebo si je nesprávně vykládali. Na tuto skutečnost se vztahují záhadná slova u Mk 4,11; Mt 13,10-16. Zdá se, že byla dvě období v Ježíšově užívání p. jako zvěstovatelského prostředku. Mluvil sice v p-ch v celé šíři své působnosti [Mk 3,23; L 6,39; 7,40-50], ale od určité doby užíval tohoto prostředku převážně [Mt 13,3; Mk 4,2]. Podle Mt 13,34n proto, že tak bylo předpověděno skrze proroka [sr. Ž 49,4n; 78,2n], podle Mt 13,10-16 proto, aby nekající posluchači, kteří nepřátelsky číhali na každé jeho slovo, opravdu nepostihli plný dosah duchovní pravdy, kterou vykládal svým učedníkům v soukromí [Mk 4,33n]. Nesmíme také zapomínat, že u Mk 4,9-11 jde o citát Iz 6,9n, jenž mluví o zatvrzení a zavržení; snad na tento případ myslil Ježíš i u Mt 11,25. Království Boží samo o sobě bylo „tajemstvím“. A tak se mnohým zatvrzelcům i p. o Božím království stala tajemstvím.

3. Janovo evangelium bez podobenství

Je zajímavé, že Janovo evangelium nemá p. Ani tento výraz se v něm nevyskytuje. Co Blahoslav v J 10,6 překládá slovem „podobenství“, zní v řečtině nikoli parabole, nýbrž paroimia, t. j. příměr. Je to arci příbuzný druh, ale přece odlišný. Janovské příměry – jsou to vedle drobnějších hlavně dva: pastýř a ovce v kap. 10 a vinný kmen s ratolestmi v kap. 15 -jsou spíše alegorie. Ještě příměr o vinném kmeni se nejvíce blíží synoptickým p-m, ale již začátek „Já jsem vinný kmen pravý a Otec můj vinař jest“, naznačuje patrně, že zde není příběh nebo přírodní proces jako obraz duchovního dění, nýbrž jinotajné vylíčení nebo spíše naznačení intimního, mystického vztahu mezi učedníky a jejich Mistrem. Druhý příměr pak o pastýřích a ovcích již mnohostí a rozmanitostí rysů – dveře, zloděj a námezdný pastýř, vlk, ovčinec, jiné ovce atd. – a spletí obrazu a věci ukazuje zřejmě, že máme před sebou jiný literární útvar, alegorii.

4. Podobenství v křesťanské literatuře

V křesťanské literatuře p. vznikla a zanikla s Ježíšem. On je přivedl na vrchol, takže nebyla napodobena, poněvadž ve své tvořivosti a kráse jsou nenapodobitelná. Pokusil-li se Pavel o něco podobného v obrazu o ušlechtilé štěpné olivě, jejím kořeni a větvích z plané olivy [Ř 11,16-24], nevytvořil jadrné p., nýbrž běžnou alegorii. P. Ježíšova vynikají názorností, jednoduchostí a průzračností. Od většiny tendenční rétoriky se liší svou jemnou, taktní nevtíravostí, jejich mravní poučnost nekřičí, nepíchá do očí, nebolí a tím neodpuzuje. Ježíš bere materiál ke své obrazné zvěsti z nejrůznějších oblastí; půda s trním, bodláčím, kamením, kvítí a stromy, obilí a koukol, hořčice a fík, vinařství a sadařství, úroda a neplodnost, ptáci, psi a ovce, sůl a světlo, poklad a perla, lampa a kvas, rodina a svatba, lékař a soudce, peníze a obchod, stavba a válka, hostina a pohřeb, přátelství a zloba, ztráta a zisk, pán a otrok, věřitel a dlužník, děti a vdova, pastýř a zahradník, rozsévač a žnec, majetník a nájemce, boháč a chuďas, král a žebrák, rodiče a děti, kněz a levita. Mnohé z těchto obrazů ovšem jsou připraveny už použitím starozákonním a mají ze SZa určitý smysl.

F. Žilka roztřídil p. a obrazné výroky Ježíšovy podle jejich obsahu do šesti skupin. Uvedeme je, připomínajíce ovšem, že je možné třídit a zařazovat také jinak, protože toto zařazení je založeno na jistém pojetí a výkladu p., který není ve všem nesporný. Tento přehled však jistě pomůže i tím, že ukazuje, která z p. a obrazných výroků jsou obsažena v jediném nebo ve dvou nebo ve všech synoptických evangeliích.

I. Podobenství o zákonech království Božího

1. Poklad a perla [Mt 13,44-46].
2. Stará záplata [Mk 2,21-22; Mt 9,16-17; L 5,36-39].
3. O rozdílné půdě [Mk 4,3-9.14-20; Mt 13,3-9.19-23; L 8,5-8.11-15].
4. Símě samočinně rostoucí [Mk 4,26-29].
5. Hořčičné zrno [Mk 4,30-32; Mt 13,31-32; L 13,18-19].
6. Kvas [Mt 13,33; L 13,20].
7. Koukol mezi pšenicí [Mt 13,24-30].
8. Sadba [Mt 15,13].
9. Síť [Mt 13,47-50].
10. Oheň a meč [Mt 10,34-35; L 12,49-51].
11. Brána a cesta [Mt 7,13; L 13,24].
12. Kříž [Mk 8,34; Mt 16,24; L 9,23].
13. jako děti [Mk 10,15; Mt 18,3].
14. Uchem jehly [Mk 10,25; Mt 19,24; L 18,25].
15. Děti a štěňata [Mk 7,24-28; Mt 15,21-27].
16. K ovcím ztraceným [Mt 15,24; 10,6].
17. Ztracené, hledané, nalezené statky [Mt 18,12-14; L 15,4-32].
18. Dva bratři [Mt 21,28-32].
19. Neúrodný fík [L 13,6-9].
20. O hostině a nehodných pozvaných [Mt 22,1-14; L 14,15-24].
21. Dělníci na vinici [Mt 20,1-16].
22. O pronajaté vinici [Mk 12,1-12; Mt 21,33-45; L 20,9-19].

II. Podobenství o vztahu k Bohu

23. Služba dvěma pánům [Mt 6,24; L 16,13].
24. Dva dlužníci [L 7,41-43].
25. Pán a služebník [L 17,7-10].
26. Svěřené hřivny [Mt 25,14-30; L 19,12-27].
27. Synové prosby [Mt 7,9-11; L 11,11-13].
28. O prosícím příteli [L 11,5-13].
29. Vdova a nespravedlivý soudce [L 18,1-8].

III. Podobenství o lidském životě

30. Sůl [Mk 9,49-50; Mt 5,13; L 14,34-35];
31. Lampa na svícnu [Mk 4,21-22; Mt 5,15-16; L 8,16-17].
32. Město na hoře [Mt 5,14].
33. Strom a ovoce [Mt 12,33; L 6,43-44].
34. Pokladnice srdce [Mt 12,34-35; L 6,45 sr. Mk 7,15-20],
35. Pokladna se starými a novými věcmi [Mt 13,52].
36. Na skále a na písku [Mt 7,24-27; L 6,47-49].
37. Pošetilý boháč [L 12,16-21].
38. Boháč a Lazar [L 16,19-31].
39. Příprava na stavbu a na válku [L 14,28-33].
40. Trám v oku [Mt 7,3-5; 6,41-42].
41. Cestou k soudu [Mt 5,25-26; L 12,58-59].
42. Také druhou tvář [Mt 5,39-41; L 6,29].
43. Rozdvojenost [Mk 3,22-27; Mt 12,22-30.43-45; L 11,17-26].

IV. Podobenství o posledních věcech

44. Fík na jaře [Mk 13,28-29; Mt 24,32-33; L 21,29-31].
45. Blesk [Mt 24,27; L 17,24].
46. O desíti družičkách [Mt 25,1-13].
47. Zloděj v noci [Mt 24,43-44; L 12,39-40].
48. O bdělých služebnících [Mk 13,33-37; L 12,35-38].
49. Věrný a nevěrný služebník [Mt 24,45-51; L 12,41-48].
50. Osidlo [L 21,34-35].
51. Mrtvola a supi [Mt 24,28; L 17,37].

V. Obrazné příběhy

52. O nepoctivém správci [L 16,1-12].
53. Hostina [L 14,8-14].
54. Necitelný věřitel [Mt 18,23-35].
55. Milosrdný Samaritán [L 10,25-37].
56. Farizeus a celník [L 18,9-14].

VI. Obrazné výroky

57. Nemocný lékař [L 4,23].
58. Lékař pro nemocné [Mk 2,17; Mt 9,12-13; L 5,31-32].
59. Přítomnost ženichova [Mk 2,18-20; Mt 9,14-15; L 5,33-34].
60. Oko světlem těla [Mt 6,22-23; L 11,34-36].
61. Perly [Mt 7,6].
62. Míra [Mk 4,24; Mt 7,2; L 6,38].
63. Komár a velbloud [Mt 23,24].
64. Slepí vůdcové [Mt 15,14; L 6,39].
65. V ovčím rouně [Mt 7,15].
66. Ovce bez pastýře [Mk 6,34; Mt 9,36].
67. Ovce mezi vlky [Mt 10,16; L 10,3].
68. Jako hadi a holubice [Mt 10,16].
69. Kvočna a kuřátka [Mt 23,37; L 13,34].
70. Žák a učitel [Mt 10,24-25; L 6,40].
71. Třtina [Mt 11,7-8; L 7,24-25].
72. Žeň a dělníci [Mt 9,37; L 10,2].
73. Ve tmě a na světle [Mt 10,27; L 12,3].
74. Hrající a plačící děti [Mt 11,16-17; L 7,31-32].

Při výkladu p. je třeba především pokusit se zjistit, pokud je to možno, do jakého rámce a do jaké souvislosti je zařazeno a jakou konkretní situaci předpokládá, a pak vystihnout základní zvěst, jíž p. na tuto situaci odpovídá. Potom můžeme pochopit, co je trvale platný smysl p. i pro jiné, pozměněné situace. Mnohá p. měla původně smysl útočného, usvědčujícího důkazu [Mt 21,28-32.33-43; L 7,36-48; 10,25-37] pro nepřátele Ježíšovy, mnohá byla prvotní církví zařazena tak, že odpovídala na její změněné postavení. Nesmíme také zapomínat na to, že mnohá p. jsou výrazem t. zv. realisované eschatologie, t. j. zvěstují království Boží, jak bylo už uskutečněno v Ježíši Kristu.