Křest

Křest je slovo v češtině souvisící se slovesem křtíti; obě tato slova jsou odvozena od slova *Kristus. Řecké baptisma však souvisí se slovesem značícím ponořiti [baptizein, baptein] s významem mnohem širším: „smýti, omýti“ buď celé tělo nebo aspoň část, buď ponořením anebo politím či omočením [J 13,26; Zj 19,13; Mk 7,4; L 11,38; v řeckém textu je ve všech těchto případech užito téhož baptizein nebo baptein.] V době Ježíšově byli pravděpodobně ti, kdo z pohanství přestupovali k židovství, obecně podrobováni obřadné očistné koupeli čili „křtění“. Tento židovský „křest“ byl udílen všem k židovství přistupujícím, mužům i ženám; muži se mimo to podrobovali ještě obřízce. Podstatné jméno k. znamená:

1. židovské ceremoniální omývání [sr. Ex 29,4; 30,20; 40,12; Lv 16,26.28; 17,15; 2Kr 5,14; Mk 7,3-4; Žd 9,10; 6,2]

2. v přeneseném smyslu: utrpení, neštěstí [Mk 10,38; L 12,50].

3. křesťanský obřad připojení k lidu, který zdědí království Boží, neboli přijetí do církve.

1. Křest Janův

Křest Janův na odpuštění hříchů [Mk 1,4; Mt 3,1; J 1,33], t. j. akt veřejného vyznání hříchů a znamení vnitřního pokání na straně lidí a odpuštění na straně Boží. Jan sám považoval své křtění za předběžné [Mk 1,8]; jeho křest měl povahu předobrazu budoucí skutečnosti království Božího, pro něž připravoval; měl tedy smysl eschatologický [L 3,7]. Podle Sk 18,25; 19,1-7 byl k. Janův i po jeho smrti dále prováděn v kruzích, kde byl Mesiáš teprve v budoucnosti očekáván.

2. Křest Ježíšův

Ježíš přijal křest z rukou Janových [Mk 1,9] na znamení solidarity s hříšníky, ale sám nekřtil [J 4,2]. Toto je jediná zmínka o tom, že učedníci Ježíšovi ještě za jeho pozemského života křtili. Jinak nikde, ani na př. při vyslání dvanácti a později sedmdesáti nečteme o tom, že by jim bylo přikázáno křtíti. Teprve zmrtvýchvstalý Kristus dává rozkaz ke křtění [Mt 28,19].

3. V nejstarší církvi [po seslání Ducha sv.]

V nejstarší církvi [po seslání Ducha sv.] se křest rychle stává samozřejmým a pro církev Kristovu příznačným vstupním ritem. Má zajisté obdoby v židovských, ano i pohanských očistných koupelích, přesto však má povahu zcela svéráznou, ano jedinečnou, protože je těsně spjat s jedinečnou skutečností smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Ukazuje to i nejstarší křestní formule, jíž patrně nejsou slova „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“, nýbrž slova „ve jméno Ježíše Krista“, sr. Sk 2,38; 8,16; 10,48; 19,5; 1K 1,13.15. Tato formule, vyslovuje, že se křesťan stává majetkem Kristovým, že byl včleněn či vštípen v Krista [proto „ve jméno“, nikoli „ve jménu“] jako roub do vinného kmene a že tedy má možnost i závazek „choditi v novotě života“ [Ř 6,4]. Křest byl obvyklým způsobem přijetí do křesťanské církve za plnoprávného člena [1K 12,13; Ga 3,27; Sk 2,37.38]. Jako v židovské koupeli proselytů, byly křtěny i ženy [Sk 8,12]; na rozdíl od židovství však křest bez obřízky stačil i mužům, kteří se připojovali k církvi z pohanství: to je asi nejkonkrétnější smysl věty, že „v Kristu Ježíši není muž ani žena“ [Ga 3,28]. Se křtem bývalo spojeno vylití Ducha sv. [Sk 9,17; 22,16; ale sr. Sk 8,16-17] anebo křest následoval, když byla zřejmá přítomnost Ducha sv. [Sk 10,47; 11,15-18]. Pavel sám přenechával křtění jiným [1K 1,14-17; Sk 16,15.33].

Předpokladem křtu bylo jednak pokání, jednak vyznání, že Ježíš je Kristus Pán. Křtilo se obvykle ponořením, když bylo po ruce dostatek vody. Smyslem křtu je účast na spasitelném dění Božím, t. j. na smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Je to chápáno tak realisticky, že apoštol mluví přímo o tom, že jsme byli skrze k. pohřbeni v Kristovu smrt [Ř 6,4; sr. Ko 2,12]. K. je tedy radikálním přeryvem v životě: byli jsme obmyti od svých poskvrn [1K 6,11], a proto ovšem jsme zavázáni chodit v novotě života [Ř 6,4; sr. 1Pt 3,21-4,3]. Tato účast na osobě a díle Kristově může býti rozváděna a osvětlována různým způsobem. K. poskytuje odpuštění hříchů [Sk 2,38; sr. Žd 10,22; 1Pt 3,21], ano působí znovuzrození [Tt 3,5; J 3,5]. S důrazem na jinou stránku věci se říká, že jsme křtem přivtělováni do těla Kristova [1K 12,13; Ga 3,27; Ko 3,10-11; sr. Ef 4,5].

V 1K 15,29 mluví Pavel o osobách, jež se dávají křtíti ve prospěch mrtvých, kteří nebyli pokřtěni. Patrně je to zvyk, který se dostával do církve z řeckých mystérií. Pavel jej nevyvrací, ale také neschvaluje. Počítá s tímto zvykem a užívá ho jako argumentu proti těm, kteří nevěří ve zmrtvýchvstání.

4. Křest dítek

Nemá v NZ výslovně zmínky.

Zprávy o křtu dítek máme teprve z 2. století po Kr., což je docela přirozené, protože křesťanství se z počátku obracelo jen na dospělé, ne na děti. Avšak křest a obřízka stály pro Pavla ve velmi těsné paralele [Ko 2,11n]. I děti byly pokládány za svaté, t. j. za účastny smlouvy Boží [1K 7,14] na podkladě víry rodičů. Bohužel nevíme, měla-li Lydia, jež byla pokřtěna „s celým domem svým“, nějaké děti. Stejně to nevíme o strážném ve Filippis [Sk 16,33], Křesťanská svoboda i zde musí býti spojena s křesťanskou úctou k přesvědčení druhých.