Posvěcení

Posvěcení [řecky hagiasmos] je označením duchovního procesu, jehož předpokladem je svatost [Zj 22,11], získaná Božím posvěcením, t. j. smířením v Kristu [Posvěcen]. Jde o stále větší a rozhodnější prokazování příslušnosti k Bohu, dosažené v Kristu skrze víru [Sk 26,18]. Svatost je základem, dokonalá svatost [posvěcení] je cílem věřícího [1Te 5,23n překládá Žilka: „Kéž vás Bůh pokoje posvětí skrz na skrz“]. Vůlí Boží je, aby věřící dosáhli p. [1Te 4,3, sr. Lv 11,44; 1Pt 1,16], t. j. mravní čistoty [1Te 4,4; sr. 1Pt 3,7], v níž se uplatňuje Boží povolání. Opakem p. je mravní nečistota [1Te 4,7]. P. je výsledkem služby „*spravedlnosti“ [Ř 6,19] a vysvobození od hříchu [Ř 6,22]. Tento proces p. je umožněn tím, že věřící přebývají v Kristu Ježíši [1K 1,30] a jsou ponoukáni Duchem sv. [2Te 2,13; 1Pt 1,2]. Jinak řečeno: P. je povolování Duchu sv. a bázeň před jeho zarmucováním [Ef 4,30]. Je to důsledek toho, že věřící se stává chrámem Ducha sv. [1K 6,19]. Že p. není stav, nýbrž úsilí dětí Božích [sr. Ř 6,13.19; 2K 7,1 Žilka: „Provádějme až do konce své posvěcení v bázni Boží“], které byly posvěceny výkupným dílem Kristovým, o setrvání ve stavu svatosti a jeho prohloubení, je vidět z 1Tm 2,15; 2Tm 2,21 a Žd 12,14. Ukazuje to ostatně už úvod k 1Te 4,4 ve v. 1.: „Abyste se v tom rozhojnili více“ [sr. 1Te 3,10-13]. Krátce lze říci, že p., způsobené Bohem v Ježíši Kristu, stojí na počátku duchovního a mravního života křesťanova, ne až na jeho konci. Jde však o růst v tomto p. Tak jako člověk, vytržený v těžké nemoci ze smrti do života, nabývá většího a dokonalejšího zdraví v tom životě, k němuž byl navrácen, tak také duchovně mrtvý člověk, navrácený k duchovnímu životu posvěcením, jež je u Pavla totožné s ospravedlněním, má možnost v tomto duchovním životě se upevňovat. Ale i toto upevňování stojí pod svrchovaným vedením Kristovým [F 1,6].