Volati, volání

Volati, volání. *Křičeti. *Kázání, kázati. Ve SZ-ě je tak překládáno pět hebr. výrazů, nejčastěji kárá' [= volati, na př. Gn 41,43; Ex 32,5; 1S 3,5; Ž 3,5; 4,2.4; 17,6; 147,9; Př 1,21.24.28; 8,1; Pís 5,6; Oz 11,2.7 a j.; přivolávati, provolávati, Iz 6,3n a j.], pak zá'ak, sá'ak, sᵉ'áká [= křičeti, na př. Sd 10,10.14; 1S 7,8; 12,10; Oz 7,14; Jl 1,14; Jon 1,5; volání o pomstu, Jb 16,18 a j.; křikem vymáhat, Gn 41,55; Ex 5,9 a j.], š-v-', šav'á [= volati o pomoc; volání o pomoc, na př. Jb 24,12; 38,41; Ž 18,42; 34,16; Ab 1,2], rinná [= plesání, prozpěvování, na př. Ž 30,6; 1Kr 22,36; naříkání, na př. Ž 17,1; 61,2; 88,3 a j.]. Může při tom jít o hlasité vyhlašování Božího poselství [Iz 40,6, sr. Mt 3,3; Mk 1,3; L 3,4; J 1,23] nebo poselství králova [Iz 36,13], jindy však jde o zoufalý křik utištěných a znásilňovaných k Bohu, volání o pomoc [Ex 22,22nn; Nu 20,16; Sd 3,9.15; 4,3; 6,6n; 10,10, sr. Dt 24,15; Mal 3,5; Jk 5,4]. Nevinně vylitá krev Abelova volá k Bohu o pomstu [Gn 4,10, sr. 1Kr 21,19nn] stejně jako půda vymrskaná nesvědomitým hospodářem [Jb 31,38]. Jb 16,18nn si přeje, aby pro jeho v-í o pomstu nebylo odpočinutí [Kral. ‚nechť nemá místa‘], protože je přesvědčen, že má v nebesích svědka, který vykoná soud [sr. Dt 32,43; Iz 26,21; L 18,7]. Nejčastěji však výrazy v-i, v-í označují úpěnlivé modlitební prosby [Ž 3,5; 4,4; 17,6; 88,2.14 a j.]. Vyslýchá-li Bůh v-í mladých krkavců po potravě [Ž 147,9], jak by neslyšel úpěnlivé prosby člověka? [sr. L 18,8; Zj 6,10]. Bůh si přeje, aby prorok k němu volal a slibuje mu, že se ohlásí a oznámí vysvobození ze zajetí a příchod Mesiášův [Jr 33,3nn]. Ale viz také heslo *Křičeti.

V NZ-ě je tak přeloženo sedm řeckých výrazů, nejčastěji krazein, anakrazein [= křičeti, vykřiknouti, hlasitě zvolati, na př. Mk 3,11; 9,26; Mt 20,30; 27,50 a j.], boé [= v-í o pomoc, Jk 5,4], boán [= hlasitě volati, zvolati, na př. Mt 3,3; L 18,7; J 1,23, sr. Mk 15,34; L 9,38 a j.] fónein, prosfónein [= přivolávati, zavolati k sobě, mluviti, na př. Mt 27,47; Mk 10,49; J 11,28; sr. L 6,13; 13,12; 23,20; Sk 22,2], kalein [= volati jménem, nazývati; přivolati; zváti, na př. Mt 9,13; Mk 2,17; povolati, Ga 5,8. *Povolán, povolání] a kéryssein [= hlásati jako herold, kázati, Zj 5,2. *Kázání, kázati]. *Křičeti. I v NZ-ě jde o přivolávání pomoci [Mt 9,27, sr. 20,30n; 15,22n; Mk 9,24], o radostné plesání a prokřikování [Mt 21,9.15; Mk 11,9; L 19,40; J 12,13; Zj 7,10], ale také o výkřiky nenávisti a vzrušení rozčileného davu [Mk 15,13n; sr. L 23,18; J 18,40; 19,12; Sk 19,34], o vydávání svědectví, vyhlašování a slavnostním prohlašování [J 1,15; 7,28.37n; sr. 12,44n; Zj 18,2], o rozkazu [Zj 7,2; 14,45, sr. 19,17] a pod.

U Mk 15,34 jde o Ježíšovo modlitební v-í na kříži. Není to v-í o pomstu nad nepřáteli, kteří ho přivedli na kříž, nýbrž v-í po Bohu v době největší úzkosti a osamocenosti. Ale už to, že toto v-í bylo citátem ze Ž 22,2, ukazuje, že je to výraz synovské sebeodevzdanosti, nikoli zoufalosti. Anebo, jak to vyjadřuje Stauffer [TWNT I., 627]: „Tento křik, v němž člověk to poslední, co má, vydává Bohu, tento smrtelný výkřik starého člověka, je podle starokřesťanského přesvědčení již prvním výkřikem nového člověka, jenž se ohlásil k životu v hodině smrti Syna Božího“. Sr. 2K 13,4; Ga 4,4nn.

Ř 8,15 a Ga 4,6 ukazují na to, že věřící, kteří přijali Ducha sv., stali se dítkami Božími, a proto vzývají Boha názvem ‚Abba, Otče‘. Snad tu jde o počátek modlitby Páně. V tomto zvolání jsou vyjádřeny jistota a radost, s nimiž se na Boha obracejí ti, kteří jsou vedeni Duchem. Řeč otroků zní docela jinak.