Obřezání, obřízka

Obřezání, obřízka je zvláštní, ne výhradně izraelský, obřad náboženský, jemuž se museli podrobit mužští členové kultického společenství. Je známa od prastarých dob u Egypťanů, Arabů, Habešanů, Kafrů a jiných afrických kmenů, dnes u australských domorodců a některých domorodců jihoamerických. Ač Mohamed nepojal o-u do koránu, patří přece mezi mohamedánské zvyklosti. Dokonce i habešští křesťané doposud zachovávají obřad o-y. Obřad záležel v odříznutí předkožky na pohlavním údu. U mimožidovských národů byla o. znamením toho, že mladík je považován za příslušníka kmene a může vstoupiti ve sňatek. U Izraelců byla znamením příslušnosti k vyvolenému lidu [smlouvy] a nároku na Boží zaslíbení. Obřad prováděl obyčejně otec dítěte nebo některý Izraelec, dokonce někdy i matka [Ex 4,25] pazourkovým nožem, později byl k tomu ustanoven člověk, jenž míval službu v chrámu nebo synagogách. Také pazourkový nůž ustoupil noži kovovému.

Původ obřadu je jistě prastarý a souvisel u pohanů s kultickými zvyklostmi při pohlavním dospívání chlapců. U Izraelců byly obřezávány děti. Bible připisuje tento obřad jednak nařízení Božímu Abrahamovi [Gn 17,10-14], jednak Mojžíšovi [Ex 4,25-26] na svědectví smlouvy s Bohem, podle níž byl potomkům Abrahamovým zaslíben Mesiáš. Podle Lv 12,3 [sr. L 1,59; 2,21] měl býti každý chlapec osmého dne obřezán; to platilo, i když osmý den připadl na sobotu [J 7,22.23]. Podle Joz 5,5-9 se zdá, že na poušti děti obřezávány nebyly. Teprve po usazení v zemi nabyl obřad o. všeobecné platnosti. Podléhalimu i otroci doma zrození nebo koupení [Gn 17,12-13.23 nn], cizinci, kteří se chtěli zúčastniti slavnosti fáze [Ex 12,48]. Zdá se, že bylo zvykem dávati dětem při obřízce jméno [L 1,59].

Ve SZ se mluví obrazně o neobřezaném, t. j. zatvrzelém srdci [Lv 26,41; Dt 10,16; 30,6; Jr 4,4; 9,26 sr. Ř 2,28n], neobřezaných uších [Jr 6,10]. „Neobřezaný“, „neobřezanec“ znamenalo totéž co pohan [Gn 34,14; Sd 14,3; 15,18; 1S 17,26.36; 31,4; 2S 1,20; 1Pa 10,4; Ez 28,10; 31,18; 32,19-32; Ga 2,7], zatím co „obřízka“ v době NZ bylo označení židovské náboženské i národní pospolitosti [Ř 3,30; 4,9.12; Ef 2,11; Tt 1,10; v řeckém textu i na jiných místech, na př. Ga 2,8; Ko 4,11, kde Kral. mají: Židé].

V době NZ byl sveden boj o o-u. Zvítězilo Pavlovo stanovisko, podle něhož pohané, kteří uvěřili v Ježíše Krista, nejen nejsou vázáni obřadním zákonem Mojžíšovým [Sk 15], nýbrž ani nesmějí chtít víru a křest doplňovat o-ou [Ga 5,2nn]. Pavel uvažoval takto: o. u Abrahama byla nařízena až potom, kdy byl prohlášen za spravedlivého na základě víry. O. byla pečetí, znamením, t. j. ověřením spravedlnosti [Ř 4,11], jež mu byla přiřčena už před obřízkou. Není tedy obřízka podmínkou ospravedlnění. Tak se stal Abraham otcem věřících mezi pohany [neobřezanými], tak i věřících ze židovstva ne pro jejich obřízku, ale pro jejich víru v Ježíše Krista. [Viz *Ospravedlnění 4a].

O. sama o sobě není nic platná [Ř 2,25-29; 1K 7,19; Ga 5,6; 6,15; F 3,5nn]. Také však není sama o sobě překážkou příslušnosti ke Kristu, a proto nemá býti odstraňována ani zastírána [1K 7,19]. Pavlovi šlo o obřízku srdce [Ř 2,28n], kterou uskutečňuje Kristus [Ko 2,11] a teprve činí z člověka pravého Izraelce i bez vnějšího znamení [F 3,3].

Křesťanský křest nenavazuje přímo na o-u, nýbrž spíše na židovský „křest“, jenž doprovázel přijetí proselytů do náboženského společenství. Přesto je Ko 2,11-12 křest uveden v těsný vztah k o-ce. „Obřezání Kristovo“, o němž je zde řeč, je možná přímo označením křtu jakožto úkonu, který nastupuje na místo židovské o-y. Možná však, že je to vztah složitější. „O. Kristovo“ může totiž býti též označením Kristovy smrti. Na kříži Kristus svlékl své pozemské tělo [„tělo svého masa“; Kralické tělo hříchů je překladem pozdější vsuvky do původního textu], a tím otevřel cestu k novému životu. Vstupujeme na tuto cestu tím, že se při křtu stáváme účastni Krista, zejména jeho obřízky, t. j. smrti. Proto se i křest může nazvati obřízkou, arci o-ou ne rukou učiněnou.