Čistý, čistota, nečistý

Čistý, čistota, nečistý jsou původně kultické výrazy, označující schopnost nebo neschopnost účasti na bohoslužbě [Ez 22,26; Lv 7,19-20; Oz 9,3]. Nečistý nemohl obstáti před svatostí Hospodinovou [Iz 6,5]. Zvláště kněz musel dbát na čistotu. Před obětí si musel umýti ruce a nohy [Ex 30,19-21], zdržeti se opojných nápojů [Lv 10,9] jakož i pohlavního styku [Lv 15,16-18].

1. Pohlavní nečistota. Každý pohlavní styk kulticky znečišťoval až do večera a člověk takto znečištěný musel se očistiti kultickou lázní [Lv 15,18]. V určitých případech byla vyžadována naprostá pohlavní zdrželivost [Ex 19,15]; poněvadž pak i válka byla považována za posvátný úkon [2S 11,11], byla pohlavní zdrželivost žádána i na bojovnících [1S 21,5] a novomanžel byl zbaven vojenské služby na dobu jednoho roku [Dt 24,5].

Neobřezaný byl pokládán za kulticky nečistého, kdežto *obřízka byla známkou vyvoleného lidu [Lv 12,3]. Také poluce kulticky znečišťovala [Lv 15,2-17.25-30]. Porod „znečistil“ matku na 7 dní, dalších 33 dní byla pokládána za poločistou; nesměla však navštěvovat svatyni ani se dotýkat posvátných předmětů. Při zrození děvčete byla doba nečistoty dvojnásobná [Lv 12]. Ke svému očištění musela matka obětovat ročního beránka a holubici nebo hrdličku. Chudé matky směly beránka nahradit holubicí nebo hrdličkou [Lv 12; L 2,24].

2. Znečištění, způsobené krví. Bylo zakázáno jísti dravé ptáky, zdechliny a zvířata, jejichž krev nebyla vyceděna [Ez 4,14; Ex 22,31; Lv 17,11n.15], snad proto, že krev byla pokládána za sídlo života [1S 14,33; Ez 33,25]. Menstruace znečišťovala ženu po 7 dní a jakýkoli styk s ní nebo s jejím ložem nebo židlí znečišťoval [Lv 15,19-24]. Žena trpící krvotokem mimo čas menstruace musela obětovat ke svému očištění 2 hrdličky a 2 holoubátka [Lv 15,25].

3. „Nečistota“ způsobená potravou. Už v Gn 7,2; 8,20 se rozlišuje mezi čistými a nečistými zvířaty. Seznam těchto zvířat máme v Lv 11 a Dt 14. Věda dosud nedovedla spolehlivě vysvětlit toto rozlišení. Zdá se však, že pes a kůň hráli úlohu v modloslužbě [2Kr 23,11; Iz 66,3], a proto snad byli zakázáni k požívání. Ale nikde nečteme, že by kůň nebo pes byli pokládáni za nečisté. Zdá se, že rozlišování zvířat na čistá a nečistá má kořeny v pravěkých animistických názorech o předmětech a bytostech naplněných magickými silami [*tabu].

4. „Nečistota“ způsobená smrtí. Každý dotek mrtvého těla kulticky znečišťoval [Ag 2,13n], protože se tak člověk přiblížil „říši stínů“ [*šeolu]. I kosti a ovšem hroby byly příčinou nečistoty. Proto byly hroby bíleny, aby je bylo možno zdaleka rozeznat. Kdo se dotkl mrtvoly, byl „nečistý“ po 7 dní [Nu 19,11n]. Předpis pro takového člověka ustanovoval očišťování třetího a sedmého dne, kdy se „znečištěná“ osoba musela vykoupat a vyprat své šaty. Z téhož důvodu museli se bojovníci po návratu z války podrobit očišťování [Nu 31,19-24]. Vrah znečistil zemi; pokud nebyl za jeho čin stanoven trest smrti, mohl utéci do „útočného města“ a zůstat tam až do smrti velekněze [Nu 35,28]. Zvláštní očišťovací obřad byl nařízen pro případ, že byla někde nalezena mrtvola [Dt 21]. Rozumí se, že i příbuzní mrtvého byli pokládáni za „nečisté“. [Oz 9,4]. Museli se podrobiti očišťovacím obřadům, popsaným v Nu 19. Člověk znečištěný dotekem mrtvého těla se směl účastnit jedení beránka [Nu 9,6.12], ale až při dodatečné slavnosti o měsíc později po vlastních velikonocích.

5. Nečistota, způsobená malomocenstvím. Nemocný byl vyloučen z lidské společnosti [Lv 13; 2Kr 7,3], nesměl se zúčastnit bohoslužeb v hrazených městech. V otevřených městech byla v pozdějších dobách určitá část synagogy vyhrazena malomocným. Pro uzdravené byly předepsány složité očišťovací obřady [Lv 14,4n]. Snad to bylo vyvoláno tím, že každá nemoc byla pokládána za působení démonů nebo trest Boží. U malomocných se užívalo k očištění zvláštní ‚svěcené vody s krví jednoho vrabce, zatím co druhý vrabec touto vodou pokropený se pustí živý na pole, aby odnesl zbytky nemoci. Následuje mytí, holení, převlékání a oběti; krví obětovaného jehněte a olejem pak kněz pomaže konec pravého boltce, jakož i palec levé ruky a pravé nohy uzdraveného. Přesně jako při svěcení kněží, čímž je konečně zase přijat za plnoprávného příslušníka svazu lidu Božího. [Bič, II, 142].

6. Očišťovací prostředky. Hlavní úlohu mezi nimi hrály oheň [Nu 31,23] a voda [Nu 19], s případnými přísadami vonného dřeva [cedru] a některých rostlin [yzopu]. Proto bývaly svatyně zřizovány v blízkosti vody anebo měly na dvoře studni [Ez 47,1; 1Kr 7,23n; 2Pa 4,2n.6 „moře slité“ a umyvadla]. Je známo, že ve starověku tekoucí [živé] vodě a studánkám se zpravidla přisuzovala i léčivá moc [2Kr 5,10n]. Účinek vody byl v určitých případech zesilován, jako na př. při očišťování malomocných [bod 5] nebo jindy přidáním popela z červené jalovice. „Touto ‚svěcenou‘ vodou se očišťovalo vše, co přišlo do styku s mrtvolou, třetí a sedmý den.“ [Bič II,138n.]

7. V Židovstvu doby NZ byly předpisy o „čistotě“ tak puntičkářské, že se Ježíš často dostával do sporu s vykladači zákona [Mk 7,1-5; L 11,38; Mt 15,1n], protože kladl důraz na mravní čistotu. Ani křesťané se však často nedovedli dlouhou dobu zbaviti židovských představ o „čistotě“ [Sk 10,14; 15,29; sr. Ř 14,14; 1K 6,13; Ko 2,16.20-22; Tt 1,15]. Pavel zdůrazňoval, že ze svrchovanosti Boží v Ježíši Kristu vyplývá, že žádná věc není „nečistá“ sama o sobě, takže by na ní lpěla nějaká obřadná či magická nečistota hmotného rázu [Ř 14,14; sr. 1Tm 4,3-5; Tt 1,15]. V plnosti poznání víry není tedy zábran daných „nečistotou“ určitých věcí. Všichni však nemají tutéž výměru víry [Ř 12,3]: kdo ve své víře, ve svém svědomí nedovede prohlédnout ke skutečnosti, že v Kristu je hmotná „nečistota“ odstraněna, tomu je „zlé“ jísti věci, jež pokládá za nečisté [Ř 14,20]. Vždyť cokoli není z víry, hřích jest [Ř 14,23; sr. celou kap. Ř 14, a oddíl 1K 8-10]. Zejména pak nesmí být znásilňováno svědomí druhého, u víře slabšího bratra.