Přistoupiti, přistupovati

Přistoupiti, přistupovati. Obě slovesa, jimiž jsou ve SZ překládány většinou výrazy nágaš [= blížiti se, *přiblížiti se], kárab [= přiblížiti se] a bó' [= přijíti, vejíti], mají vedle obvyklého významu přikročiti k něčemu tak, že u toho nebo před tím stojím [Gn 45,4; 2S 11,20; Jb 41,4], také význam připojiti se ke komu nebo k čemu [Est 8,17], obcovati s kým [Ex 19,15; Lv 18,6.19; 20,16; Iz 8,3; Ez 18,6], jednati s kým [hebr. 'ásá 1Kr 2,9], státi v čem, na něco přistoupiti [hebr. 'ámad 2Kr 23,3]. Většinou však mají slovesa význam kultický: Aron přistupuje ke dveřím stánku, aby přijal kněžské svěcení [Ex 29,4.8; 40,12; Lv 8,24, sr. Nu 8,9n]; shromáždění přistupuje a stojí před Hospodinem [Lv 9,5, sr. 1S 14,36], Aron přistupuje k oltáři [Lv 9,8], Mojžíš „přistupuje k mrákotě, kdež byl Bůh“ [Ex 20,21], ale dokud nebyl kulticky připraven, nesměl vstoupiti na posvátné místo [Ex 3,5]. Je samozřejmé, že *cizí nesměli p. k stánku úmluvy [Nu 18,5] a za určitých okolností ani levité nesměli p. k nádobám svatyně a k oltáři [Nu 18,3]. Ve své svatosti nepřibližitelný Bůh přece jen dovoluje lidu smlouvy, aby k němu přistupoval prostřednictvím kultu, modlitby a ovšem i Zákona [sr. Ž 119,151.155]. Poněkud nesrozumitelný je překlad Ž 71,16. Doslovně zní tento verš takto: „Vejdu v projevy moci svého Pána“. Zeman překládá: „Budu se obírat projevy moci svého Pána“. Duhm se domnívá, že jde o protiklad k v. 15, kde v závěru žalmista prý vyznává, že se sice nevyzná ve svaté mantice, v posvátných číslech, jimiž se odhaluje budoucnost [Kral. : „ačkoli počtu nevím“], ale že mu stačí obírat se mocí Hospodinovou.

V NZ jde o slovesa pareiserchesthai [= vlouditi se, přidružiti se dodatečně], proserchesthai [= přiblížiti se, něčím se zabývati, dostaviti se před někoho]. Prvního slova je užito v Ř 5,20 o Zákoně, který nezaujímal hlavní místo v plánu Božím se světem, ale dostavil se, přidružil se k hříchu dodatečně jako vedlejší činitel, aby lidem hřích mohl býti přičítán. Tak ve skutečnosti rozmnožoval provinění, ale současně budil a živil touhu po milosti. Druhého slovesa je užito v našem slova smyslu o přiblížení, přidružení, připojení k někomu [Sk 10,28]. Andělé i satan přistupovali k Ježíšovi [Mt 4,3.11 *Přisluhovati], ale také ti, kteří v něho uvěřili [Mt 5,1; 8,25; 18,21; 28,9; Mk 6,35; L 8,24], slepí a jinak nemocní [Mt 9,28; 21,14; 9,20] a jejich příbuzní [Mt 8,5; 17,14], kteří hledali pomoc anebo měli něco na srdci [Mt 9,14; 19,16; 20,20; 26,7]. V nepřátelském úmyslu k němu přistupovali zákoníci a farizeové, saduceové a starší [Mt 15,1; 16,1; 19,3; 26,50; L 23,36], ale i Jidáš [Mt 26,49; Mk 14,45]. Čtenáři, zvyklí na kultický význam těchto sloves ve SZ, vyciťovali, že za přistupováním k Ježíšovi bylo něco z posvátné úcty [sr. Mt 20,20] anebo z trestuhodné neúcty. Je příznačné, že kdykoliv evangelia užívají slovesa proserchesthai o Ježíšovi, vždy tím naznačují jeho rozhodnutí mesiášsky zasáhnout ve prospěch člověka [Mk 1,31; L 7,14, sr. L 9,42; Mt 28,18]. Podobný význam má rozkaz Ducha sv. Filipovi ve Sk 8,29.

Kultický význam má toto sloveso v Žd 10,1, kde se mluví o tom, že oběti, nařízené Zákonem, nemohou nikdy dokonalými činiti ty, kdož takto k Bohu p-ují. K Bohu, k hoře Sijónu [Žd 12,18.22] je možno p. jen s vírou [Žd 11,6], skrze Krista [Žd 7,25]. P. k Bohu je totéž co p. k trůnu milosti [Žd 4,16] a veleknězi Kristu [Žd 10,22, sr. 1Pt 2,4]. Všecky SZ předpisy o přistupování k Bohu platí i zde. Jsou však přeneseny víc do oblasti mravní než kultické.