Vstoupiti

Vstoupiti, vystoupiti [po žebříku Gn 28,12; na horu Mt 5,1; 14,23; 15,29 a j.; na loď Mt 14,22; na plochou střechu domu L 5,19; na strom Pís 7,8; L 19,4; do země výše položené, na př. z Egypta do Palestiny Gn 13,1 a pod.]. Do Jerusalema se vždy vystupovalo 2S 24,18 právě tak jako do svatyně Ex 34,24, takže se výraz v-i stal přímo kultickým výrazem [L 18,10; 19,28; J 2,13; 7,14; Sk 3,1]. Jerusalem i pro křesťany měl význam nikoli jen zeměpisný; byl sídlem pracírkve [Ga 2,1n] a v-i do Jerusalema znamenalo navštíviti bohoslužebné shromáždění apoštolské církve. Někdy stačilo samotné sloveso v-i a každý čtenář věděl, že šlo o návštěvu a účast na bohoslužbách v Jerusalemě. Nejpatrnější je to na Sk 18,22 v překladu Škrabalově: „Když přijel do Caesareje, vystoupil [do Jerusalema], pozdravil církev a sestoupil do Antiochie“. Podobně Hejčl-Sýkora. Vzniklo to tak, že jak Jerusalem, tak svatyně stály na vyvýšených místech, takže se k nim vystupovalo. Sloveso v-i se stalo odborným názvem pro vstup do svatyně, chrámu, do blízkosti Boží bez ohledu na zeměpisné nebo výškové určení.

Odtud padá určité světlo na místa, kde se mluví o vstoupení do nebe [Dt 30,12; 2Kr 2,11; Kaz 3,21; Am 9,2]. Kristovo nanebevstoupení je popisováno různými výrazy a slovními obraty: býti vzat do nebe [Sk 1,2.11], býti vzat v slávu [1Tm 3,16], býti zvýšen, vyvýšen pravicí Boží [Sk 2,33; 5,31], posaditi [se] na pravici Boží na nebesích [Ef 1,20; Žd 1,3], seděti na pravici Boží [Žd 10,12], vstoupiti v nebe [J 3,13], k Otci [J 20,17], v-i vysoko nade všecka nebesa [Ef 4,8nn] a pod. Tyto výrazy a obraty byly ovšem tvořeny v době, kdy vládla ptolemaiovská astronomie [*Nebe], takže se setkáváme s prostorovými představami [Sk 1,11; F 3,20; 1Te 1,10]. Ale už obrat ‚na pravici Boží‘ naznačuje nikoli místo, nýbrž spoluúčast na svrchovanosti Boží. Ve svatodušním kázání uvádí Petr Ž 110,1 jako důkaz, že to byl Kristus, a nikoli David, který vstoupil na nebesa [Sk 2,34]. Ježíš Kristus, který sestoupil s nebe [J 3,12n] a tak se dobrovolně zbavil božské slávy [F 2,7], vstoupil zase tam, kde dříve byl [J 6,62, sr. Ef 4,8-10]. Jeho nanebevstoupení je vstoupením k Otci [J 20,17]. Už za pozemského života byl ve stálém styku s nebeským světem [J 1,52, sr. Gn 28,12]. Preexistentní Kristus sestoupil na zem a zase vstoupil do nebe [Ř 10,6n]. Na celé řadě míst vzkříšení a nanebevstoupení nejsou rozlišovány jako dvě oddělené události [sr. Sk 2,32n; Ř 8,34; Ef 1,20; F 2,9; Ko 3,1; 1Tm 3,16; 1Pt 3,22], ale je theologický rozdíl mezi tím, řeknu-li, že Ježíš Kristus se podílí na svrchovanosti Boží nad nebem i zemí, ač obě skutečnosti spolu úzce souvisí. Vypravování o nanebevstoupení Kristově jako o odlišné události od vzkříšení je vlastně jen u L 24,50nn a ve Sk 1,9-11. Při tom však slova „a nesen jest do nebe“ u L 24,51 jsou vynechána v nejdůležitějších rukopisech. Žilka překládá: „Vtom, co jim žehnal, vzdálil se od nich. Oni pak vrátili se do Jerusalema s velikou radostí…“. Ve Sk 1,9nn se praví, že Ježíš Kristus před očima učedníků „vzhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich“ [sr. 2Kr 2,11]. Podle přesvědčení prvotní církve měl vzkříšený Kristus ‚duchovní tělo‘ [*Vzkříšení, 1K 15,44]. V tomto vzkříšeném duchovním těle se ukázal několikrát apoštolům, při čemž pokaždé se „vzdálil od nich“. A jediný rozdíl mezi nanebevstoupením a kterýmkoli předcházejícím ‚braním se od nich‘ byl v tom, že nanebevstoupení bylo v řadě poslední ze zjevení vzkříšeného Krista. Byl to jakýsi symbol pro apoštoly, že je ukončena řada zjevení vzkříšeného Krista, „jimiž Pán shromáždil jádro své církve a založil svědectví, na němž tato církev může a má státi až do skonání světa, to jest do jeho druhého příchodu, jsouc živa jistotou, že tento Pán jest jí neviditelně, ale skutečně přítomen“ [J. B Souček, Utrpení Páně, str. 258]. Nanebevstoupení Páně je vstoupením do slávy Boží. Oblak, který Krista zahalil, je zřejmě symbolem Boží přítomnosti [sr. Ex 13,21n; 33,7-11; Nu 10,33]. Ukončení viditelného styku s ukřižovaným Kristem znamenalo počátek nového způsobu tohoto styku a nového působení ve prospěch lidstva. Nanebevzatý Kristus je Králem, jehož svrchovanosti podléhá všecko [sr. Ef 1,20n; F 2,9nn; Žd 1,3n; 1Pt 3,22; Zj 5,11nn]. Ale nanebevzatý Kristus je také Předchůdcem; v něm lidská přirozenost dosáhla svého cíle, a to, že jej Otec přijal, je zárukou našeho přijetí v něm [sr. J 14,3; Ef 2,6; Žd 6,20; 10,19nn].

Nanebevzatý Kristus je i Knězem, který oroduje za nás [sr. Ř 8,34; Žd 4,16nn; 7,25n]. Jeho oběť na kříži zůstává trvale v platnosti před Bohem [Žd 7,23nn; 9,24; 1J 2,1n; Zj 5,6]. Na tomto přesvědčení stojí nejen prvotní církev, ale celá existence křesťanské církve vůbec.

Podle Sk 10,4 i modlitby a almužny vstupují před Boha, aby se na ně rozpomenul. Sr. Jk 5,4. *Volati. ,Vstupovati na mysl, srdce‘ [Jr 51,50; Ez 11,5; L 24,38; Sk 7,23] = silně zaměstnávati mysl, srdce; zmocniti se mysli, srdce.