Kázání, kázati, kazatel

Kázání, kázati, kazatel. Už pohled do české konkordance ukazuje, že tyto pojmy se vyskytují v SZ velmi zřídka. Lutherův překlad jich má více, ale přihlédneme-li k hebr. textu, shledáme, že výraz. kázati v dnešním slova smyslu se ve SZ nevyskytuje. Pouze jednou, a to ještě v aram. textu Dn 5,29, kde Kral. překládají „rozhlašovati“ [sr. Dn 3,4, kde Kral. překládají: biřic = hlasatel], vyskytuje se aram. sloveso kᵉraz, jež zřejmě souvisí s řeckým kéryx, ale nikoli ve smyslu bohoslužebného kázání, jež ve starověku pochopitelně nezaujímalo takové místo jako v protestantských bohoslužbách dnes. Kralický překlad „rozhlašovati“, t. j. „veřejně vyvolávati“, to správně vystihuje [sr. odborné slovníky, na př. Gesenius-Buhl]. Iz 53,1 slovem kázání je přeložen hebr. výraz sᵉmú'á znamenající zprávu, po př. to, co bylo vyposlechnuto u Boha, tedy zjevení. Totéž slovo Kraličtí překládají jinde pověst [Jr 49,14; Abd 1,1] nebo naučení [Iz 28,9] nebo „což jste slýchali“ [Iz 28,19]. Iz 52,7 prohlašuje nohy toho, jenž zvěstuje spasení na horách, za krásné. „Kázání“ je tu uvedeno v souvislosti se zvěstováním potěšených a dobrých věcí a s ohlašováním pokoje. Hebr. výraz, který je tu přeložen jako kázati, znamená zvěstovati, provolati. Iz 61,1 „kázati evangelium“, t. j. přinésti radostnou zvěst [téhož hebr. výrazu je užito 1S 31,9; 2S 18,19; Jr 20,15; Ž 96,2]. Tento výraz je nejbližší NZ pojetí k. Prorok přináší to, co zvěstuje. Jeho slovo má působivou moc, protože je poslán od Boha a spočívá na něm Duch Boží. Jeho slovo je Boží slovo, jež ničeho nepožaduje, ale dává. Podle NZ je tímto prorokem Ježíš [L 4,21]. Jon 3,2 je prorok vyzýván, aby „kázal proti“ Ninive. V hebr. je „volal“ [Jon 1,2]. Kazatel knihy téhož jména [hebr. Kohelet] znamená toho, který mluví ve shromáždění, rozuměj v kultickém shromáždění. A tu jsme už na přechodním období mezi SZ a NZ, kdy rabíni převzali původně iránské slovo, jež se vyskytuje u Dn, a označovali jím výklad Zákona ve smyslu mravoučném. Slovesa kázati užívají s oblibou tam, kde ve SZ je sloveso volati. I rozhodnutí o sporné otázce učení a ohlášení, týkající se bohoslužeb, dávají rozhlašovat „kazatelem“. Rabíni mívali dokonce zvláštní mluvčí [„kazatele“], kteří jejich slova potichu proslovená ve shromáždění hlasitě opakovali. Celkem možno říci, že funkce kazatele, jak ji známe z NZ, nemá ve SZ význačné role. Mnohem větší úlohu zaujímají výrazy prorok a prorokovati.

Kralický NZ překládá řecké kéryssein, jež se vyskytuje v řeckém NZ 61 x, různě. Nejčastěji „kázati“ [Mt 4,17; 10,7; Mk 1,4.7.38n; 3,14; 6,12; 16,20; L 3,3; 4,44; 24,7; Sk 8,5; 9,20; 10,37.42; 15,21; 20,25; Ř 10,8.15; 1K 1,23; 9,27; 15,11n; 2K 1,19; 4,5; 11,4; Ga 2,2; 5,11; F 1,25; 1Te 2,9; 1Tm 3,16; 2Tm 4,2], ale také „volati“ [Mt 3,1; Zj 5,2], „hlásati“ [Mt 10,27; L 12,3], „vypravovati“ [Mk 1,45; L 8,39], „ohlašovati“ [Mk 5,20; 7,36], „zvěstovati“ [L 4,19], „vyhlašovati“ [Ř 2,21]. Na druhé straně překládají často i výraz euangelizein, euangelisasthai slovem kázati, po případě kázati evangelium [Ga 1,8.11.16. 23; L 4,18; 20,1; Sk 8,4.25; Ř 15,20; 1K 1,17; 9,16.18; 2K 10,16]. Je příznačné, že se tato slova nevyskytují u Jana, který místo nich užívá raději „svědčiti“ [J 3,11; 15,27; 18,37 a j.]. Kázati v NZ neznamená míti vzdělavatelnou, poučnou nebo mravoučnou přednášku, nýbrž vyhlásiti určitou událost, která tímto vyhlášením se stává mocí. Kázáním přichází vláda Boží, království Boží.

Kázání v pravém slova smyslu začalo teprve Ježíšem Kristem. Jan Křtitel sice také „kázal“ [pokání, ježto se přiblížilo království Boží Mt 3,1], ale svým odkazem k budoucnosti [Mk 1,7] patří spíše mezi proroky [Sk 13,24] než mezi kazatele. Ježíš, který kázání pokládal za svou životní úlohu [Mk 1,38; L 4,18n.43n], hlásá splnění SZ zaslíbení a vyhlašuje „léto Páně vzácné“, jež se v něm stalo skutečností [L 4,18n.21]. Proto se jeho kázání tak hluboce lišilo od výkladu zákoníků [Mt 7,29]; proto bylo doprovázeno divy [Mt 4,23; 9,35] a znameními. Panství Boží, které svým kázáním vyhlašoval a zpřítomňoval, projevovalo se Boží mocí [Mt 11,5], jež věřícímu byla důkazem pravdivosti toho, co Ježíš zvěstoval. NZ dokonce na jednom místě praví, že Ježíš v době mezi svou smrtí a zmrtvýchvstáním kázal i duchům zemřelých [1Pt 3,19n]. Důležitější jest, že Zmrtvýchvstalý je přítomen v kázání svých poslů. Jejich kázání není jen mluvením o Kristu, není jen zpravodajskou službou o tom, co se stalo, ale slovem samého Krista [L 10,16]. Kristus sám je kazatelem, kázání znamená Slovo Boží a Slovo Boží znamená přítomnost Boží [Ř 10,17, kde v řeckém textu se mluví o slově Kristově]. Kázat tedy může jen ten, kdo byl Kristem zmocněn a pověřen. Když uzdravený malomocný „vypravoval mnoho a ohlašoval“, co se s ním stalo, nebylo to kázání – bylo to dokonce proti přímému rozkazu Ježíšovu [Mk 1,44n], protože neměl pověření právě tak, jako neměli pověření démoni, i když vyznávali, že Ježíš je Syn Boží [Mk 3,11; L 4,41; Sk 16,17]. Proto Ř 10,15 staví vedle sebe k. a poslání [sr. Mk 3,14n; L 4,18; 9,2; kazatel a apoštol 1Tm 2,7; 2Tm 1,11; Mk 16,15.20]. Zmrtvýchvstalý Kristus je předpokladem poslání a tudíž i kázání [Sk 10,42; 1K 15,14] všemu stvoření [L 24,47; Ko 1,23]. Kazatel je pověřencem, heroldem, hlasatelem Kristovým, který tak jako Ježíš nutí k rozhodnutí. Neboť kázání žádá a vyvolává víru nebo nevěru [Ř 10,8; 1K 1,21-24], poslušnost nebo zatvrzení [2K 2,15-16].

Obsahem NZ kázání je království Boží [Mt 4,17; Mk 1,14n; Sk 20,25; 28,31], a to tak, že toto království Boží je prohlášeno a vyhlašováno. Se skutečností království Božího souvisí pokání [Mt 3,1n; 4,17], jež je vyvoláno jeho blízkostí a umožňuje účast na něm. S pokáním pak souvisí odpuštění hříchů [L 24,47], jež je ovocem království Božího a současně soudem nad hříchem [Sk 10,42n]. Pánem království Božího je Kristus, Spasitel, Mesiáš, Syn Boží [Sk 8,5; 9,20; 2K 4,5]. Kázati Krista = kázati království Boží. Při tom nelze oddělovati Ježíše ukřižovaného od Krista zmrtvýchvstalého [1K 1,23; 15,12.14]. Skutečnost zmrtvýchvstání Kristova je nejstručnějším obsahem NZ kázání [L 24,46n]. Tato skutečnost, jež vede k rozhodnutí, musí být znovu a znovu proklamována [2Tm 4,2], protože je mocí Boží [1K 1,24]. NZ-u nezáleží tak na kazateli [v NZ se toto slovo vyskytuje pouze 4 x: 1Tm 2,7; 2Tm 1,11; 4,5; 2Pt 2,5] -kazatelem je vlastně Bůh v Kristu – jako na kazatelské činnosti, v níž působí Bůh v Kristu [Ř 10,14]. Proto NZ nemluví pouze o kříži, ale o slovu kříže [1K 1,18], ne pouze o smíření, ale o slovu smíření [2K 5,19]. Bohu se zalíbilo „skrze bláznové kázání spasiti věřící“ [1K 1,21]. Skrze kázání znovu a znovu oslovuje svět.