Posvěcen, posvětiti

Posvěcen, posvětiti. Tyto výrazy souvisí s pojmem *svatý. Svatý je pouze Bůh [Ž 99,9] nebo jeho jméno [Ž 99,3; 111,9] a vše, co nějak přijde do styku s Bohem nebo má vztah k Bohu nebo je jím užito nebo jemu vyhrazeno, má charakter svatosti, jest posvěceno. Nesmíme ovšem tento SZ pojem v nejstarších dobách zaměňovati s naším pojmem svatosti, který je převážně mravní. Opakem svatého je ve SZ především obecný, profánní, normální [1S 21,4]. Později se ovšem pojem toho, co je svaté, prohluboval. Hebr. kořen kdš znamená původně odděliti [od obecného, všedního užívání, od všedního světa, Lv 20,26 sr. 10,10; 19,24n; Dt 20,6; Sd 17,3]. Věci a osoby samy o sobě nejsou svaté, ale svatost jim může být propůjčena tím, že jsou odděleny, že se dostanou do blízkosti Boží nebo věcí a osob od něho už posvěcených [hora Sión je svatá, protože je na ní chrám, Ž 2,6; 3,5; 24,3, sr. Ex 29,37; 30,29; Mt 23,17.19], anebo jsou od Boha prohlášeny za posvěcené [Gn 2,3; Ex 31,13; Lv 20,8; 21,23]. Při tom z počátku převládal názor, že to, co je posvěcené, je vybaveno zvláštními silami, jež mohou být nebezpečné všemu obecnému [Ex 19,12n.24; Sd 6,22n; 13,22, sr. Gn 28,17, zvl. pak vypravování o truhle Hospodinově 1S 5-7]. Posvěcenou, t. j. vyňatou z obecného užívání, mohla být země [Ex 3,5; Joz 5,15], jestliže se k ní přiblížil Bůh; posvěceno mohlo být město [Neh 11,1.18; Iz 48,2; 52,1; Jl 3,17]; p-ými mohly být nádoby [1Kr 8,4], oltář [Ex 29,37; Nu 7,10; 2Pa 7,9], roucha [Ex 29,29] a osoby, jež jimi posluhovaly ve svatyni [Ezd 8,28; Ex 28,41; 29,1]; p. byl stánek [Nu 7,1] a chrám [1Kr 8,63; 9,3.7; 2Pa 29,5]; p-o mohlo být pole [Lv 27,21], pokrmy a plodiny [Lv 19,24n; 22,16], zvl. prvotiny [Ex 23,19], p-i museli být prvorození [Ex 13,2], svátky a dny [Ex 20,8. 11; 35,2; Lv 23; 25,10; Neh 8,9nn], shromáždění [Jl 2,16], celý „národ“ [Ex 19,4nn; Lv 11,44; Dt 4,7]. I válka byla posvěcována. Vyzdvihnouti válku, vyhlásit boj, připravit, přistrojiti bojovníky zní v hebr. posvětit válku atd. [Jr 6,4; 22,7; 51,27n; Jl 3,9; Mi 3,5]. Bojovníci museli být p-i, t. j. muselo být u nich odstraněno vše, co by je mohlo oddělovat od zdroje síly, Boha [1S 21,5; Iz 13,3]. I vojenské ležení muselo být zbaveno všeho nečistého [Nu 5,3; Dt 23,14]. A možná, že výraz „mazati pavézy“ [2S 1,21; Iz 21,5] znamená určitý druh svěcení posvátným olejem. Války izraelské byly „boje Hospodinovy“ [Nu 21,14]. Začínaly oběťmi [1S 7,9; 13,9n], při nichž podle Pedersena byl zpíván Ž 20 nebo jiný podobný žalm. Vítězství začínalo ve svatyni. Do boje byly neseny posvátné předměty [Nu 10,35n; 31,6; 1S 4,3nn]. I válečná kořist musela být posvěcena, t. j. její část musela být odevzdána Bohu, aby ostatní část mohla být přivlastněna bojovníky a lidem [Nu 31,25-54; Sd 8,24-27; 2S 8,7n. 11n; Iz 23,18]. Právě na izraelských bojovnících je vidět, co prakticky znamená být p.: je to do určité míry vyšinutí z normálního, všedního života [1S 21,6; 2S 11,11], jež bylo u bojovníků dočasné, u Nazarejců trvalé [Sd 13,4n.14; Nu 6,2-20]. V p-ých dnech se nesmělo pracovat [Ex 20,8-10; 35,3; Nu 15,32-36; Neh 10,31; Iz 58,13n; Jr 17,21 nn; Am 8,4-6, sr. L 6,5]. Smyslem těchto příkazů a zákazů bylo udržení a nabytí vnitřní životní síly ze styku se zdrojem síly, Bohem, nebo jeho Zákonem [Lv 20,7n; Nu 15,40; Dt 28,9n].

Druhou složkou svatosti [posvěcenosti] je kultická čistota. To, co je odděleno pro Boha, musí být kulticky čisté. Časem toto pojetí nabylo převahy, takže svatý, posvěcený = kulticky čistý. Jen člověk kulticky *čistý se směl blížiti Bohu a přijmouti od něho potvrzení smlouvy a tudíž odpuštění skrze oběť [Př 15,8; 21,27]. Kultické čistoty bylo dosahováno sepráním roucha a omytím těla [Ex 19,10.14; 30,17nn; 40,31nn], odstraněním všeho, co kulticky znečišťuje [Lv 12,4; 21,23; 22,3n.6n; Nu 19,20; Joz 7,13], zvláště však všeho, co nějak souviselo s cizími kulty [Lv 11,44]. Šlo to tak daleko, že byly zakázány i smíšené sňatky [Ezd 9,2; 10,10; Mal 2,11]. Neboť Izrael měl být „království kněžské a národ svatý“ [Ex 19,6; Lv 19,2; 20,26] „símě svaté“ [Ezd 9,2], „svatý lid“ [Dn 8,24]. Zvláště *kněží „nesou nepravost svatyně“, t. j. jsou odpovědni za to, aby svatyně zůstávala ve „stavu posvěcení“ jako středisko, odkudž se posvěcení šíří mezi lid, museli dbát toho, aby sami byli svatí [Ex 29; Lv 8; 10,9; 21,1n.6n.9, sr. s Ez 44,22.25nn; Lv 21,16nn]. Pro velekněze platily ještě přísnější zákony, protože jeho posvěcenost byla vyššího stupně než kněží a lidu [Lv 10,6n; 21,10nn]. Jeho povinností totiž bylo přisluhovat ve svatyni svatých, kdežto kněží směli jen do svatyně a lid pouze do nádvoří; svatost Hospodinova byla soustředěna ve svatyni svatých. Úsilí o posvěcení nakonec naplnilo celého Izraele, zvláště po návratu ze zajetí. – To, co bylo posvěceno, nesmělo být ničím poskvrněno [Nu 35,33; Iz 24,5; Jr 3,1n]. Zvláště chrám musel být chráněn před znesvěcením cizími kulty [Lv 20,2n, sr. Ez 20,39], ale i cizinci [Ez 44,7; Za 14,21, sr. Nu 1,51; 3,10] a kupčením [sr. Mt 21,12nn]. Jerusalem se měl stát svatým městem [Jl 3,17].

I když se na první pohled zdá, že pojem p. je více ceremoniální, naturalistický a kultický než mravní, přece jen obsahoval prvky, které nutně vedly k jeho zethisování. Možno říci, že ethické prvky byly v zárodku obsaženy jak v pojetí posvěcení jako vyhrazení Bohu, tak v pojetí p. jako kultické čistoty. Především přesvědčení, že Bůh je osobní původce posvěcení [„Já jsem Hospodin, posvětitel váš“ Lv 20,8; 21,23; Ez 20,12], stvořilo předpoklad pro osobní pojetí svatosti, jež musí být darována [Iz 6,7]. Stále hlubší chápání Boží svatosti [Iz 6,3.5; Ab 1,12n] nutně vedlo k projevům, na něž mohl navázat NZ [Ž 15; 24,3-6; 51; Iz 1,4.16n; Jr 4,1-4; Ez 36,16-28]. Již t. zv. Zákon svatosti [Lv 17-26] s ustavičným refrénem „Já Hospodin Bůh váš“ musel probouzet vědomí, že Izraelova svatost musí být měřena svatostí Boží. Bůh chce být „posvěcen uprostřed synů Izraelských“ [Lv 22,32; Nu 20,12; 27,14], t. j. uznán a vyznáván v bázni a v důvěře jako svrchovaný Pán, který soudí a vysvobozuje [Iz 8,13, sr. 5,15n; 29,23; Ez 20,41]. „Posvětiti“ tu je totožné s vyvýšením a oslavením Božího jména mezi národy [Ez 28,22.25; 36,23; 38,16.23; 39,27]. Právě svými soudy [Lv 10,2n; Nu 20,13] i spásou Bůh sám sebe posvěcuje, t. j. zjevuje mezi národy svou podstatu. V době mezi SZ a NZ se stalo posvěcování jména Božího zachováváním jeho přikázání a bezúhonným životem nejvyšší zásadou a pohnutkou mravního jednání.

V NZ jde o řecký výraz hagiazein [= posvětiti], známý skoro výhradně jen v biblické anebo pod biblickým vlivem stojící řečtině. Modlí-li se křesťan podle Ježíšova návodu „Posvěť se jméno tvé“ [Mt 6,9; L 11,2], prosí za to, aby Bůh, jenž je *svatý svatost zjevil [sr. Ez 20,41; 38,16] nyní ve věřících a jednou při posledním soudu. Svou svatost ve věřících zjevuje tím, že jim dá při modlitbě okoušet svou vznešenost a vyvýšenost a probouzí v nich posvátnou bázeň [sr. Iz 6,3n]. Jiní vykladači se domnívají, že v této prosbě jde vlastně o slib: „Chceme posvěcovat [oslavovat svatost] tvé jméno“, jak to činili serafínové ve vidění Izaiášově [Iz 6,3]. Zdá se však, že neprávem. Subjektem posvěcení tu může být jen Bůh, ne člověk, právě tak, jako příchod království může uskutečnit a vůli svou na zemi prosadit jen Bůh.

Poněkud jiný význam má výraz „posvěcuji sebe samého za ně“ u J 17,19. Ježíš Kristus na základě svého božství [jen Bůh nebo Duch sv. může posvěcovat, Ř 15,16; J 6,69] sama sebe odděluje a určuje [posvěcuji sebe = dávám se k disposici Bohu, obětuji sebe] za oběť [J 1,29], když ho k tomu před jeho vtělením určil Bůh [J 10,36, sr. Jr 1,5], aby věřící v něho „v pravdě“ [zde snad na rozdíl od SZ obětí, jež nebyly s to skutečně posvětiti, sr. Žd 9,13n. *Pravda] byli posvěceni, t. j. stali se Božím majetkem a jeho služebníky. Toto posvěcení učedníků nazývá Ježíš J 17,17 posvěcením v pravdě, t. j. skrze pravé poznání Božího Slova, jímž Bůh v Kristu oslovuje věřící [sr. J 1,14.18; 14,7-9; 17,6.25n; 2K 4,6; Jr 9,23n; 31,34]. Jen toto posvěcení je s to zachovati učedníky od zlého na světě, t. j. vyjmouti je z nadvlády knížete tohoto světa. Ve stejném smyslu posvěcuje Kristus svou církev [Ef 5,26].

Toto sebeobětování Kristovo jako prostředek posvěcení zdůrazňuje zvl. Žd. V Adamovi [?Abrahamovi v. 16] po tělesné stránce jsou věřící a Kristus jedno [„z jednoho jsou všichni“, Žd 2,11.14], ale protože Kristus byl současně svatým Synem, jenž se dostal k cíli svého určení skrze utrpení [Žd 2,9n], očišťuje a posvěcuje svou sebeobětí [Žd 10,10.14; 13,12] ty, jež se nestydí „nazývati bratřími“ [Žd 2,11]. Na základě tohoto očištění a posvěcení smějí věřící svobodně přistupovati k trůnu Božímu [Žd 4,16; 10,19-22]. Věřící ovšem nesmějí „krev smlouvy, kterou byli posvěceni“, potupovat [Žd 10,29] svévolným upadáním do stavu neposvěcenosti, nýbrž osvědčovat životem svou svatost, jež jim byla vydobyta Kristem [sr. Žd 10,22nn; 12,14; Zj 22,11]. Je tu patrná souvislost posvěcení se smírčí sebeobětí Kristovou.

To, co Žd nazývá očištěním a posvěcením [Žd 9,13n], nazývá Pavel *ospravedlněním a posvěcením, při čemž klade důraz na ospravedlnění. Ale všecky rysy ospravedlnění se shodují u Pavla s tím, co charakterisovalo pojem posvěcení ve SZ. „Věřící nejsou sami svoji“, „jsou Boží“ [1K 6,19n], jsou živi pro Boha [Ř 6,11], jsou živou obětí [Ř 12,1]. Jiný důraz v terminologii souvisí s jeho východiskem. Pavel vidí hříšníka tváří v tvář Zákonu, vůči němuž se jeví jako vinník, neschopný jeho plnění, kdežto pisatel Žd vidí člověka poskvrněného a proto vyloučeného z Boží svatyně, pro Pavla posvěcení znamená přijetí za služebníka Božího [Ř 6,12-22], pro pisatele Žd schopnost pravé bohoslužby [Žd 12,14]. Pro oba je očištění [ospravedlnění] a posvěcení něčím darovaným v Kristu Ježíši [1K 1,2] nebo v Duchu sv. [Ř 15,16; 1K 6,11]. Být p. je pro Pavla být povolaným svatým, t. j. Boží povolání do království Kristova, jehož je uposlechnuto, posvěcuje [1K 1,9.23-30; 1Te 2,12]. 1K 6,11 [sr. Ř 6,4nn; Ko 2,12] pak ukazuje, že křest v Krista, pokřtění s Kristem je základem posvěcení i ospravedlnění [sr. 1K 1,30; Ef 5,26]. Ti, kdo byli Bohem [Kristem, Duchem sv.] posvěceni, obdrží dědictví v světle [Sk 20,32; 26,18, sr. Dt 33,3; Ko 1,12]. A jako ve SZ, tak i u Pavla styk s někým, kdo je p., posvěcuje [1K 7,14, sr. 1Tm 4,3-5], t. j. zahrnuje do oblasti Boží blízkosti. Ovšem, také u Pavla se musí svatost jako vztah k Bohu a ke Kristu projevovat v mravní čistotě [1Te 4,4.7; Ř 5,21-6,1 nn]. Posvěcení.

Žd 2,10 překládají Kral. řecký tvar teleiósai [= dokonalým učiniti] výrazem „posvětil“. Žilka překládá: „Slušelo zajisté, aby ten, kvůli němuž je všecko a skrze něhož je všecko, skrze utrpení dokonalým učinil vůdce spásy, jenž mnoho synů přivedl k slávě.“ Žilka tomuto místu rozumí tak, že v něm jde o vyvrcholení Kristova božství, o zdokonalení jeho podstaty [stejně Riggenbach]. Podobně překládá Hejčl – Sýkora: „Slušelo se zajisté na toho, k němuž a skrze něhož je všechno, aby [také] původce spásy, který přivedl mnoho synů k slávě, utrpením uvedl k jeho oslavení.“ V poznámce dodává: „Právě tímto utrpením si získal Kristus, původce spásy, největší slávu.“ Cremer-Kógel však, patrně správně, chápe toto místo v tom smyslu, že jde nikoli o podstatu Syna Božího, nýbrž o jeho mesiášské povolání, jímž procházel od stupně k stupni. Vyvrcholení a cíle dosáhlo toto povolání v utrpení na kříži. Tímto utrpením posvětil i věřící, t. j. zasvětil je Bohu. V tom smyslu překládá Škrabal: „Aby utrpením přivedl k cíli původce jejich spásy.“ Tak bylo jeho povolání naplněno, jeho dílo ukončeno.