Janovo evangelium

Janovo evangelium, čtvrté v řadě bibl. evangelií, jehož účelem bylo působit na čtenáře tak, aby byla posílena víra [J 19,35; 20,31]. Obrací se ke křesťanskému sboru [ne k pohanům jako L], k lidem, kteří se už přiznávají k Ježíši Kristu jako k Synu Božímu [„ve jménu mém“ 14,13n a „pro jméno mé“ 15,21 je známka vyznávající víry 1,12; 2,23; 3,18; 1J 5,13], aby jim pomohl k plnějšímu a životodárnému zakotvení v Kristu. I prolog [1,1-18] předpokládá mnoho znalostí o Kristu. Jde tedy o křesťanské čtenáře.

1. Pisatel Janova evangelia

Podle starokřesťanské tradice pochází toto e. od Jana Zebedeovce. Také Justin Mučedník, který se stal křesťanem v Efesu kolem r. 130, byl přesvědčen, že pisatelem byl apoštol Kristův. Je sice pravda, že podle svědectví Dionysia z Alexandrie [kolem 260 po Kr.] žil v Efesu ještě jiný Jan, který napsal mnoho křesťanských spisů, ale tradice je jednotná v tom, že koncem apoštolské doby – tedy později než Mt, Mk a L, t. j. ne před r. 75 – Jan ve vysokém stáří napsal své e. Ovšem že už první křesťanská církev si byla vědoma odlišnosti J. e. od t. z v. synoptických evangelií [Mt, Mk a L]. Kliment Alexandrijský poznamenává, že slyšel od svých učitelů, že J. napsal duchovní evangelium na rozdíl od tělesného [t. j. životopisného]. Stejně Origenes. Jan byl symbolisován orlem [Ez 1,5-28; 10,1-22; Zj 4,6], protože „z hlubin tíhne k výšinám“, je schopen hledět do slunce a nepotřebuje oblaků lidské slabosti. Irenaeus, žák Polykarpův [c. 185], výslovně praví, že Jan napsal své evangelium v Efesu.

Je jistě nápadné, že J. e. mlčí o Janovi Zebedeovci, ač jiné, méně významné osoby jmenuje často [3,1; 7,50; 11,1; 12,2; 18,10. 13.40; 19,25.38.39]. Nejmenuje ani Jakuba, bratra J., ani jejich otce ani jejich ctižádostivou matku. Nápadnější je tato anonymita v 1,35-48. Odsud je domněnka, že Jan Zeb. je míněn „učedníkem“, kterého miloval Ježíš [13,23; 19,26;21,7.20]. V podobně anonymním náznaku J 18,15.16; 20,2.8 jde nejspíš – podle Zahna – o Jakuba. Chybí tu přívlastek „kterého miloval Ježíš“. Kap. 21 je pravděpodobně dodatečným doplňkem k evangeliu, ale nikde není J. e. doloženo bez tohoto epilogu. Podle 21,24n však je patrno, že na epilogu pracovalo více osob. Na rozdíl od kap. 1-20 jsou tu jmenováni synové Zebedeovi [21,2]; ale i tu vystupuje učedník, kterého miloval Ježíš [21,7.20]. Zdá se, že doplněk byl napsán jednak za života Janova, jednak v době, kdy J. e. bylo už opisováno a předčítáno v jiných sborech – v Egyptě byl nalezen papyrus, pocházející z doby kolem 125 po Kr., s několika verši J 18 – kde bylo třeba – na rozdíl od Efesu – dosvědčiti spolehlivost jeho svědectví. Ale ani tu J. nedovolil, aby bylo jeho jméno jmenováno. I zde musel stačiti náznak. Evangelium mohl psát jen Žid. Aramejská slova překládá do řečtiny [1,39.42; 4,25; 6,31.49n; 9,7; 11,16; 12,13; 19,13.17; 20,24]. Také zeměpisné údaje ukazují, že pocházel z Palestiny [1,28; 2,1.11; 3,23; 4,5.46; 6,23; 11,54], že zná vzdálenosti [6,19; 11,18], židovské zvyky a názory [jediný se zmiňuje o slavnosti stánků 7,2 a o slavnosti posvěcení chrámu 10,22], a někde to vypadá tak, jako by opravoval synoptické údaje [ukřižování se stalo ne v první svátek velikonoční, nýbrž den před svátkem]. Činnost Ježíšovu rozvrhuje na tři léta [synoptikové na rok]; soustřeďuje se hlavně na Jerusalem a Judstvo. Ježíš je mu hlavně pastýřem jednotlivců [3,1nn; 8,1-11; 13,6-10.36-38; 14,5-11 a j.], což patrně odpovídalo povaze Janově. Ježíš je líčen jako dokonalé zjevení Božího slova v těle [1,14 sr. Ř 8,3; 2K 5,21]. Ovšem, že ani u synoptiků ani u Jana nemáme doslovně zaznamenány řeči Ježíšovy, ale souhlas J. e. se synoptiky je větší, než se uznává, uvážíme-li, že se J. obrací na křesťany. Když J. hledí zpět na to, co napsal, nedovolává se řečí, ale znamení [divů] Ježíšových [2,23; 3,2; 4,45; 6,2; 7,4.31; 10,32; 11,47; 12,37; 20,30n sr. 21,25], na něž řeči navazují a bez nichž by visely ve vzduchu [5,16n; 6,26n]. Podle Jana i Ježíš se dovolává „znamení“, i když je nazývá skutky [5,36; 10,37n; 14,10n; 15,24]. Právě tyto skutky ulehčují víru ve slova a činí nevěru neomluvitelnou [5,31.36; 10,32-38; 14,10-12; 15,22-24]. Nejde tu o pouhé symboly, alegorické znázornění pravd, o nichž obšírněji pojednávají řeči. Ježíš sice konal symbolické divy [Mt 21,19], ale u Jana je takový div zaznamenán jen jeden [9,1-7.39-41]. Mnohé badatele však tyto důvody nepřesvědčují a mají za to, že autorem 4. evangelia nebyl apoštol, nýbrž někdo jiný [snad presbyter Jan], který se jen dovolával svědectví Jana apoštola [J 19,35; 21,24]. Pisatelem byl podle toho nějaký učedník Jana, syna Zebedeova, který podle učení tohoto apoštola napsal své evangelium. Bylo by to tedy „Evangelium Jana presbytera podle svědectví Jana apoštola“ anebo podle Kaftana „Evangelium, reprodukované na základě apoštolské víry“. Jde tu prý o nový typ prakřesťanské zbožnosti, jež stavěla na tom, že Kristus, Spasitel a Pán, byl skutečným člověkem Ježíšem Nazaretským, který jako člověk hledal vůli Boží [2,4n; 7,3-10 sr. 11,3-15], patřil svému národu [1,11] atd. Je to polemika proti doketismu, jenž tvrdil, že Ježíš měl jen zdánlivé tělo. Je to evangelium, jež se octlo na řecké půdě, užívá řeckých způsobů výrazových i myšlenkových. Jeho základ nimi pojmy jsou život-smrt, světlo-tma, pravda– lež, láska–nenávist, Duch sv. a poznání. To vše ovšem nevylučuje apoštolské autorství.

2. Obsah a rozvrh Janova evangelia

Úplně je vynecháno vše, co se týká Ježíšova narození, dětství a pokušení. Dvě hlavní části jsou zřetelně patrné: I. část: 1,19-12,50; II. část: 13,1-20,31. K tomu je připojen prolog 1,1-18 a epilog 21,1- 23. Obsah je tento:

Prolog: 1,1-18 Ježíš, vtělené Slovo, z věčnosti od Boha přišlé na svět, aby zjevilo pravdu a milost.

1.část. 1,19-12,50. Veřejné působení Ježíšovo a jeho činy života a lásky. – Počátky víry a nevěry. Svědectví Janovo. 1,19-36, první učedníci 1,37-52, první zázrak 2,1-12, první prorocký čin [vyčištění chrámu] 2,13-25, rozmluva s Nikodémem 3,1-21, poměr k Janu Křtitelovi 3,22-36, rozmluva se ženou Samaritánkou 4,1-44 na cestě do Galileje. Uzdravení syna služebníka královského 4,44-54.

2. Doba sporů a prvních utkání: 5,1-12,50. Uzdravení člověka 38 let nemocného 5,1-15; hádka s Židy v Jerusalemě pro rušení soboty a o mesiášství 5,16-47; nasycení 5000 v Galileji 6,1-15; řeč o chlebu života 6,16-66; vyznání Petrovo a oznámení zrady Jidášovy 6,67-71; Ježíšův tajný příchod do Jerusalema ke slavnosti stánků 7,1-15; spor se Židy a nové vynoření myšlenky na jeho odstranění 7,16-53; nepůvodní vložka z t. z v. hebrejského evangelia o ženě cizoložnici 8,1-11. Přiostření sporů a osobních útoků na farizeje, kteří ho chtějí kamenovati 8,12-59; uzdravení slepého od narození 9,1-12; nová nesnáz s farizeji 9,13-41; alegorie o dobrém pastýři, nájemníku a ovcích 10,1-21; Ježíš se prohlašuje za jedno s Otcem 10,22-39; úspěšné působení za Jordánem 10,40-42; vzkříšení Lazara v Betany 11,1-45; pikle farizeů a Ježíšovo skrývání se před nimi 11,46-57; týden před velikonocemi Ježíš pomazán drahou mastí od Marie 12,1-11; slavný vjezd do Jerusalema 12,12-19; přijetí zástupců hellenského světa 12,20-27; oslavný hlas s nebe a ještě zarytější nevěra 12,28-50.

II. část. 13,1-20,31; Ježíš se zjevuje jakoMesiáš v utrpení, ve smrti i ve vítěz ství nad smrtí. 1. Soustředění činnosti na kruh učedníků. Umývání nohou 13,1-17; ozná mení zrádce 13,18-33; nové přikázání 13,34-38; potěšení učedníků 14,1-15; zaslíbení Utěšitele 14,16-26; Ježíš odkazuje pokoj 14,27-31; mluví o vinném kmeni 15,1-27; předpovídá utrpení učedníků 16,1-22; povzbuzuje k modlitbě v jeho jménu 16,23-33; t. zv. velekněž ská modlitba 17,1-26.

2. Zrada Jidášova 18,1-11; soud před Annášem 18,12-23; před Kaifášem 18,24-25; za pření Petrovo 18,26-27; před Pilátem 18,28- 40; odsouzení 19,1-15; ukřižování 19,16-37; pohřeb Ježíšův 19,38-42.

3. Zmrtvýchvstání Kristovo

20,1-13; ukázal se Marii 20,14-18; apoštolům 20,19-23; Tomášovi 20,24-31.

Epilog: 21,1-23. Další zjevování a poslední slova.

Janovy epištoly. 1. Obsah I. Janovy; 1,1-4 úvod, v němž pisatel odůvodňuje napsání epištoly osobním setkáním s Kristem. 1,5-2,11 ukazuje, že obecenství s Bohem je nemožné u těch, kdo chodí ve tmě. 2,12-17. napomíná. čtenáře, aby. se. nedali svésti k milování tohoto světa. 2,18-28: jsme na konci světa, protože přišli už Antikristové, ale ti, kteří mají pomazání od svatého, vytrvají, projevujíce tak lásku schopnou všech obětí; 2,28-3,24 tím se liší od synů ďáblových. 4,1-6 je. obráceno. proti. těm, kteří, nevěří v Krista v těle přišlého. [proti t. zv. doketistům]. 4,7-5,12 dokazuje souvislost mezi přikázáním lásky a vírou v Ježíše Krista, Syna Božího: víra je poznání nekonečné Boží lásky k nám. Tato víra nás přenáší do sféry Boží, t. j. lásky. 1J 5,7: „na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jedno jsou. A tři jsou, kteříž svědectví vydávají na zemi“ je vložka, která se octla v textu až v 5. stol. Žádný řecký text až do 14. stol. ji nemá. 5,13-21 konečné napomenutí k vytrvalosti v modlitbě, v boji proti hříchu a světu.

2. Účelem této 1J, která se obrací k celé církvi, je. udržeti. křesťanstvo. v. pravé. víře v Ježíše Krista a v pravé bratrské lásce, bez níž. není. obecenství s Bohem. Napomenutí epištoly je odůvodněno tím, že povstali Anti kristové, kteří se chlubí dokonalou známostí [2,4n], popírající vtělení Kristovo [doketisté] tvrdící o sobě, že mají Ducha [pneumatici] slibující přívržencům věčný život. [2,25-28] lhostejní k těm, kteří Ducha nemají [4,1-6] škrtající smírčí oběť Kristovu jako zbytečnou nevížící se na Zákon.

Proti těmto kacířům hájí pisatel pravé poznání: Ježíš Kristus přišel v těle, aby přinesl jednak poznání Boha s odpuštěním hříchů, jednak možnost zlomiti hřích a žíti účinnou láskou pravými skutky [2,20.27]. Epištole ovšem chybí všecky charakteristické rysy dopisu: jméno autora i adresáta i pozdravy. Někteří badatelé ji proto pokládají za homilii.

3. Doba vzniku je těžko určitelná. První doklady o. 1J máme teprve u Polykarpa a Papia; tedy mezi 100-210. Toto datum je po tvrzeno také tou okolností, že epištola už ne činí rozdílu mezi křesťany původu pohanského a křesťany původu židovského; užívá gnostic kých pojmů. [3,9:. sémě Boží]. a zdůrazňuje známost, což bylo v křesťanství zvykem až právě v této době.

Pisatel se sám nejmenuje; ovšem osobuje si apoštolskou autoritu [1,1-3.5; 4,14], dovolává se svědectví apoštolského kruhu [1,1-3], užívá téže terminologie i frazeologie jako J., takže tradice jednomyslně za autora 1J pokládá pisatele evangelia Janova, který také zamlčuje svoje jméno. Ovšem 1J byla napsána později než evangelium [epištola mluví už o falešných prorocích, užívá pojmu paraklétos…].